PŘI EXEKUCI

PŘI EXEKUCI
„Sem rebely, ty hlavy tvrdé, smělé! Namiřte dobře v drzá čela jich. Strojila zhoubu řádu, říši celé, má krví trestán býti jejich pych!“ Tak vůdce volá, vojákům svým vele. A na bratry zbraň rodný bratr míří – zvon mrtvých zní a buben temně víří. S poklidným čelem odsouzenci stáli; ret nebledne, milosti nežádá. „Ó s bohem, bratři!“ – Pušky zahoukaly, k zemi se první mrtev ukládá. A jako tento druzí umírali. „Svobodo“ slední vzdech. – Však tyran hýří. Zvon mrtvých zní a buben temně víří. Posledně ruku smrtnou vůdce zvedá, by strašlivé dal k ráně znamení. Však klesla bleskem. – Líce jeho bledá na odsouzence hledí v zachvění. Vous bílý děsí jej a hlava šedá? „Jen vel, ó synu! Vyplň vůli pána!“ Ztich’ buben, tesklivě jen zvučí hrana. 28 „Odveďte starce!“ mladý vůdce velí. „Zůstaňte!“ stařec pyšně zavolal. „Jen vel, a řád se zaskví tobě skvělý, žes víru zapřel, najmouti se dal. Ty volnosti jsi bojovník byl smělý, pro pánů pocty jsi teď za katana. Má kletba ti!“ A teskně zvučí hrana. Starcovy ruky důstojník se chopil. „Odpusť mi, otče!“ jeho šeptá ret. „Odvolej věrnost!“ Mladík oči sklopil. „Jsi věrný sluha!“ volá stařec bled. „Za vlast!“ a dýku v krvi syna stopil. Zní výkřik bolesti. – Již rány hučí, zavířil buben, zvonek žalně zvučí. 1873.
29