Je šero venku, nedaleko do zoře,
dne dočekám. I myslím na noc minulou:
síň lepou zřím v té malé svojí komoře,
zář světel, krásu dívek bujnou, unylou,
a slyším hudbu, žert a zvonkovitý smích.
Já tančil, smál ve hlučném se davu,
hledaje zapomnění, zábavu,
já tančil, smál se, v duši chladen jsa a tich.
Kdys jinak bylo. Mysli nelze; letí zpět!
Ó zas tu drahou dívku v plné kráse zřím:
šat bělostný a v temném vlasu růže květ,
to tmavé oko, úsměv líci na svěžím.
My v kole blažení i šeptem v výklenku,
ke mně se cestou tulí znavená,
mlčíme blazí – den se červená,
a krásné budoucnosti zříme jitřenku.
A vzhlédl jsem nad stůl, na její tam obraz –
ach, zapomenul jsem, že dávno jsem jej sňal!
Však jiná tvář tu, srdce jímajících krás,
a pohnut jsa v ten obraz jsem se zadíval.
To ustarané líce v lampy zášeří,
hled něžný, tklivý, úsměv dobroty,
v nichž těcha pro života klopoty:
ó blahá, neskonalá lásko mateří!
Tou dobou vstává již a k oknu pokleká
a žehná mně, ó vím, v modlitbě horlivé.
Ty dobrotivá matičko má daleká,
tys věrou mou, majákem v noci bouřlivé,
květ láska tvá a věčné jeho zkvétání.
Jak často jsi jej slzou zkropila!
Pán Bůh ti odplať, matko rozmilá! – –
Zrak vlhne, ruce spínám – zvoníť klekání. –