IV.
Kdy moje duše smutnou chabá poutí
Kdy moje duše smutnou chabá poutí
šerými mračny, dlouhým, širým světem
jak unavená lašťovička letem
se v domovině milé staví,
vše zapomene, co ji hněte, rmoutí,
je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným,
je květem svěžím, zrána oroseným,
a radostný tu svátek slaví.
Ó krbe rodný! v mysli kdo tě chová,
ten útulný má chrámek milostinný,
v němž ochotně své bludné vítá syny
praotců svatý, dobrý skřítek.
Jsou drahé upomínky jeho slova,
a dary zář a květy dávných bájí,
jichž kouzlem duši drahé zaznívají
mateře písně, poklad dítek.
Ó krbe rodný! svaté lásky zdroji!
zář ničí tvá led sobeckosti klatý,
a komu oheň tvůj je drahý, svatý,
ten dává vlasti srdce celé
a za ni ochotně krev cedí v boji.
Ten světélko má, těchu v světa jeku,
ten u tě zahřeje se v zimě věku
a hrob mu svláží slze vřelé.
56
Kdy moje duše smutnou chabá poutí
šerými mračny, dlouhým širým světem
jak unavená lašťovička letem
se v domovině milé staví,
vše zapomene, co ji hněte, rmoutí,
je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným,
je květem svěžím, zrána oroseným,
a radostný tu svátek slaví.
1875.