V ZÁTIŠÍ

Alois Jirásek

V ZÁTIŠÍ
Sem se stěny, ty lulko milá s jelenem, ať hlavičku ti rozehřeju ladnou! Já zadumám si pod tvých mráčků výklenem a zase zbloudím dum svých v říši vnadnou. Jak na vejminku jsem v té tiché komoře! Z obláčků hledí bledá upomínka, jak měsíc z mraků dřímajících nahoře mně zíral v rodné chatě od okýnka. Kotouče modré vlní se a stoupají, z nich opět šalamounská slova, že marno vše, a přec vyznávám potají, že láska věčna. Čas ji nepochová. * Mám přátely i chatu rodnou, milenou, mám otců zemi – bohat jsem. Ó dosti! Již růže nežel, pouští nejdeš sežženou, máš čistý pramen tiché pro radosti. Už stmívá se, dým skví se v sledním pozlátku, dumaje v kout se choulím pohodlný; zřím upomínek ozářenou zahrádku a květ i strom kol šepotání plný. – – 1875.
67