EJHLE ČLOVĚK!

EJHLE ČLOVĚK!
Zkroceno již moře, bičem potrestáno, vzdorně hučíc rozbíjí se o most lodní, rukou lidskou v porobu že tuhou dáno! Hellesponte, Evropy ty hradbo vodní, jak se posmívá ti východu tam vládce s trůnu svého u Abydu, kolem něhož vidíš knížata i rádce, v lesklé zbroji, nachu, zlatohlavě kořící se pána svého slávě, králi, slunci všeho lidu! A král králů Xerxes pyšně v padol zírá, tam, kde vojska jeho nekonečné davy v ranním šeru hostí rovina ta širá, nad níž velbloudů a slonů výspy tmavy. – Kleče podal kněz teď králi pohár plný slunci svaté ku oběti, které zlatem vroubí červánků již vlny. A sbor magů ku zdaru a blahu myrhu sype kol a vojska dráhu pobožnými slovy světí. – A dál Xerxes zírá – ku dálnému moři. Zmizelo již v stínu lodí širobokých – plachta za plachtou – jak od červánků hoří plátna bílá, stožárů les převysokých. 68 V šerou dál zří, až kde nebe vlnu líbá; a tam ještě plachty jeho! Vše to jeho, vše, to vše se před ním shýbá, pro něj tasí zbraň svou bojechtivo, jemu koří se a jím jest živo, vůlí muže jediného! Oj, jak duše jeho šťastná, opojená! Srdce jak mu poskočilo v divém jasu! Zpupných Hellenův ty země opuštěná, jak jsi bídná! Kde as najdeš pomoc, spásu?! – Teď – již chvíle ta – již vzešlo slunce věčné; a král kynul s svého trónu. Slyš ten pokřik! Hlas to bouře nekonečné! Po planině širé hromem hučí třesa nebem, mořem, a již zvučí země krokem milionů! Slunce září, vojů zbraň se blesky míhá, hudba, zpěvy zvučí, praporcové vlají, žárné oko krále dav za davem stíhá. Všechny světa řeči se tu ozývají, od Indu až, Nilu, z dálných pouští, rájů, v kovu, kožích, polonazí, jezdci, pěší, bílí, z ethiopských krajů, různé zbroje táhnou slovem jeho. Kdo odolá vůli všemocného?! Srazí v prach tě, Hellas, srazí! 69 „Bohové, ó díky! Blažen jsem, ó blažen!“ vstanuv zvolal král a pohár zlatý vznesl. Co tak náhle umlkl? Jak orel sražen s výše slunné v propast, duch mu ve tmu klesl – Myšlenko ty černá! Stíne hrozný, ledný! „Umrou! věk než přejde – umřeš!“ „Umřeš, umřeš!“ šeptá král si sklesnuv bědný. Na své voje kalným zírá zrakem, na duši mu tíží černým mrakem: – „Věk než přejde – umřeš – umřeš –“ Ze všech světa končin voje táhnou kolem, země duní, křik jich hřímá vrchem, polem: „Králi králů! Sláva tobě, světa pane!“ Xerxes tich a slza bolná v číš mu kane! 1876.
70