ŽENA PODLOUDNÍKOVA

ŽENA
PODLOUDNÍKOVA
Les, hora ve tmě odpočívá, po lese děsnou vítr zpívá. U lesa v dolu chatka malá, ji ve stín halí černá skála. Komůrka chudá v malé chatce. Tam dítě spí na prsou matce; tak libě spí, tak volně dýše, vždyť andělíček s nebes výše libé mu šeptá pohádky. Ten večer smutný tak a dlouhý! mír s sebou nepřináší, a srdce plno strachu, touhy sen z oka matky plaší. A dítě spí, tak jako v ráji, a neví, jak se zachvívají matčina ňadra, na nichž dřímá, bol jaký věrné srdce jímá. Ku dítku matička se kloní, z bdělého oka slzu roní. Tatíček nejde a noc čirá – snad koulí zraněn v lese zmírá otec – ubohý podloudník. 7 Ó chraň jej, Bože na nebesích! Slyš prosbu ženy, matky! Chraň, Pane, jej ve temných lesích, by přišel zdráv do chatky! Po nebi černé vlny – mraky. V noc pustou upřela své zraky. Les, hora ve tmě odpočívá, po lese děsnou vítr zpívá. Na okno tiskne vroucí čelo. Slyš! co to v lesích zahučelo? Teď zas, – a zas! – V horách vše nikne – Jen větru kvil. – A žena vzkřikne. To on! Ó dítě, otec tvůj! – Ta noc tak děsná a tak dlouhá! Zhasnula lampa, kol tma pouhá. Ta noc snad vezme všecko, všecko! Žal v srdci, na něm pláče děcko. Ven letí, v chatce není stání. S měsíce vítr mračna shání. V les zírá – v srdci strachy steré. Kdo se to houštím chvatně dere? Co nese ve svém náručí? Již blíží se – vstříc žena letí. Ha! mrtvý jeho ve objetí. Zaznělo vykřiknutí v dole, a klesla žena ku mrtvole. – 8 Druh bledý dítě k sobě vine. Bůh ví, jak také jednou zhyne. – Nad podloudníkem žena v pláči. Přes mraky černé měsíc kráčí nad smutným lesa oudolím. Ta noc tak dlouhá, děsná byla, žal delší v srdci zůstavila! – 1871.
9