RUDÝ KVĚT

RUDÝ KVĚT
V širém boru kaple bílá, tu máť Boží zázračila. Čí se oko bolem rosí, ten tam o potěchu prosí. Za bor slunko již se sklání v růžném stromů celování. Ptáků píseň libá tichne, vítr někdy jenom vzdychne. Hle, tu lesem spěchá panna, plachá laně polekaná. Libé kvítko ze údolí, také je to srdce bolí. Houštím, cestou dále spěchá tam, kde sladká kyne těcha, tam, co kaple v šeru bílá, kde Rodička dobrá, milá. Nechť se temno na les sklání, vždyť je milý v umírání, nechť je smutno v starém lese, vždyť v něm obraz Matky pne se. Tam jen ještě spása pro ni, tam se v prosbě vroucí skloní. Teď však staví kroky svoje. Co to v cestě? Kdo as to je? 10 Zachvěla se krásná panna jako laně polekaná. Před ní děva prostovlasá, vlas jak dlouhá, zlatá řasa. Sněžná kvítka jej zdobila, bělejší však roucha byla. Růžné líce se usmívá, láska se jí z oka dívá. Mluví sladce jako v zpěvu, těší polekanou děvu. „Kam teď spěcháš, děvo milá?“ „Tam, co je ta kaple bílá. Zaň se modlit budu vřele, jejž miluji z duše celé.“ „Nech, má milá, nech modlení a navrať se bez prodlení; zde to rudé vezmi kvítí, milý tvůj zas bude žíti, polož tajně je pod hlavu, bude ji mít zase zdrávu.“ Panna žasne, v prsou těsno. Pomoc tu, a přec tak děsno. Kdo ta děva luzná, bílá, jako anděl, jako víla? Tam ku kapli cesta krátká, tam je mocná Boží matka. Na vílu se děva dívá, libě víla se usmívá. 11 „Ó nech, děvo, nech modlení, spěchej domů bez prodlení, přines pomoc v tuto dobu, než pak zaplakáš u hrobu!“ Panna vidí, jak hoch zmírá, na kapli, na vílu zírá. Ta podává kvítí rudé: „Uzdraven tvůj milý bude!“ Kvítko ruce uchopily, stíny kapli zahalily. Víla znikla v stínu tiše; jenom větřík v listí dýše. Nad les luna bledá vchází, svitem děvu doprovází. Zpět zas borem spěchá letem s přitisknutým k ňadru květem. * Bledý mladík těžce dýchá, matičky se táže zticha: „Ještě tady Marje není? Dosud v lese na modlení?“ „Přijde, přijde, drahé dítě, prosba její uzdraví tě.“ Vzdechnul, teskně oknem zírá, slunce tam za borem zmírá. Měsíc vyšel na svou cestu. „Matko, jděte pro nevěstu. 12 Teskno je tak mojí duši, moje srdce smutek tuší.“ Již tu je v doufání, v muce. Mdlé po ní pne milý ruce. Nad ním Marije se kloní, jasnou slzu z oka roní na líce to drahé, mladé, tajně květ pod hlavu klade. Ruka bílá se jí chvěla, jak by hocha zabít měla. Marje doufá v pomoc ždanou, hledí ve tvář milovanou, a ta bledne – Bože, bledne. Ještě jednou hoch se zvedne, ruku k srdci v bolu svírá, naposled na milé zírá. Vykřiknul – již kleslo tělo, s hlasem žití uletělo. Zkřikla matka, klesla milá, milého, ach, zavraždila. Zapěl zvonek smutnou hranu, v hřbitova šel průvod bránu. Pochovali srdce mladé, láska s ním se ve hrob klade. Druhé v zoufání se kloní, však mu brzo též odzvoní! 1872.
13