Les, hora ve tmě odpočívá,
po lese děsnou vítr zpívá.
U lesa v dolu chatka malá,
ji ve stín halí černá skála.
Komůrka chudá v malé chatce.
Tam dítě spí na prsou matce;
tak libě spí, tak volně dýše,
vždyť andělíček s nebes výše
libé mu šeptá pohádky.
Ten večer smutný tak a dlouhý!
mír s sebou nepřináší,
a srdce plno strachu, touhy
sen z oka matky plaší.
A dítě spí, tak jako v ráji,
a neví, jak se zachvívají
matčina ňadra, na nichž dřímá,
bol jaký věrné srdce jímá.
Ku dítku matička se kloní,
z bdělého oka slzu roní.
Tatíček nejde a noc čirá –
snad koulí zraněn v lese zmírá
otec – ubohý podloudník.
Ó chraň jej, Bože na nebesích!
Slyš prosbu ženy, matky!
Chraň, Pane, jej ve temných lesích,
by přišel zdráv do chatky!
Po nebi černé vlny – mraky.
V noc pustou upřela své zraky.
Les, hora ve tmě odpočívá,
po lese děsnou vítr zpívá.
Na okno tiskne vroucí čelo.
Slyš! co to v lesích zahučelo?
Teď zas, – a zas! – V horách vše nikne –
Jen větru kvil. – A žena vzkřikne.
To on! Ó dítě, otec tvůj! –
Ta noc tak děsná a tak dlouhá!
Zhasnula lampa, kol tma pouhá.
Ta noc snad vezme všecko, všecko!
Žal v srdci, na něm pláče děcko.
Ven letí, v chatce není stání.
S měsíce vítr mračna shání.
V les zírá – v srdci strachy steré.
Kdo se to houštím chvatně dere?
Co nese ve svém náručí?
Již blíží se – vstříc žena letí.
Ha! mrtvý jeho ve objetí.
Zaznělo vykřiknutí v dole,
a klesla žena ku mrtvole. –
Druh bledý dítě k sobě vine.
Bůh ví, jak také jednou zhyne. –
Nad podloudníkem žena v pláči.
Přes mraky černé měsíc kráčí
nad smutným lesa oudolím.
Ta noc tak dlouhá, děsná byla,
žal delší v srdci zůstavila! –