V ROZVALINÁCH

Alois Jirásek

V ROZVALINÁCH
Já stanul kdys na pustém hradu dvoře, jenž v výši trůnil strmých úskalin: a všude teskno, zkamenělé hoře z těch na mne zřelo šedých rozvalin. Tak ticho, mrtvo v stínu zašlé slávy, tak smutno trosek v němém hovoru – fontány šum a pleskot umlk’ hravý, chví tráva se ve dlažbě z mramoru. Teď pavouk hnědý sítě svoje přede, kde s klenby splýval drahocenný nach, a stěny zlaté kdys, teď holé, šedé, hlavice sloupu povaleny v prach. – Já rabů syn! Na panské sedám rumy, duch stopen u věk muk a poroby, mým srdcem vanou zvuky teskné dumy a vzdechy slyším z hradu útroby. Teď zavál větřík síní, chodbou tmavou a na zdi pták zazpíval v břečtanu, jak dítě nevinné když s tváří smavou si zpívá nad kostemi kurhanu, a po zdech bílých stíny mraků táhly jak duchů dlouhý, vážný, němý řad – jen okamžik! a zašel zjev ten náhlý, keř šumí, slunce jas – jen němý hrad! 51 Jen němý hrad, ten mocný kdys a slavný! a duše tuší soud a odvetu. Již padá tvrz, s ní svobody hrob dávný a rudá růže v plném rozkvetu! – Již zašly stíny, ptáček znovu pěje zpěv volnosti, ten duši jímavý – prs šíří se a předtuchou se chvěje, a slyším lidstva hymnus hřímavý. 1875.
52