IV. Kdy moje duše smutnou chabá poutí

Alois Jirásek

IV.
Kdy moje duše smutnou chabá poutí
Kdy moje duše smutnou chabá poutí
šerými mračny, dlouhým, širým světem jak unavená lašťovička letem se v domovině milé staví, vše zapomene, co ji hněte, rmoutí, je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným, je květem svěžím, zrána oroseným, a radostný tu svátek slaví.
Ó krbe rodný! v mysli kdo tě chová, ten útulný má chrámek milostinný, v němž ochotně své bludné vítá syny praotců svatý, dobrý skřítek. Jsou drahé upomínky jeho slova, a dary zář a květy dávných bájí, jichž kouzlem duši drahé zaznívají mateře písně, poklad dítek. Ó krbe rodný! svaté lásky zdroji! zář ničí tvá led sobeckosti klatý, a komu oheň tvůj je drahý, svatý, ten dává vlasti srdce celé a za ni ochotně krev cedí v boji. Ten světélko má, těchu v světa jeku, ten u tě zahřeje se v zimě věku a hrob mu svláží slze vřelé. 56 Kdy moje duše smutnou chabá poutí šerými mračny, dlouhým širým světem jak unavená lašťovička letem se v domovině milé staví, vše zapomene, co ji hněte, rmoutí, je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným, je květem svěžím, zrána oroseným, a radostný tu svátek slaví. 1875.