PO PLESU

PO PLESU
Je šero venku, nedaleko do zoře, dne dočekám. I myslím na noc minulou: síň lepou zřím v té malé svojí komoře, zář světel, krásu dívek bujnou, unylou, a slyším hudbu, žert a zvonkovitý smích. Já tančil, smál ve hlučném se davu, hledaje zapomnění, zábavu, já tančil, smál se, v duši chladen jsa a tich. Kdys jinak bylo. Mysli nelze; letí zpět! Ó zas tu drahou dívku v plné kráse zřím: šat bělostný a v temném vlasu růže květ, to tmavé oko, úsměv líci na svěžím. My v kole blažení i šeptem v výklenku, ke mně se cestou tulí znavená, mlčíme blazí – den se červená, a krásné budoucnosti zříme jitřenku. A vzhlédl jsem nad stůl, na její tam obraz – ach, zapomenul jsem, že dávno jsem jej sňal! Však jiná tvář tu, srdce jímajících krás, a pohnut jsa v ten obraz jsem se zadíval. To ustarané líce v lampy zášeří, hled něžný, tklivý, úsměv dobroty, v nichž těcha pro života klopoty: ó blahá, neskonalá lásko mateří! 71 Tou dobou vstává již a k oknu pokleká a žehná mně, ó vím, v modlitbě horlivé. Ty dobrotivá matičko má daleká, tys věrou mou, majákem v noci bouřlivé, květ láska tvá a věčné jeho zkvétání. Jak často jsi jej slzou zkropila! Pán Bůh ti odplať, matko rozmilá! – – Zrak vlhne, ruce spínám – zvoníť klekání. – 1876.
72