Vítr jí sníh v líce mete.
Ten se tak drobounce sází,
na šat a ve vlas se plete
a mráz se pod šátek plazí.
Ó, jest to cesta, kéž Bůh ji skrátí! –
Holý strom vichrem větvemi klátí
a sníh se v mraku z planiny zvedá,
země je bílá, obloha šedá.
Smutno a zima je všade...
Mráz ženě k ňadru se loudí,
ruku jí na srdce klade
a žena – Bůh ví, kde bloudí.
Tam u hor paty, v rubáši sněžném
nejmladší dítko – chlad v líčku něžném,
ručičky drobné na prsou spjaty –
leží, ach ztuhlé pod krovem chaty.
A žena rakvičku nese –
na víku znamení kříže...
Sotva jde – noha se třese.
Rakvička... Jaká to tíže! – –
Peřinku nesla, rok sotva tomu,
a dneska rakev – peřinka taky, –
ale tak měkká – jak kámen z lomu,
ale tak bílá – jak bouře mraky.
Umřelo nejmladší dítě –
největší radost’ té vdovy –
Co děje v srdci se skrytě,
co v hlavě, kdo že to poví?...
Led a sníh v srdci, vichru šleh v hlavě!...
Zemřelo. – Čím jí starší dvě děti?...
Mráz se k ní kloní šepce: „Ba právě!
Odpočiň! K čemu rychle tak spěti?“ – –
Tiskne ji ledovou rukou,
rakvička stále je těžší.
A matka uštvaná mukou
sedá a neví – že hřeší. – –
Před zrakem tvoří kruhy se temné,
mysl se kalí... V tom však jí zdá se,
že se jí dotkly ručinky jemné,
že zří své dítě v andělské kráse.
A to jí šeptá: „Má máti,
v rakev, již ruka tvá třímá,
ulož mne, prosím tě, spáti,
v rubášku jest mi – tak zima. – –
Bratříčků pláč pak spánek můj ruší,
přestanou, pospěš, matičko, v chatu!“
Žena se vzchopí, srdce jí buší,
jak běží domů v divokém chvatu.
Líbá tam dětí svých líčka
řkouc jim a oči si suší:
„Dal vám Bůh bratříčka duši
strážného za andělíčka.“...