Básně (1930)

Alois Jirásek

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ ALOISA JIRÁSKA
V PRAZE 1930
[5]
ŽENA
PODLOUDNÍKOVA
Les, hora ve tmě odpočívá, po lese děsnou vítr zpívá. U lesa v dolu chatka malá, ji ve stín halí černá skála. Komůrka chudá v malé chatce. Tam dítě spí na prsou matce; tak libě spí, tak volně dýše, vždyť andělíček s nebes výše libé mu šeptá pohádky. Ten večer smutný tak a dlouhý! mír s sebou nepřináší, a srdce plno strachu, touhy sen z oka matky plaší. A dítě spí, tak jako v ráji, a neví, jak se zachvívají matčina ňadra, na nichž dřímá, bol jaký věrné srdce jímá. Ku dítku matička se kloní, z bdělého oka slzu roní. Tatíček nejde a noc čirá – snad koulí zraněn v lese zmírá otec – ubohý podloudník. 7 Ó chraň jej, Bože na nebesích! Slyš prosbu ženy, matky! Chraň, Pane, jej ve temných lesích, by přišel zdráv do chatky! Po nebi černé vlny – mraky. V noc pustou upřela své zraky. Les, hora ve tmě odpočívá, po lese děsnou vítr zpívá. Na okno tiskne vroucí čelo. Slyš! co to v lesích zahučelo? Teď zas, – a zas! – V horách vše nikne – Jen větru kvil. – A žena vzkřikne. To on! Ó dítě, otec tvůj! – Ta noc tak děsná a tak dlouhá! Zhasnula lampa, kol tma pouhá. Ta noc snad vezme všecko, všecko! Žal v srdci, na něm pláče děcko. Ven letí, v chatce není stání. S měsíce vítr mračna shání. V les zírá – v srdci strachy steré. Kdo se to houštím chvatně dere? Co nese ve svém náručí? Již blíží se – vstříc žena letí. Ha! mrtvý jeho ve objetí. Zaznělo vykřiknutí v dole, a klesla žena ku mrtvole. – 8 Druh bledý dítě k sobě vine. Bůh ví, jak také jednou zhyne. – Nad podloudníkem žena v pláči. Přes mraky černé měsíc kráčí nad smutným lesa oudolím. Ta noc tak dlouhá, děsná byla, žal delší v srdci zůstavila! – 1871.
9
RUDÝ KVĚT
V širém boru kaple bílá, tu máť Boží zázračila. Čí se oko bolem rosí, ten tam o potěchu prosí. Za bor slunko již se sklání v růžném stromů celování. Ptáků píseň libá tichne, vítr někdy jenom vzdychne. Hle, tu lesem spěchá panna, plachá laně polekaná. Libé kvítko ze údolí, také je to srdce bolí. Houštím, cestou dále spěchá tam, kde sladká kyne těcha, tam, co kaple v šeru bílá, kde Rodička dobrá, milá. Nechť se temno na les sklání, vždyť je milý v umírání, nechť je smutno v starém lese, vždyť v něm obraz Matky pne se. Tam jen ještě spása pro ni, tam se v prosbě vroucí skloní. Teď však staví kroky svoje. Co to v cestě? Kdo as to je? 10 Zachvěla se krásná panna jako laně polekaná. Před ní děva prostovlasá, vlas jak dlouhá, zlatá řasa. Sněžná kvítka jej zdobila, bělejší však roucha byla. Růžné líce se usmívá, láska se jí z oka dívá. Mluví sladce jako v zpěvu, těší polekanou děvu. „Kam teď spěcháš, děvo milá?“ „Tam, co je ta kaple bílá. Zaň se modlit budu vřele, jejž miluji z duše celé.“ „Nech, má milá, nech modlení a navrať se bez prodlení; zde to rudé vezmi kvítí, milý tvůj zas bude žíti, polož tajně je pod hlavu, bude ji mít zase zdrávu.“ Panna žasne, v prsou těsno. Pomoc tu, a přec tak děsno. Kdo ta děva luzná, bílá, jako anděl, jako víla? Tam ku kapli cesta krátká, tam je mocná Boží matka. Na vílu se děva dívá, libě víla se usmívá. 11 „Ó nech, děvo, nech modlení, spěchej domů bez prodlení, přines pomoc v tuto dobu, než pak zaplakáš u hrobu!“ Panna vidí, jak hoch zmírá, na kapli, na vílu zírá. Ta podává kvítí rudé: „Uzdraven tvůj milý bude!“ Kvítko ruce uchopily, stíny kapli zahalily. Víla znikla v stínu tiše; jenom větřík v listí dýše. Nad les luna bledá vchází, svitem děvu doprovází. Zpět zas borem spěchá letem s přitisknutým k ňadru květem. * Bledý mladík těžce dýchá, matičky se táže zticha: „Ještě tady Marje není? Dosud v lese na modlení?“ „Přijde, přijde, drahé dítě, prosba její uzdraví tě.“ Vzdechnul, teskně oknem zírá, slunce tam za borem zmírá. Měsíc vyšel na svou cestu. „Matko, jděte pro nevěstu. 12 Teskno je tak mojí duši, moje srdce smutek tuší.“ Již tu je v doufání, v muce. Mdlé po ní pne milý ruce. Nad ním Marije se kloní, jasnou slzu z oka roní na líce to drahé, mladé, tajně květ pod hlavu klade. Ruka bílá se jí chvěla, jak by hocha zabít měla. Marje doufá v pomoc ždanou, hledí ve tvář milovanou, a ta bledne – Bože, bledne. Ještě jednou hoch se zvedne, ruku k srdci v bolu svírá, naposled na milé zírá. Vykřiknul – již kleslo tělo, s hlasem žití uletělo. Zkřikla matka, klesla milá, milého, ach, zavraždila. Zapěl zvonek smutnou hranu, v hřbitova šel průvod bránu. Pochovali srdce mladé, láska s ním se ve hrob klade. Druhé v zoufání se kloní, však mu brzo též odzvoní! 1872.
13
ZE VSI
I.
Muzika, muzika Muzika, muzika
 divná řeč bez slova, rozhřeje, potěší, kdy zazní poznova. Divná řeč bez slova, přec všechno vypoví, zapláče, zavýská, co v srdci vysloví. Srdéčko se srdcem uzounce spojuje, ještě k ní dědeček dupne si, notuje. Muzika, muzika divná řeč bez slova, hoj, páni šumaři, zahrejte poznova!
II.
Připijme si, staroušku, Připijme si, staroušku,
 na bývalé časy! 14 Je to přec jen krásný věk, ten věk mladé chasy! No, jestli pak ještě víš? tady tu jsi stála, a já byl bych zavýskal, – žes se na mne smála. Pohled’ jsem ti do očí a v těch čáry byly. Rejdováka zahráli, my jej zatančili. A pak rejdovák mně ten stále v hlavě hučel, a ve srdci – no však víš, lásky květ nám pučel. Připijme si, staroušku, na tu lásku naši! Slyšíš, slyšíš, muzika dědky teď zas plaší. Oj, to naše sousedská! ještě jednou v kolo! a ty, slavná muziko, my teď máme sólo! – 1872.
15
MILOSTNÁ
Tys objala mne rukou svou a ku mně chýlila své skráně, mně bylo tak, že skloní se nade mnou strážný anděl páně. Tys objala mne rukou svou – v tvé oči mé se zahleděly, a v políbení horoucím jsme v rajské luhy zaletěli. 1872.
16
V BOJI
I.
Setřete slzu bolesti Setřete slzu bolesti
 a stlumte ňader povzdechy! Oj, nejsme Sion zbořený bez naděje a potěchy! Setřete slzu bolesti, nelkejte smutným prorokem! Což nezříte, jak tupí vrah nám slzu v smíchu divokém? Odložte roucho zármutku, meč práva svatý do pěsti! Bol skryjte v srdce hlubiny – Setřete slzu bolesti!
II.
Nám, moje milá, zármutek Nám, moje milá, zármutek
 se často v srdce uhostí, však krůpěj jen to malinká z kalicha plna hořkosti. Jen pohleď bědný na národ a muka jeho veliká! Ó chvěj se! Hrozný kalich je, jenž útrapami přetýká! 17
III.
Století zašla v minulost, Století zašla v minulost,
 lidstva to mnoho hořkých dob. Za námi noc, a světlo kde, tam pro ně boj a krev neb hrob. Ó, pravda věčná, svoboda, lidstva to svatá zástava, ach, slunce jsou, jež z krvavých červánků jenom povstává.
IV.
My zapějeme také hossanah My zapějeme také hossanah
 a věncem ozdobíme skráně, a zpěvem velikého vítězství ozvou se doly naše – stráně. Však bez krve se zastkví vavřín náš a zpěv náš divě nezazvučí, s ním nepojí se naříkání těch, jež vítěz ve zpupnosti mučí. Vám bude náš zpěv hymnou míru, jím rána bude zacelena, a palma tichá, jež nás oblaží, i vám se také zazelená! 1872.
18
BUĎ SE MNOU VŽDY!
Buď se mnou vždy! A mužně kráčet budu po strmých horách lidských svízelí. Tvůj obraz povede mne přes propasti, a cesty těžké se mi nezželí. Buď se mnou vždy! A zemdlen nepoklesnu ve vášní lidských zprahlé pustině. Ty oasou mi budeš, palmou stinnou ve trpké ochablosti hodině. Buď se mnou vždy! A zpěv můj ztichlý zase jak pramen oživělý zazvučí. A na Tebe když duše vzpomene si, jak květů na sta písní vypučí! Buď se mnou vždy! 1872.
19
MILÉ
I.
Má píseň chudá květina Má píseň chudá květina
 z bujného ňader sadu, vroucího jiskra plamene, stydnoucí slova v chladu. – Má píseň tichá ozvěna hynoucí v šeré dáli, tichounký nářek ptáčete, po družce zavzdychá-li. Což není, Bože, dosti slov, což není tolik zvuků, bych děl ti, milá, v horoucím co chovám srdce tluku?
II.
Tvé jasné čelo vysoké Tvé jasné čelo vysoké
 jen pro květy se bělí, a přec ti žalu korunu vtisknouti na ně směli. Na tebe hledě zatruchlím – kol hlavy trn se stáčí – a vidím úsměv na rtech tvých, a mně je tak až k pláči. 20
III.
Hlava se kloní umdlená, Hlava se kloní umdlená,
 jen srdce bije vřele a v upomínce upřímné vidí tě v kráse celé. Vidí tě jako anděla ve vroucím ve modlení – andílku, dobrou noc – a zjev se mi ve tichém snění! 1872.
21
V LESE
I.
Již usnulo vše po lese Již usnulo vše po lese
 a sny se všecko blaží, jen dub tak něco zašeptá, co na kraji na stráži. Jen dub tak něco zašeptá o zašlém hrdin rodu, co bojovali statečně a mřeli pro svobodu.
II.
Po lese celém zaznělo Po lese celém zaznělo
 vanutí jasné, táhlé, od stromu k stromu letělo tak mocně a tak náhle. A celý les tu zahučel, vždyť poznal sílu svoji! By v celém lidu zazvučel tak zpěv k svatému boji! 1872.
22
PÍSNĚ
I.
Hluboký bor ta láska má, Hluboký bor ta láska má,
 v korunách větry hrají, a v šumotu tom přemnoho se divných zvěstí tají. A láska tvá, háj tichounký, jímž bloudí luny světlo, laň u studánky pase se, kde na sta květů zkvětlo.
II.
Když hvězdy vzplanou na nebi, Když hvězdy vzplanou na nebi,
 za písní píseň přilétá a šeptají mně o růži, co krásně, bíle vykvétá. A velebíce květů květ hned touhou po něm počnou lkát – Nuž leťte, písně, zase k ní a zlíbejte ji nastokrát. 23
III.
Usnuly lesy, utichla pláň – Usnuly lesy, utichla pláň –
 Tou nocí šli jsme pospolu a měsíc s námi putoval na hvězdném nebe vrcholu. A měsíc s milou hvězdičkou bez konce kráčel dál a dál – Já často však svůj stavil krok a tvoje ústa zulíbal.
IV.
Vidíš, mé dítě, klidný jsem Vidíš, mé dítě, klidný jsem
 a úsměv na rtech mých – Jen někdy v ňadru divno tak, že prchá se rtů smích. Jak věštec hledím v budoucnost a vidím lásky chrám opuštěný a zbořený, a nad ním truchlím sám.
V.
Za noci tiché, velebné, Za noci tiché, velebné,
 když hvězdy jasné plály, ve loubí šerém, šeptavém jsme, milá, spolu stáli. 24 A hvězdy láskou vzplanuly, pojí se v šeptu loubí, a ret můj s krásným retem tvým tu po prvé se snoubí.
VI.
Já klnu někdy osudu, Já klnu někdy osudu,
 že mnou tak divně zmítá, že zhasí každé světélko, co nadějí mi kmitá. Když ale na tě pohledím, tu žehnám ruce jeho, tys všecko mi a neznám víc života bouřlivého.
VII.
Dvanáctá bije, klidně spíš Dvanáctá bije, klidně spíš
 a bloudíš ve snů ráji. Já zadumán a myšlenky mé k tobě zalétají. A vzpomínám, co jednou as z té naší lásky bude. – Je ticho kol – jen ve stěně červ divnou píseň hude. 1872.
25
U RAKVE DĚLNÍKOVY
Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku, a již se více, více nevzbudí. Po těžké, tvrdé oddechl si práci a nic mu dobré srdce neztrudí. Však zármutku měl na tom světě dosti až do hrobu od bujné od mladosti – a již se více, více nevzbudí. Tu čtěte v jeho tváři vráskovité, na jeho ruky hleďte mozoly, a dozvíte se o tom věrném srdci a slzou zkropíte tvář mrtvoly. Svou bědnou vlast miloval nade všecko, jí vychovat chtěl dobré, věrné děcko, jí zasvětil své ruky mozoly. Měl syna. – Měl být vlasti bojovníkem, a v synu tom své vlasti bědné žil. Hoch hledal moudrost v školách malých, velkých a otec-dělník, ten se lopotil. Dal všecko mu, co získal svojí rukou, a nestýskal nad práce těžké mukou, vždyť ve svém synu vlasti žil. 26 Dorostl ve strom štěp – hoch jarý v muže a silou ducha tepal vrahů řad. Dělníku otci přišla radost v srdce, již vlas mu zbělel, a byl přece mlád. A po práci když spočívalo tělo, ku hvězdám vroucí slovo zaletělo za syna, který tepal vrahů řad. „Můj hochu dobrý“ – říkával tak synu – „ty matičky se lepších dočkáš dob. – Bůh s vámi! Den až slávy uvítáte, též rozpomeň se na nízký můj hrob – co měl jsem, rád jsem dal, svou pilnou ruku. Ty můžeš víc, ty mírni matky muku, až dočkáte se lepších její dob!“ Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku, a již se více, více nevzbudí. Po těžké, tvrdé oddechl si práci a nic mu dobré srdce neztrudí. Sem pojďte, páni, vizte mozol, vrásky! Jak on k své vlasti, máte tolik lásky? Ach, on se více, více nevzbudí. – 1872.
27
PŘI EXEKUCI
„Sem rebely, ty hlavy tvrdé, smělé! Namiřte dobře v drzá čela jich. Strojila zhoubu řádu, říši celé, má krví trestán býti jejich pych!“ Tak vůdce volá, vojákům svým vele. A na bratry zbraň rodný bratr míří – zvon mrtvých zní a buben temně víří. S poklidným čelem odsouzenci stáli; ret nebledne, milosti nežádá. „Ó s bohem, bratři!“ – Pušky zahoukaly, k zemi se první mrtev ukládá. A jako tento druzí umírali. „Svobodo“ slední vzdech. – Však tyran hýří. Zvon mrtvých zní a buben temně víří. Posledně ruku smrtnou vůdce zvedá, by strašlivé dal k ráně znamení. Však klesla bleskem. – Líce jeho bledá na odsouzence hledí v zachvění. Vous bílý děsí jej a hlava šedá? „Jen vel, ó synu! Vyplň vůli pána!“ Ztich’ buben, tesklivě jen zvučí hrana. 28 „Odveďte starce!“ mladý vůdce velí. „Zůstaňte!“ stařec pyšně zavolal. „Jen vel, a řád se zaskví tobě skvělý, žes víru zapřel, najmouti se dal. Ty volnosti jsi bojovník byl smělý, pro pánů pocty jsi teď za katana. Má kletba ti!“ A teskně zvučí hrana. Starcovy ruky důstojník se chopil. „Odpusť mi, otče!“ jeho šeptá ret. „Odvolej věrnost!“ Mladík oči sklopil. „Jsi věrný sluha!“ volá stařec bled. „Za vlast!“ a dýku v krvi syna stopil. Zní výkřik bolesti. – Již rány hučí, zavířil buben, zvonek žalně zvučí. 1873.
29
V NOCI
Chodil spánek po zahradě od křoviny k stromku, pak se kradl po cestičce od domečku k domku. Mně kol okna stínem kráčel, dále tiše spěchal a jen svoje bujné děti, sny, ty u mne nechal. Měsíček jim roucha zlatil, měly záře, lesku, zaplakaly, zavýskaly, k srdci našly stezku. Spánku, tichounký ty spánku, přileť ku mně z dáli, nebo by mne tvoje děti ještě rozplakaly! – – 1873.
30
JAKO TO KVÍTÍ?
„Jako to kvítí v poli uvadneme a prach náš matka země pohostí. Co dál – to duše jenom pouhé snění – truchlému srdci krůpěj radosti.“ Ach, nelze nám tak tiše pohynouti – Kde kvítka pel nám je a nevina? A srdce naše volá po věčnosti, ta divná, ohněm živá květina! 1873.
31
V TIŠINĚ
Jsem plavcem teď na tiché lodi, jež dřímá mrtvých na vodách – Lanoví volno – stožár klesá, tak pevný dříve v nehodách. Uspalé srdce bouří žádá, zrak touhy v dáli zalétá – A vzpomínám na krásnou vílu, jíž loď je k mrtvu zakleta. 1873.
32
PŘED BITVOU
Utichly křiky, šumot po táboře, tak jako před bouří když tichne bor. Jak rudé hvězdy planou ohně spoře – pohasly. – Ztichl družný rozhovor. Chod stavíc stráž o zbraň se opírá a dumným okem v dáli pozírá. Čas blíží se a váznou jeho kola – zas jeho minul krok a stráže volá: „Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova, za sledním stanem noc ho pochová. „Já bdím!“ Oj, stráže, napřáhněte kopí! Však kloní je, jak lístek v zachvění. Kdo ledem ovál čelo? Zrak svůj klopí, a srdcem truchlivě jde tušení. Zas kráčí stráž a pannu nezírá, jež táborem jak stín se ubírá. Šat bílý má, klid mrtvých v bledé líci a líbá čela tichých mužů snící. „Já bdím!“ Stráž po stráži tak poznova – Kdo druhy před tou bledou zachová? Ta tiskne chladné rty na pyšné čelo, co o vavřínu bujném, lásce sní; i na to, z něhož dávno uletělo na dívku milou vroucí vzpomnění. 33 Jde bledá dál a líbá dokola, ve větru chladném černý vlas jí vlá – zemdlený vojín ve snu těchu hledá – Den zítřejší! Hle, nad tebou smrt bledá! „Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova, krvavé růže jitro dochová. U pěvce-vojína teď stojí hlavy, jenž sní o krásné báji hrdinské. Duch jeho letí k sluncím otců slávy, na rumech plesá vlády cizinské. Nezlíbá bledá hlavu svěcenou? Zachází – dál – již hvězdou vzdálenou. – A pěvec sní o vlasti slávověnci, kol ve snu tichém druzi odsouzenci. Noc tmavá – zítra tmavší nastane – Však nad ní sluncem píseň zaplane! 1873.
34
NA JAŘE
I.
Širé stráně, černá pole, Širé stráně, černá pole,
 poslední sníh v záhonu, již ta bělorouchá zima ve truchlivém ve skonu. Pošeptával vítr lesům, že jde jara sluníčko; tráva v dole v naslouchání povykoukla maličko.
II.
Dýchal vítr na haluze Dýchal vítr na haluze
 stydlé dubu u lesa: Netruchli, ty stará hlavo, modrají se nebesa. Odlož listí, upomínky na to, co již zmizelo, přijde radost, slunce s písní, věnec vloží na čelo. 1873.
35
V TEMNU
I.
Hledám tě, bože! Hledám tě, bože!
 Jsem poutník bludný o holi, hlas jehož ve tmě zaniká. Kol bludná světla po poli – tma veliká, tma veliká. Za světlem jdu. Zas jiný svit – jdu za ním na vrch, v oudolí. Můj marný krok. – Nenajde klid ten poutník bludný o holi! – Hledám tě, bože!
II.
Jak slávověnce Athéňanu Jak slávověnce Athéňanu
 říš věčnosti mně spáti nedá. Smrt u mlhavých, věčných stanů tam stojí, klíčnice ta bledá. Jí ptám se. – Hrob mi odpovědí, vstup zatmělý ku temné báji. Svit na víry duch chladně hledí, myšlenky ve tmách umírají. – – 36
III.
Svítím na cestu si života Svítím na cestu si života
 rozumem i přísnou vědou – klopýtám a toužím, trudím se, mlhou jiní blaze jedou. Jiným chtěl bych zářit pochodní, bájení již bloudí ve snu. Ach, než najdu světla pramének, sám zas ve tmu věčnou klesnu. – – 1873.
37
STÍNY
Komora tichá. Tikot jenom brouka v zdi o poslední věští hodině. Svit nezazáří ani na pavouka, jenž v koutku sní o muší rodině. Na prahu sedí bledolící bída. Naděje dál! Ty dvéře ona hlídá a k loži pouští jenom temné družky, sny černé ukládají do podušky. Komora temná – tichá. Hrobu klid. Je bolu v světě jako trní polem, je strastí jako v horách balvanů. – Muž mladý usedl na loži holém, ve plamen bledý zírá kahanu. Ten jeho zrak jak světlo na kahánku, snad s ním pohasne ku věčnému spánku; a čelo bledé jak sníh na ulici, myšlenky temné, divé ve směsici: upírů dav za noci bez světel. Byl mlád. Duch jeho, oř to bujný, mladý, jenž pátral žízniv pravdy po světle. Byl chud. A tělo umučeno hlady, starostí, bojem líce odkvětlé. 38 Jak horník pouštěl v labyrint se vědy – zapomněl na chléb – S září rostly bědy. Odkvětla růže mu a lavřín v dáli! – – Však kráčel dál – Druzi se usmívali – Zapomněl na chléb – Růže odkvětla. Jak výskají a bujně pějí venku – Noc bláznů – Jaký ryk a plesání – On mučen, spoután nouzí pro myšlenku – Ten smích a zpěv! Lid divně vyzvání. – Chtěl jemu sloužit – Nouze za odměnu, dík nezazní snad ani jeho jménu. Trn za myšlenku, led za vřelost dali a v pýše mnozí se mu vysmívali. Noc bláznů, rej a – němá zoufalost. Do knihy veršů nahled’ otevřené a dlouho, dlouho upíral v ni hled – Tam kvítko bledé, časem vysušené – s ním krátký blaha čas mu navždy zbled’. Když červenal se kvítek, líbal líce a pro ně stavěl hradů na tisíce. Však chleba neměl – Jiní měli zlata – Tak ssula se mu štěstí tichá chata – Odvedli růži bílou k oltáři. A pak – a pak – Kdo poví smutnou dobu? Paprsek slední zašel do šera – 39 A matka! Našla ulehčení v hrobu. Syn neoblékl roucho pátera. „Ó matičko!“ muž šeptal kryje čelo, pak hleděl kol – jen bídu oko zřelo, ledový poškleb – Sáhl po nádobce – Hodina hučí – Světlo jako v hrobce, zhasíná – temno. Dole divý jas. * Paprsky ráno bloudí ve pospěchu přes báně pyšné, střechy, zahrady, až vnikly v chladnou jizbu pode střechu, kde zhynul voják světla armády. 1873.
40
CESTOU
Na cestu mně hvězdy posvítily, když jsem ku svému spěl domovu. Bylo v toužení to vroucí chvíli po oteckém, milém po krovu. Opět stál jsem vrchů na temeni, nade mnou zas šumot boru zněl, dětstva báj jsem slyšel ve šumění, starou zvěst, již dědek vyprávěl. Divé ženy v tmavém ve úvale při ohni tam měly divý rej, a tam lesem, po mýtině, skále vyžlat dav – tu dobrý pozor měj! – Kráčím po stráni, mně luna svítí – Stůj! Tu obraz Marje na kmenu. Šustí na něm věnce zvadlé kvítí, trávu zřím, jak v pláči zrosenu. Bena Pohorský svůj život mladý ranou z ručnice tu dokonal. V lásce měl a žití samé zrady. – „Pokoj mu!“ tak šepcu, kráčím dál. – 41 Bledne les. Už plná luny líce na padol se mile usmívá. Rodná vsi! má matko, milovnice! duch můj tebou znovu okřívá. Tys to čistá, vlídná hospodyně v zeleném tom rouše stromoví. Šumivá tam říčka v jeho stíně, chata, zahrada tu otcovy. Škola na vrchu a fara bílá, u kostela vížka s kohoutem, nade zdí se lípa rozložila, stínem halíc svatou mrtvých zem. Kráčím stezkou v tichou padolinu stráně lesné podél – hle, tu lom – Co se bělá skaliny tam v stínu? Mrtvý Vít, ten zašel v sráze tom. Douška mateří mně cestou voní – hle, již stojím šumné u řeky; jisker tisíce se proudem honí, klid – jen povzdech lesů daleký. Stará olše s vrbou zadumána, oulisný chmel větve proniká. Oj, tam křovina je rozhoupána – vidím v luny lesku vodníka. 42 Voda kape s zeleného fraku, loudá stínem se teď k vesnici. Dnes tam hlučno, blaho v rejdováku s opuštěnou v koutku dívčicí. – Zašuměla řeka pod nohami, že je klín dnes její bohatý. Zadívám se, poset hvězdičkami, a pak k mlýnu zrak je upjatý. Malé okno bílé u komory, haluzí je věnčí malina. Zašel mlynářův tam student chorý – a má duše na něj vzpomíná. „Hlava chytrá, neznaboh však,“ práli, „sobě žil, bez kněze dokonal!“ Student – věčné spory život ssály – klidně spí – už navždy dostonal. – Za mlýnem tam stromy. Lomenice bílá mezi nimi prokmitá, světlo září listím ze světnice, staroušek kde asi přemítá. Přástva sváděla tam mladou chasu, v báji květlo jaro, když byl mráz. Stavských děde! Škoda zašlých časů, bába mrtva – kdy se sejdem zas? – 43 Stínem dále kráčím podél plotů. Slyš jen! aj, to slavná muzika. Srdce chytla – splaší všechnu slotu, rozveselí synka, tatíka. Muziko, ty divná, tajná řeči! Zaběduje, bujně zavýská, rozpláče a bolest opět léčí. Srdce plesá, spolu zastýská. Podlaha se chví, zrak, líce planou, basa bručí, vříská klarinet; hoši bouří: „Hrejte zazpívanou!“ „Z kola! Sólo!“ Tančí Volhejn kmet! – Za hospodou lípa zašuměla, měsíce ji líbal jasný svit. V sladkém objetí se dívka chvěla. Hoch ji líbá: „Chceš mou ženou být?“ Duši přišlo smutno, vzpomínání, že ta láska také odkvétá! – Radost vůkol, v horách ozývání, venku sám je smutný poeta. – Nad chaloupkou hvězda zasvítila, oj, tam těcha tobě vypučí; došková jen střecha, přec mně milá; tam tě čeká matky náručí. * 44 Umdlené už v lůžko kladu čelo, k hřbitovu tam ještě pozírám, staroušků kde dobrých hnije tělo. „Dobrou noc!“ V váš věk se ubírám. 1874.
45
BOŽÍ BOJOVNÍCI
– – „blaze každému, kdož na pravdě sejde“. Žižka.
Tvrdé lože a přec jako ze sametu. Hraví tu se u hlav snové slétli, zlaté záře rozsypali, vonných květů v tichý spánek mladé žínce vpletli. Tvrdé lože v Táboritů tmavém voze, jichž tu dlouhé řady v ranním šeru stojí jako černavý mrak zahubením hroze. A ve výši zástava se svatá rdící nad svatebním ložem šeptá píseň svoji: „Kdož jste boží bojovníci!“ Neslyší ji mladý snící Táborita: na klíně mu dřímá mladá žena. Hasnou hvězdy, na východě už se svítá, nad pole vzlét’ skřivan orosená. Dumá vojín, vlhké stírá vlasy s čela – v klíně láska jeho, blaho dřímá tiše! Usmívá se – ach, a jediná jen střela, a svou neuvidí ženu milující. Sklonil hlavu – nad ní prapor šumí s výše: „Kdož jste boží bojovníci!“ 46 Slunce východ! Už se celý tábor budí, v zlaté záři zbroj se hrůzná míhá, vzdouvají se v větru kalichové rudí, hluk a šum, a povel povel stíhá. „Vstávej, milá!“ Ženu budí políbení. „Nastal den a boj! Tys Táborova žena! Slyš, jak pějou k Bohu bratří shromáždění!“ Žalmy jitrem zvučí v nebe doufající; a pak ona, jako řeka rozbouřená: „Kdož jste boží bojovníci!“ Tábor v bitvu! Každý své se chápej zbroje! Hrčí vozy. Na kůň, na vůz, v šiky! Jezdci v letu. „Vrahů četných blízko voje!“ Země duní. Zříš je, honce, harcovníky, vůz za vozem? Jako bouře rozzuřená! Míhají se kusy, bojovníci, zbraně – – A tu Tábor a s ním mladá jeho žena s lože svatebního patří smrti v líci. Nezalkají, vždyť to volá zákon Páně: „Kdož jste boží bojovníci!“ Ej, to seč! Kvas hrozný. Hyne dav po davu. Kalich Páně tu, tam Říma znaky – Čech tu hubí dávné rabství, zpupnost, slávu – Hukot kusů, ryk až pod oblaky! A tam mladík ten jak vrahy tepe, shání! 47 A s ním anděl zhouby, statná žena jeho – pavezou mu – vlas jí vlaje kolem skrání – Ha, ten výkřik! To v něm srdce pukající – Zanik’ v řavě, v vlnách zpěvu válečného: „Kdož jste boží bojovníci!“ – Zašla bouře, nepřítel už prchá v dáli, kol jen mrtví. – Vítěz zákon boží. Na voze tam Tábor. Bujný dub to skláli – vedle žena – na svatebním loži! Padla s mužem. Vlídná zasáhla ji střela. – Slunce hasne, muže líbá, růži bledou. Kolem druzi. Naklonili chmurná čela, a ten starý, vážný hejtman dumající pokyvuje hlavou svojí šedou: „Ej, to boží bojovníci!“ – – 1874.
48
V BOUŘI
I.
V mračen rouchu jde už bouře divá, V mračen rouchu jde už bouře divá,
 zahučela v černavé tam dáli. Před ní po hlubokém boru vichr, její synek, divoce si zpívá. Setmělo se a už blesky vzplály, rachot v mračnu, v lese hukot, ston a tou bouří v dole ve vsi zvon úpí jako srdce, umírá-li. Písni moje, zvuku žalující! Bouře vůkol, vichry rozpoutané – zajdeš v jeku hluchém, ve tmách noci! Kéž jsi maják, loď jenž zápasící přes mělčiny, moře rozhněvané do přístavu vede zátiší. Zhasne majáku svit ve výši. – Ale jistá loď a slunce vzplane!
II.
Šumí vichr po doubravě, Šumí vichr po doubravě,
 bouře spěchá z daleka, brzo v horách zahlaholí. Tebe, hochu, neleká? 49 Oj, vždyť jsem já synem bouře! Mluvu její duše zná: v pochod víří hromu rázy, vichr, píseň válečná. Duše peruť volněj’ pne se, oj, to nota písně zní, o níž duše truchlá často ve hrobovém klidu sní.
III.
Tak často na útržek šedý Tak často na útržek šedý
 praporů svatých pozírám, a hanbu synů, prach ten šedý, se zbraně otců utírám. A počítám ty skvrny rudé, mou duší předků píseň zní, a smuten ptám se, jak to bude, až přijde boj ten poslední. 1874
50
V ROZVALINÁCH
Já stanul kdys na pustém hradu dvoře, jenž v výši trůnil strmých úskalin: a všude teskno, zkamenělé hoře z těch na mne zřelo šedých rozvalin. Tak ticho, mrtvo v stínu zašlé slávy, tak smutno trosek v němém hovoru – fontány šum a pleskot umlk’ hravý, chví tráva se ve dlažbě z mramoru. Teď pavouk hnědý sítě svoje přede, kde s klenby splýval drahocenný nach, a stěny zlaté kdys, teď holé, šedé, hlavice sloupu povaleny v prach. – Já rabů syn! Na panské sedám rumy, duch stopen u věk muk a poroby, mým srdcem vanou zvuky teskné dumy a vzdechy slyším z hradu útroby. Teď zavál větřík síní, chodbou tmavou a na zdi pták zazpíval v břečtanu, jak dítě nevinné když s tváří smavou si zpívá nad kostemi kurhanu, a po zdech bílých stíny mraků táhly jak duchů dlouhý, vážný, němý řad – jen okamžik! a zašel zjev ten náhlý, keř šumí, slunce jas – jen němý hrad! 51 Jen němý hrad, ten mocný kdys a slavný! a duše tuší soud a odvetu. Již padá tvrz, s ní svobody hrob dávný a rudá růže v plném rozkvetu! – Již zašly stíny, ptáček znovu pěje zpěv volnosti, ten duši jímavý – prs šíří se a předtuchou se chvěje, a slyším lidstva hymnus hřímavý. 1875.
52
DOMOV
I.
Je doba pochmurná a zima venku. Je doba pochmurná a zima venku.
 Ej, to se podvečerem chumelí! Sem k ohni, útulného do přístěnku, tak jako před lety, víš, příteli? Ta rudá zář jak na stěně se míhá – Sem do koutku, tak jako kuřátka. Dnes obraz mladosti mne poutá, stíhá a v duši zní mi krásná pohádka. Jsem opět děckem, duše básní zase, zřím šerem dávné, milé postavy, báj stará zvučí v Meluziny hlase, a matky píseň dumné u hlavy. –
II.
Zimní je noc a měsíček svítí, Zimní je noc a měsíček svítí,
 nehnuty stíny po sněhu, jenom to mračno po roli bílé obrazy kreslí ve běhu. Zimní je noc a ticho je vůkol, ve sněhu bor jen zastená; z dáli tam zvonců stlumené zvuky: veselé jízdy ozvěna! 53 Zimní je noc, mrtvo je kolem, u krbu každá rodina – Úvozem pustým pašer se brodí. Jeho ta smutná hodina. –
III.
V Milířích dole smutno a ticho. V Milířích dole smutno a ticho.
 Zlému tam jak se kdo ubrání? Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí za noci anebo v zoufání. V Milířích dole mrtvo a ticho zvečera i v pravé poledne. Lesy kol tmavé, z hlubin jich vítr sotva kdy k letu se pozvedne. Olšinou hustou říčka se plíží, sotva kdy slunko ji oslní. V soumraku, ve vsi zvonek kdy dozněl, černá se hladina zavlní. Pod olší klenbou svítilna plyne – Po světle nesahej, poutníku! Nekloň se! Záře zavede tebe do chladné komory k vodníku! 54 A chodec prchá, bázeň ho jímá, pohaslo světlo; černá kde tůň, chechtot jen zvučí soumrakem stromů. A hle, tu v paloučku kůň! Pasáčku, bludnou jenž kozu hledáš, na koně volného nesedej! Zanese tebe v hlubinu chladnou. Vodník to! Spasení duše dbej! V noci, kdy klenbou haluzí luna na vodní květy zář rozlívá, cupot a šumot, divný zpěv luzný paloučkem, dolinou zaznívá. Zašumí křoví, olše se budí, haluzka každičká ševelí o nožce lehké, o tancech hravých, o tělu bílém, o lících tmavých, o žínek lesních to veselí. – V Milířích dole mrtvo a ticho. Zlému tam jak se kdo ubrání? Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí za noci anebo v zoufání! 55
IV.
Kdy moje duše smutnou chabá poutí Kdy moje duše smutnou chabá poutí
 šerými mračny, dlouhým, širým světem jak unavená lašťovička letem se v domovině milé staví, vše zapomene, co ji hněte, rmoutí, je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným, je květem svěžím, zrána oroseným, a radostný tu svátek slaví. Ó krbe rodný! v mysli kdo tě chová, ten útulný má chrámek milostinný, v němž ochotně své bludné vítá syny praotců svatý, dobrý skřítek. Jsou drahé upomínky jeho slova, a dary zář a květy dávných bájí, jichž kouzlem duši drahé zaznívají mateře písně, poklad dítek. Ó krbe rodný! svaté lásky zdroji! zář ničí tvá led sobeckosti klatý, a komu oheň tvůj je drahý, svatý, ten dává vlasti srdce celé a za ni ochotně krev cedí v boji. Ten světélko má, těchu v světa jeku, ten u tě zahřeje se v zimě věku a hrob mu svláží slze vřelé. 56 Kdy moje duše smutnou chabá poutí šerými mračny, dlouhým širým světem jak unavená lašťovička letem se v domovině milé staví, vše zapomene, co ji hněte, rmoutí, je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným, je květem svěžím, zrána oroseným, a radostný tu svátek slaví. 1875.
57
K HORÁM!
Ó hory, mé hory tam v mlhavé dáli, toužebně hledám váš modravý pruh! Tam nejkrasší mladosti dnové mi vzpláli, bájí tam květem se opájel duch. Růžový obláček nad vámi hyne. – Mládí mé uvadá – z vás mi jen kyne, ó hory, mé hory tam v mlhavé dáli! K vám za šera, v samotě srdce mé letí ve stinný padol a na vrch a v bor, a milená místa tam vzpomínkou světí, pozdraví rodný důl s vrcholu hor – zaplesá, zavýská, potajmu vzdychne. – Kéž tu jen po čase na věky ztichne. – – K vám za šera, v samotě srdce mé letí! 1875.
58
SMRT (Úryvek z větší básně.)
II.
(Prostá jizba. Na stolku knihy, mezi nimi lebka. V koutě na loži mrtvola mladého muže.)
VOJTĚCH: „Tam slunce zapadlo, jen záře hravá jak paměť činů krátká vzplanula. Zpět volej slunce, a noc vzejde tmavá, zpět volej, proč ti slza skanula, a uslyšíš jen hlas svůj ve tmách mroucí! – Kdes, duše drahá, dokončila let?! Zdaž uzřelas kraj tužeb přežádoucí, či zhynulas, tak jako zmírá květ? – Ó nelze, nelze tak nám pohynouti! Kde květů pel, jich nevina nám tklivá? A srdce, květina ta ohněm živá, ta volá po žití a věčné pouti. Či věčnost duše jenom sladké snění, truchlému srdci krůpěj potěšení? Proč v ňadru střelka nepokojně bije, proč žádá, pudí v temno dál a dál? Až umlkne? Svět jeho v zem se skryje, tys dychtil, bojoval a trpěl, lkal! –“ (Opřel se o lebku. Tmí se.)
59 „Jak často s svým se já teď stínem hádám, proč ohnutý tak je a loudavý. Ach, svědčí mně, že marno pátrám, badám, že rozum kusý je a belhavý. Jak slávověnec kdysi Athéňanu, mně věčnosti spát nedá tajná říš. Jen bledý svit, jen hlas z těch dálných stanů! Tys klíčnice, ó smrti! Nepovíš? Hrob slovo tvé, vstup temný k tmavé báji – a světlo víry – dětstva vzpomnění, anděla strážce křídel šumění – a v čiré tmě myšlenky umírají – – Ó matičko! sem křížek na mé čelo! Sen nejde – pozdě – pozdě – Už se stmělo! – –“ (Skloní hlavu na lebku. Noc.)
I přišel spánek, chabé uzavřel mu oko a zaved’ v snů ho nekonečné kraje. A Vojtěch stanul v šumném moři přehluboko, jak norec stopenou loď vyhledaje. Až na dnu stál řas zapletených ve kadeřích, v nichž hemžily se potvor hnusné roje, proud zmítal škeble na korálu rudých keřích, jež v sloupy vyrůstaly v tmavou výši a na něž snesly vlny lupy svoje. Tu šero, věčný stín v té moře říši, jež nepřekoná chvějící se záře žlutá, 60 v níž jako blesk se míhá ryba žravá, krutá, by zabarvila krví soka skrýši. Tu věčný šum, jak dálné bouře rachocení, rej zvířat, proudy, šero, světla šlehy – A Vojtěch trna v hrůzyplném ve sklepení tesklivým okem jisté hledá břehy. Zas pohled’ vpřed – hle, jak tam rostou proudu vlny, ten hukot – to se valí moře celé, a blíž přes černé skály, řas a keřů plny – Ó Bože! Co to ve vlnách se míhá? A tichne mladíkovo srdce smělé. Proud hřmí a vlna tmavou vlnu stíhá, a každá kostry nese, v výš i dol je hází, svit záře němé divou poutí doprovází, až niknou, noci kde jen vládne tíha. Jak míhají se utopených kostry bílé! Tu plavci rudý prapor v rukou vlaje, tu matka k ňadru vine děťátko své milé, těm spíná řetěz ruku, které z kraje otčiny milé vlekli ku otrocké službě, a ty tam spjaty jsou jak v divném boji, ta bílou družku objímá jak v sladké tužbě, ta k bedně lne, tak jako měkkýš k skále, tam bezhlaví se kmitli v hrozném roji – A hučí proud, a mrtví rostou stále. – – – Zrak přechází, a Vojtěch klesá a zas hledí, proud kolem hřmí a dál se ženou mrtví bledí. Až v mdlobách kles’, a moře hučí dále. 61 Chlad jaký ovanul to jeho čelo bledé? Kam vír ho zanes’, a kde utopení? Kde rej a šum? A klenutí to nad ním šedé – kol moře zas, však vln mu hrozných není. Vše bílo, ledu, sněhu poušť a nikde břehu. Tam v dáli zem i nebe v jedno splývá, na širé pláni mrtvo, jenom roucho sněhu v kotouče bílé vítr někdy zduje a s vlkem divou podvečerem zpívá, jenž na lup jde tam z tmavé boru sluje. V plášť Vojtěch choulí se a vázne v sypkém sněhu, jenž hustě padá, pokrývka to ku noclehu; víc neustane, kdo pod ní přenocuje. Až u vysoké stanul mladík u mohyly – Hle, tmavé, rudé skvrny – šat, tu oudy: to vojáci, jimž za to, že se slavně bili, nedáno k spočinku ni rodné hroudy. To muži, jimiž by se honosila Sparta, z nichž každý zasloužil si věnec slávy, však za slávu se jenom bili Bonaparta. – Jak smutná cesta pouští, podvečerem – kam oko zří, tu mrtvých hrozné davy, granátník, jezdec, prostý, pán ve bílém rově. Tam stíny vlekou se, jak mrtví po hřbitově. Sníh ustal, měsíc vyšel mlhy šerem. A všude smrt – ta země hřbitov nekonečný, v němž skryto tolik muk a žalů, hrůzy. Ó div, že kázal luně vyjít vládce věčný! 62 Tam stíny ty se blíží – bědní druzi armády francké. – Mráz jak jimi krutý zmítá, jak choulí se – jim smrt už z oka hledí. Slyš výkřik! Zbloudilý tak poutník záři vítá – V sníh vrhli se, kde druh jich dokonává, šat teplý s něho vojáci rvou bledí, brat loupí brata – slední silou vstává, však slabá pěst – a zhas’ – druh vítěz nad ním plesá a na něj sám – ó hrůzo – ve mrákotě klesá. Ó vojno! kuplířko ty smrti dravá! A Vojtěch nadarmo tam spěchá ku pomoci. Jak v led by vrostla noha, darmo namáhá se, pot na čele se perlí mu a pustou nocí on boha volá – darmo – darmo!! – – Tys hrozna, smrti! Vládneš na zemi i v moři, v povětří širém. Darmo se ti brání červ bědný, člověk! Slyš ten hluk! To bouře, hoří! Vzbudil se Vojtěch, pot na bledém čele, a zmámen hledí kol – zrak stíní dlaní. Ta zář a hluk, ty hlasy – zpěvy smělé – a tmavou nocí hučí zvon – teď střelná rána, a zas – to revoluční píseň zazpívána: „Ať zhynou svobod našich hubitelé! –“ 1875.
63
S VRCHU HORY...
S vrchu hory v padol zírám a dál v kraje pod hvězdami, tichá noc, jen bor mi šumí nade hlavou zamyšlenou. „Rodný kraji! slavná vlasti! otcův země posvěcená, mocná kdys, teď ponížená, nad tebou já zaplakal bych pláčem hořkým, Zábojovým!“ Všecko ticho, smutno, mrtvo, kol jen hvozdem táhlý šumot jako obra povzdechnutí: „Zábojův ty smutný synu! Zábojovi potomkové!“ 1875.
64
NA PAMÁTKU
Tam stojíš u háje a naposled mé oko po tobě se obrací. Zřím bledou líc a lásky plný hled, i úsměv se mi v pamět navrací tvůj poslední – Tvá bílá kyne ruka – již jdu – Ó příteli, můj příteli! Žloutnoucí stromy teskně šuměly, a v duši vzešla trapné tuchy muka. Až přišel máj. – Mně květem jabloně zář okna tvého rudá kynula. Já uzřel tě – tvář v tenké zásloně tvé ku hlavě se kvítka vinula, a svíce u rakve; kol všichni v pláči. Můj Bože! čelo ledné, němý ret – zas cítím srdce bolestí se chvět, zdaž slza hořká povědět vše stačí?! Tě vídám v teskné chvíli samoty, kdy písně tvé mi zní a budí žal jak děti krásné, smavé siroty, v něž tatíčkův se přítel zadíval. Zas zavedou mne mládí ve pohádku, s níž v hoři jen se duše rozstane. – Ó příteli můj, drahý Bohdane, ten šerý květ ti světím na památku! 1875.
65
NA PODZIM
Už tam mezi buky v stráni jeseň chodí mlhavá a květiny v umírání, ptáček ptáčka svolává. Mezi vrchy mlha bílá, šedý mráz jí v zápětí – Radost má mne opustila, a už s ptáčky odletí. – – 1875.
66
V ZÁTIŠÍ
Sem se stěny, ty lulko milá s jelenem, ať hlavičku ti rozehřeju ladnou! Já zadumám si pod tvých mráčků výklenem a zase zbloudím dum svých v říši vnadnou. Jak na vejminku jsem v té tiché komoře! Z obláčků hledí bledá upomínka, jak měsíc z mraků dřímajících nahoře mně zíral v rodné chatě od okýnka. Kotouče modré vlní se a stoupají, z nich opět šalamounská slova, že marno vše, a přec vyznávám potají, že láska věčna. Čas ji nepochová. * Mám přátely i chatu rodnou, milenou, mám otců zemi – bohat jsem. Ó dosti! Již růže nežel, pouští nejdeš sežženou, máš čistý pramen tiché pro radosti. Už stmívá se, dým skví se v sledním pozlátku, dumaje v kout se choulím pohodlný; zřím upomínek ozářenou zahrádku a květ i strom kol šepotání plný. – – 1875.
67
EJHLE ČLOVĚK!
Zkroceno již moře, bičem potrestáno, vzdorně hučíc rozbíjí se o most lodní, rukou lidskou v porobu že tuhou dáno! Hellesponte, Evropy ty hradbo vodní, jak se posmívá ti východu tam vládce s trůnu svého u Abydu, kolem něhož vidíš knížata i rádce, v lesklé zbroji, nachu, zlatohlavě kořící se pána svého slávě, králi, slunci všeho lidu! A král králů Xerxes pyšně v padol zírá, tam, kde vojska jeho nekonečné davy v ranním šeru hostí rovina ta širá, nad níž velbloudů a slonů výspy tmavy. – Kleče podal kněz teď králi pohár plný slunci svaté ku oběti, které zlatem vroubí červánků již vlny. A sbor magů ku zdaru a blahu myrhu sype kol a vojska dráhu pobožnými slovy světí. – A dál Xerxes zírá – ku dálnému moři. Zmizelo již v stínu lodí širobokých – plachta za plachtou – jak od červánků hoří plátna bílá, stožárů les převysokých. 68 V šerou dál zří, až kde nebe vlnu líbá; a tam ještě plachty jeho! Vše to jeho, vše, to vše se před ním shýbá, pro něj tasí zbraň svou bojechtivo, jemu koří se a jím jest živo, vůlí muže jediného! Oj, jak duše jeho šťastná, opojená! Srdce jak mu poskočilo v divém jasu! Zpupných Hellenův ty země opuštěná, jak jsi bídná! Kde as najdeš pomoc, spásu?! – Teď – již chvíle ta – již vzešlo slunce věčné; a král kynul s svého trónu. Slyš ten pokřik! Hlas to bouře nekonečné! Po planině širé hromem hučí třesa nebem, mořem, a již zvučí země krokem milionů! Slunce září, vojů zbraň se blesky míhá, hudba, zpěvy zvučí, praporcové vlají, žárné oko krále dav za davem stíhá. Všechny světa řeči se tu ozývají, od Indu až, Nilu, z dálných pouští, rájů, v kovu, kožích, polonazí, jezdci, pěší, bílí, z ethiopských krajů, různé zbroje táhnou slovem jeho. Kdo odolá vůli všemocného?! Srazí v prach tě, Hellas, srazí! 69 „Bohové, ó díky! Blažen jsem, ó blažen!“ vstanuv zvolal král a pohár zlatý vznesl. Co tak náhle umlkl? Jak orel sražen s výše slunné v propast, duch mu ve tmu klesl – Myšlenko ty černá! Stíne hrozný, ledný! „Umrou! věk než přejde – umřeš!“ „Umřeš, umřeš!“ šeptá král si sklesnuv bědný. Na své voje kalným zírá zrakem, na duši mu tíží černým mrakem: – „Věk než přejde – umřeš – umřeš –“ Ze všech světa končin voje táhnou kolem, země duní, křik jich hřímá vrchem, polem: „Králi králů! Sláva tobě, světa pane!“ Xerxes tich a slza bolná v číš mu kane! 1876.
70
PO PLESU
Je šero venku, nedaleko do zoře, dne dočekám. I myslím na noc minulou: síň lepou zřím v té malé svojí komoře, zář světel, krásu dívek bujnou, unylou, a slyším hudbu, žert a zvonkovitý smích. Já tančil, smál ve hlučném se davu, hledaje zapomnění, zábavu, já tančil, smál se, v duši chladen jsa a tich. Kdys jinak bylo. Mysli nelze; letí zpět! Ó zas tu drahou dívku v plné kráse zřím: šat bělostný a v temném vlasu růže květ, to tmavé oko, úsměv líci na svěžím. My v kole blažení i šeptem v výklenku, ke mně se cestou tulí znavená, mlčíme blazí – den se červená, a krásné budoucnosti zříme jitřenku. A vzhlédl jsem nad stůl, na její tam obraz – ach, zapomenul jsem, že dávno jsem jej sňal! Však jiná tvář tu, srdce jímajících krás, a pohnut jsa v ten obraz jsem se zadíval. To ustarané líce v lampy zášeří, hled něžný, tklivý, úsměv dobroty, v nichž těcha pro života klopoty: ó blahá, neskonalá lásko mateří! 71 Tou dobou vstává již a k oknu pokleká a žehná mně, ó vím, v modlitbě horlivé. Ty dobrotivá matičko má daleká, tys věrou mou, majákem v noci bouřlivé, květ láska tvá a věčné jeho zkvétání. Jak často jsi jej slzou zkropila! Pán Bůh ti odplať, matko rozmilá! – – Zrak vlhne, ruce spínám – zvoníť klekání. – 1876.
72
NA RYZEMBERCE
Hrad Ryzemberský smutný, zamyšlený, a marně skrývá křovím svoji bídu. Již nikdo nesmaže mu věků čteny a nikdo nevzbudí ho z mrtva klidu. Čas jemu všechno vzal, však staré slávy zář plane mu kol ponížené hlavy a každý rok je plný hlaholů, kdy jako bouře pod ním na dolu ven ženou Husité křižácké davy. Pak ticho zas; noc v šero své kraj halí, zas v hradě smutno a kol po Šumavě; kol po Šumavě, dál až v šeré dáli, a všude teskno po dávné je slávě. Čas bojovníků zašel. Dol a horu již nerozzvučí zvuky jejich choru. – Hrad Ryzemberský smuten, zamyšlen; v stín jeho uložil se slávy sen, a hymnus volnosti zní kol jen v boru. – – 1876.
73 POZNÁMKY
[75] Alois Jirásek vzpomíná v „Pamětech“, že v septimě, „ale snad i dřív“, začal psáti verše, že se s nimi nejdříve tajil, ale potom že je několikráte marně poslal do pražského „Světozora“, kde jedna, „Žena podloudníkova“, konečně přece vyšla v létě před jeho maturitou; a jinde v „Pamětech“ hovoří o studentské své četbě, která ho uchvacovala, o mocných dojmech z prázdnin po nižším gymnasiu nad Máchou a Nerudovým „Hřbitovním kvítím“ a z hradecké doby o Čelakovském a Erbenovi, které nazývá přímo svými „zamilovanými básníky“. Z hradeckých studentů nebyl tehdy sám, jenž se pokoušel o verše, v „Pamětech“ jsou z jeho spolužáků jmenování zvláště Jos. Baše a Bohdan Jelínek, který dokonce pronikl do Hálkových „Květů“, vůdčího listu beletristického. „Žena podloudníkova“, která vyšla v čísle z 2. června 1871, byla první uveřejněnou Jiráskovou prací, po níž až roku příštího 1872, kdy Jirásek byl již v Praze na universitě, následovaly další, nejprve ještě básně ve Vávrově „Hradečanu“ a zase ve „Světozoru“ a teprve od podzimu tohoto roku povídky v táborském „Českém jihu“ a opět ve „Světozoru“. Od roku 1873 přibývá Jiráskových próz a r. 1874 Jirásek vydává hned dvě knižně, horský obrázek „V sousedství“ a bělohorskou povídku „Viktora“, ale současně vycházely nové jeho básně v časopisech, jejichž počet se rozšiřuje o Barákovu „Svobodu“, o královéhradecký Peřinův orgán mladých „Obrazy života“ a konečně také o „Lumír“, a v almanaších, v třetím „Ruchu“ a v ženském almanachu „Souzvuk“, až do r. 1876, kdy již byl v Litomyšli suplentem a zatím vydal první historický román „Skaláci“. Do knížky svých básní nesebral a později jich nepojal ani do sebraných spisů; rokem 1876 se definitivně skončilo jeho básnické období, po němž si Jirásek, pokud je známo, zaveršoval jen příležitostně z lokální povinnosti litomyšlského osvětového pracovníka. A přece, třebas v rozsáhlém Jiráskově díle jde jen o prvotiny, kterými hledal cestu k své osobnosti, ani dnes nebudeme jeho mladistvé básně hodnotiti pouze jako začátečnické pokusy; 77 kdyby je byl své doby vydal ve sbírce, byly by čestně obstály v sousedství tehdejší tvorby veršové, neboť mají osobitou notu a barvu, charakteristickou pro celého Jiráska příštího. Hledal-li se zde Jirásek, vidíme nyní, kdy splnil své národní a umělecké poslání, že jeho instinkt jej vedl správně; zde je napověděno skoro všechno, co zrálo a záhy vyzrálo v dlouhé řadě jeho povídek, románů a dramat, a to nejen tvarově, nýbrž i myšlenkově. Mladý básník přirozeně podléhal vlivům své četby, najdeme zde ozvuky ze všech básníků, na něž s vděčným obdivem vzpomínal v „Pamětech“, z Čelakovského, z Erbena, Máchy i z Nerudy, z Hálka a (i jazykově) z Rukopisů, ale tyto a jiné literární vlivy jsou od počátku modifikovány krystalisující se jeho vlastní osobností, která je záhy překonává a jimi se propracovává k sobě samé, vyrůstajíc z venkovské půdy svého horského domova. Proto tyto básně mají ovšem cenu zvláště pro literárního historika a psychologa, ačkoliv, opakuji, tím se jejich význam nevyčerpává; jistě jsou to jen zárodky příštího vlastního díla, první poupata stromku, jenž se rozrostl v mohutný kmen s košatou a květy obsypanou korunou, ale z těchto poupat vydechne již občas vůně, jež potom zaplavila celou zahradu. Jirásek jest epik, jehož celé dílo je tvořeno v duchu národní myšlenky; mezi jeho básněmi jest hojně čísel lyrických subjektivního rázu a básníkův intimní život, v jeho próze a dramatech zcela potlačený, objevuje se tak alespoň v perspektivě mládí, jež mělo také své sny, zmatky, touhy a bolesti. Je mezi nimi milostná lyrika prvního jinošského okouzlení láskou; erotický svět Jiráskův byl již tehdy tichý a cudný bez propastných hloubek a horkých vášní, jak jej později realisoval nejčastěji ve svých prózách, a v básni „Po plesu“ se mladý autor ještě z něho utíkal k bezpečnější životní jistotě, do náruče milující a milované matky. Také Jirásek, a jistě ne jen vlivem Máchovým, pocítil hrůzu metafysických záhad, jež na něho útočily myšlenkami o smrti a marnosti života, ale příval těchto bouří nedovedl vyvrátiti jeho zdravých, hluboko do rodné země vrostlých 78 kořenů: „Mám přátely a chatu rodnou, milenou, mám otců zemi – bohat jsem“. V tomto vědomí však pro něho nebylo, přes všechnu snivost, jež prostupuje jeho náladami, žádného nebezpečí svůdného kvietismu: „Jiným chtěl bych zářit pochodní!“ jest jeho touhou, kdy hledá v temném labyrintu života východisko, zatím co „mlhou jiní blaze jedou“. Lyrika Jiráskova ukazuje již k příštímu autoru kroniky „U nás“ a pohádkových her, jejichž motivy jsou vzaty z lidové tradice; drahý Hronov s kouzlem starých pověr, s radostným ruchem venkovského veselí, s prostým divem rozkošné přírody, se svéráznými postavami rodáků a smutkem tragických příběhů nejednou v ní útočí na básníkovo srdce, naplněné vroucí láskou k všemu, co souvisí s jeho domovem, a z těchto teple roztoužených vzpomínek vznikají básně „Cestou“ a „Domov“, v jejichž těsném veršovném rozměru Jirásek ještě neuměl vyslovit svou bytostnou příslušnost k tomuto světu tak plně, jak učinil ve své kronice. Leč v hronovské idyle neztratil porozumění pro osud národní; a zase ne pouze dobová nálada, již vidíme i v básních jeho literárních vrstevníků, nýbrž hlas krve se ozývá z veršů o české minulosti a „otcův zemi posvěcené“, kde „hymnus volnosti zní kol jen v boru“. Apostrofuje-li svou píseň: „Kéž jsi maják, loď jenž zápasící přes mělčiny, moře rozhněvané do přístavu vede zátiší“, je to program, který Jirásek splnil do posledního písmene. S Jiráskovou prózou a dramaty souvisí několik čísel epických, čtyři paralelní dvojice a jedna báseň s motivem antickým, jež až na dvojici první, kterou jsou oba jeho první příspěvky ve „Světozoru“, „Žena podloudníkova“ a „Rudý květ“, opět zajímají víc než dějem jeho myšlenkovým podkladem. „Žena podloudníkova“ a „Rudý květ“ mají látku lidovou, první se přimyká k „Povídkám z hor“ a druhá čerpá v duchu lidové baladistiky z tradičních pověr; jejich spodním tónem jest soucit s trpícími, jedna z hlavních složek celého Jiráskova díla. „Boží bojovníci“ a „Při exekuci“ jsou protějšky, scény z doby husitské a pobělohorské; „U rakve dělníkovy“ a „Stíny“ obdobné protějšky ze 79 soudobého života; tam dělník rukou, zde pracovník duševní, oba oběti své ideální povinnosti k pokroku a národu, bojovníci za lepší budoucnost, jako jimi byla manželská dvojice z „Božích bojovníků“ a starý otec z básně „Při exekuci“. A ve všech těchto básních stejně jako v básni „Ejhle člověk!“ nad životem triumfuje smrt, hrůzná metla války i sociálního zápasu; a děsivému přízraku smrti Jirásek věnoval i poslední dvojici básní „Před bitvou“ a fragment „Smrt“, zajímavý i ohlasem z „Fausta“. Jirásek, jenž ani při husitské látce se neinspiroval válečnou slávou tohoto období, nýbrž mravním hrdinstvím, zaplaceným smrtí, ve fragmentu svého eposu nechává Vojtěcha v horečném snu prožívati hrůzu války: „O vojno! kuplířko ty smrti dravá!“ Smrt si před bitvou vybírá z řad vojáků své oběti; stanula i u básníka, „jenž sní o krásné báji hrdinské“, ale nepolíbila ho a sobě nezasvětila: „Noc tmavá – zítra tmavší nastane – však nad ní sluncem píseň zaplane!“ Jirásek jako by byl zde vytušil svůj životní úděl: i jej, ačkoliv se v mládí tolikrát nad smrtí zamýšlel, nechala vyzpívat jeho píseň svobody, jejímž počátkem jsou jeho básně a jež se opravdu stala majákem, jak za studentských let toužil.
*
Jiráskovy básně, souborně po prvé vycházející v této posmrtné sbírce, byly vesměs otištěny; k jednotlivým číslům připojuji data časopisecké publikace. Ve „Světozoru“ vyšly (v chronologickém pořadí) Žena podloudníka, Rudý květ, Písně I, II, Ze vsi II, Stíny, Cestou, Boží bojovníci, Domov, Smrt, S vrchu hory, Na památku, Na podzim, V zátiší a Po plesu; v Barákově „Svobodě“ U rakve dělníkovy a Při exekuci; v „Lumíru“ V bouři, K horám, Ejhle člověk a Na Ryzemberce; v „Hradečanu“ Ze vsi I, Milostná, V boji I-III a Buď se mnou vždy!; v „Obrazech života“ V noci, Jako to kvítí, V tišině a V temnu II, III; v almanachu „Ruch“ III. Před bitvou, Na jaře a V temnu I, v almanachu „Souzvuk“ V rozvalinách. Básně 80 otiskuji v časovém pořadí, jak v časopisech a almanaších vycházely; avšak básně, jež se stejným názvem vyšly sice porůznu, ale zřejmě jsou částmi jednoho cyklického celku, spojil jsem pod jediný titul v pořadí, jak byly otištěny. Jirásek lyrické cykly miloval, jak svědčí několik básní tohoto souboru; že jde o čísla vzájemně souvisící, je patrno jak z jejich myšlenkového i formového charakteru, tak z okolnosti, že byly otištěny v téže době. Jsou to dvě básně Ze vsi, první uveřejněná v červenci a druhá v říjnu 1872, čtyři básně V boji, z nichž první dvě vyšly v srpnu, třetí v září a čtvrtá v říjnu téhož roku, sedm Písní, dvě z října a ostatní z prosince rovněž r. 1872, a konečně tři čísla V temnu, z nichž báseň první byla otištěna v almanachu „Ruch“, vydaném před prázdninami r. 1873, a dvě následující časopisecky v červenci. Tři básně „V boji“ jsou v „Hradečanu“ číslovány, čtvrtá v „Českém jihu“ jest otištěna jako báseň samostatná; dvě „Písně“ jsou ve „Světozoru“ pod jedním názvem odděleny hvězdičkou a ostatních pět v „Českém jihu“ číslováno 1 – 5; „V temnu“ v „Ruchu“ vyšlo samostatně, dvě čísla v „Obrazech života“ s číselným označením I, II. Básně otiskuji pravopisem dnešním (vzpomínám místo zpomínám, vzplanul m. zplanul, zkroceno m. skroceno a pod.). Žena podloudníkova. O jejím uveřejnění „Z mých pamětí“ I. str. 335. Milostná. První číslo erotické lyriky Jiráskovy, jejíž čísla další („Buď se mnou vždy!“ a oba cykly „Milé“ a „Písně“) byla vesměs otištěna na podzim téhož roku; nová zmínka o milostném zážitku v básni „V zátiší“, uveřejněné na podzim r. 1875, je nápovědí („Již růže nežel“) o básníkově zklamání a patrně souvisí se vzpomínkou na „drahou dívku“ v pozdější básni „Po plesu“, otištěné v únoru příštího roku 1876. Jirásek v „Pamětech“ jemně naznačil, že někdy na přechodu z gymnasia na universitu prožil milostné opojení stýkaje se s vnučkou Knahlovou, dcerou pražského jeho syna, skladatele Jana Knahla, jež byla žákyní pěvecké školy Pivodovy a účastnila se prázdninových hronovských divadelních představení: „Její 81 (Justynčin) román se tu (u Knahlů) skončil. A nový se tu začínal.“ (I. 344.) A vypravuje o svém duševním stavu o prázdninách po odchodu z university, než dostal v Litomyšli suplenturu (1874), opět jen diskretně napověděl (II. 46): „Hořce se tenkráte skončila poslední kapitola mého románu.“ Zdá se, že jeho milostné verše a zmínky jsou inspirovány touto studentskou láskou a jejím osudem. U rakve dělníkovy. O otištění ve „Svobodě“ a styku s Barákem viz Jiráskovu vzpomínku v almanachu „Půl stolení Národních listů“ 1911, str. 36. V noci. Znovu s titulem „Spánek“ vyšlo v „Albu Slovanských listů“ č. 7 s odchylkou ve 4. verši první sloky: „od chaloupky k domku.“ „Album“ má na titulním listě vročení 1877, jednotlivá čísla datována nejsou; vycházelo však od r. 1875 a č. 7., v němž byla Jiráskova báseň, jest z února nebo března 1876 (v č. 6 je zpráva o pohřbu francouzského herce Lemaitra, zemřelého „těchto dnů“, koncem ledna 1876, a v č. 12. podobizna Palackého s oznámením úmrtí). Spoluvydavatelem „Alba“ byl spoluredaktor III. ročníku almanachu „Ruchu“ Jos. Dürich; báseň pravděpodobně ze zásilky pro „Ruch“, zatím se změněným titulem otištěná jinde, zůstala mezi papíry Dürichovými, jenž jí později užil pro svůj časopis. Podle tohoto znění opravuji v 3. verši druhé strofy tiskovou chybu v textu „Obrazů života“ „tvoje bujné děti“ na „svoje“, jak si žádá situace básně. Před bitvou. O Jiráskových básních z „Ruchu“, vydaného k stému výročí Jungmannova narození, napsal v obšírném kritickém posudku v „Národních listech“ V. Hálek: „Al. Jiráska píseň ,Před bitvou‘ jest pěkně myšlena, ale příliš rozpředena, tak že ztrácí výraznosti a stává se jakousi mdlou, což ,před bitvou‘ jest tuze na vadu. Dosti pěkné jsou písně ,Na jaře‘ a ,V temnu‘ .“ (Sebrané spisy V. Hálka, vydal J. Voborník, IV. 1907 str. 443.) V temnu II. S myšlenkou této básně se setkáváme místy doslovně v druhém odstavci Vojtěchova monologu z fragmentu „Smrt“.
82 Cestou. O hronovském „padolu“ ze 6. strofy v Jiráskových „Pamětech“ I. str. 37; v básni se vrací motiv dřívějších básní „Ze vsi“, i výrazem „divná řeč“ o muzice. Domov III. Srovn. „Z mých pamětí“ I str. 46. Na památku. Báseň je věnována královéhradeckému spolužáku, básníku Bohdanu Jelínkovi; o návštěvě v Cholticích a o poslední setkané s mrtvým otiskl Jirásek r. 1886 vzpomínku ve „Světozoru“ (knižně v „Rozmanité próse“ I.), v níž citoval i tehdy napsané verše Jar. Vrchlického, kterého v Praze s Jelínkem seznámil a jenž s ním přišel na pohřeb. V „Pamětech“ píše Jirásek o Jelínkovi v I. části str. 278 – 281 a v II. části str. 156. Na Ryzemberce. Srovn. „Z mých pamětí“ I. str. 312, II. str. 180.
*
Z Jiráskových proslovů, jež při národně vychovatelském poslání a místně příležitostném rázu neměly aspirací uměleckých a nebyly určeny pro tisk ani pro širší veřejnost, je snad dnes možno alespoň na tomto místě otisknouti jeden, který je památný souvislostí s hronovským ovzduším divadelním, vylíčeným v Jiráskově kronice „U nás“ a v jeho knize vzpomínkové; Jirásek jej napsal k slavnostnímu představení hronovských ochotníků, kterým 26. prosince 1875 zahájili činnost v nově zbudovaných divadelních místnostech. Tehdy ještě žil Antonín Kalina z „U nás“, starý pan Knahl, stále ředitel ochotnického spolku, jak na něho z těchto let Jirásek vzpomíná na konci prvního dílu „Pamětí“ (str. 339 – 340); ve svém proslovu jej po prvé literárně oslavil. V „Pamětech“ (II. díl str. 258 sl.) Jirásek se teple rozepsal o Bol. Jablonském, jak slavně se po smrti vracel do vlasti; počátek hronovského proslovu, navazující na „Tři doby země české“, dokresluje Jiráskův výklad o tehdy stále živé popularitě předbřeznového básníka. Jiráskův rukopis jest majetkem hronovského ochotnického spolku; jeho opisu mně laskavě půjčil dr. Fr. Páta.
83 „Už procitněte, zapomeňte starou bídu a pracujte jazyka svého k oslavě!“ Tak zazněl hřímaný hlas po slovanském lidu od Krkonoší až k stinné Šumavě. I slyšeli. – A české slovo, prvé klato, zas zazvučelo po všech končinách, syn vroucně ctil, co po otcích mu bylo svato, co zlatem zapsáno jest v našich dějinách. Čech díla chopil se a zdárně vědu pěstil, zas jazykem svým tvořil díla umění, nic nedbal odporu a cestu mužně klestil, vždyť doufal, budoucnost že práci odmění. – A doby té, kdy přece ještě mnozí spali a mnohý váhal, chabý, prací zalekán, my u nás svaté umění už pěstovali, a město naše Thalie už mělo stan. – Ty doby zajisté z vás mnozí máte v mysli, kdy hlouček ochotníků hrami bavil vás, a rádi zajisté si na ně vzpomínáte, na dobu zašlou, na mladosti krásný čas: už dávno tomu, – a mnohý z prvních ochotníků divadla našeho si uleh pod trávník – však potomek ctí dílo dobrých pracovníků a volá: „Sláva jménu jich a vroucí dík!“ Z nich jeden, nejstarší a vůdce v našem sboru, zří divadla našeho krásný na rozkvět, pro kterýž pracoval a dychtil do úmoru. „Buď dlouho živ Antonín Knahl, náš milý kmet!“ Pak přišly síly mladé, divadelný stánek zas s nadšením a prací mnohou zřídily. Což bylo her tu milých, zábav, radovánek, jež mnohou starost, chmuru s čela plašily! Však nemajetní jsme jen, chudí horalové a naše divadlo byl stánek chudičký, 84 jenž, sotva našed místa, stěhoval se v nové a vítán musil mu být koutek prostičký. I zloba mnohdy chtěla zrušit jeho bytí, však láska vroucí, práce, ty jej chránily – až přišel den – z vás každý s námi radost cítí, nás podporujíce jste sebe slavili! Nuž vítám vás v tom divadelním stanu novém, a kteří jste jej darem mnohým dařili, vám ze srdce já vzdávám díky prostým slovem a ždám, tam byste povždy rádi chodili. Jeť chrámem divadlo, v němž zříti obraz světa, lidského žití, jeho blaho, bolesti, jež ve zábavu perly poučení vplétá a učí snášet úkor, křížek neštěstí. Tu zřít, že zločin duši v děsnou propast žene, že pravda potlačená přece zvítězí, že vášeň peklo, cnost pak lidem nebe klene, že blaží láska jen, ta čistá, bez mezí. Tu unavená duše se vám obveselí, zříc hloupou pýchu, lidi směšné křehkosti, a šaška skoky, žerty jeho a vtip smělý vám vady lidské zjeví v jejich nahosti. Tu seznáte, jak otcové vlast milovali, jak pro ni z lásky mřeli, s ochotou, že potomkům svým krásný příklad, příkaz dali, by nezapomínali se nad vlastí svou! Ó, zachovejte místo toto v přízni milé a pomáhejte nám, by stále vzkvétalo, by povždy poskytlo vám pobavení chvíle, by ples a poučení v věnec splétalo! Ó trvej, stánku, trvej ku všech potěšení a přečkej věk našemu městu k prospěchu, by tu, kde děd ve strasti hledal zabavení, i vnuk vždy nalez ušlechtilou potěchu! 85 Ó trvej, aby potomkové pozdních časů tak o nás – tebe zříce – v pravdě hovořili: „Občané dobří byli, milovali krásu, osvětu, pravdu, byli muži pokročilí!“
86 OBSAH 1. Žena podloudníkova7 2. Rudý květ10 3. Ze vsi14 4. Milostná16 5. V boji17 6. Buď se mnou vždy!19 7. Milé20 8. V lese22 9. Písně23 10. U rakve dělníkovy26 11. Při exekuci28 12. V noci30 13. Jako to kvítí?31 14. V tišině32 15. Před bitvou33 16. Na jaře35 17. V temnu36 18. Stíny38 19. Cestou41 20. Boží bojovníci46 [87] 21. V bouři49 22. V rozvalinách51 23. Domov53 24. K horám!58 25. Smrt59 26. S vrchu hory64 27. Na památku65 28. Na podzim66 29. V zátiší67 30. Ejhle člověk!68 31. Po plesu71 32. Na Ryzemberce73
Poznámky75 [88] BÁSNĚ ALOISA JIRÁSKA Vydal Miloslav Hýsek Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze Nákladem J. Otty, spol. s r. o. 1930 Mimo obyčejný náklad vydáno 100 číslovaných výtisků na holandském papíře
E: lk + lp; 2002 [89]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hýsek, Miloslav; Průmyslová tiskárna v Praze; Otto, Jan
(Vydal Miloslav Hýsek - Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze - Nákladem J. Otty, spol. s r. o.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 89