II. Jest práce povinnost’, jež z tvorů činí lidi,

II.
Jest práce povinnost’, jež z tvorů činí lidi, Jest práce povinnost’, jež z tvorů činí lidi,
a práce potřebna jak láska člověku, kdo práci zasívá, ten spokojenost’ klidí, a mír si uchová ve srdci do věků. Jest práce lidem chotí, jež je doprovází a těší na cestách. Kdy vášní divý tok svou rmutnou pěnu do očí nám hází, tu chopíc za ruku náš sama řídí krok. Nás práce miluje, jak věrné ženě sluší, nám lože ustýlá a sladí spočinek, snem štěstí vyzlatí nám dřímající duši a z rána zbudí nás zas její polibek. Tak k práci po život je lidstvo připoutáno, ten svazek manželský je Bohem spečetěn. Kdo neoddal se s ní, zda můž’ jej těšit ráno? Zda večer posílit, zda duši mír dát den? Ať z rodu vzácného, ať prostá v obličeji, vždy ona chotí je a matkou našich děl. A každé matce čest’! Ať díla – děti její – jsou folianty knih, neb plátna prostá běl. 12 Choť pracovníka jen my vizme v každé práci, ať choť ta bosa je, neb nosí hermelín. Ten přísný rozdíl ve stavech se ztrácí a z práce zmizí též i svatozář i stín. Jen člověk různými svou práci zdobí jmény, tak jako svoji choť;... ten zve ji andělem, a onen královnou, leč já v nich zřím jen ženy, jež k mužům kloní se ve zraku s úsměvem. Ať tedy pohlíží ten onen k práci druha s pohrdou, s usmáním – svou stavě do nebes – všech potu v krůpějích se paprsk láme v duhu, ať znoj ten z králů čel neb z nádenníků kles. A Bůh se nezeptá při lidstva sledním soudu, zda kámen lámal jsi, neb zda jsi verše psal; – ať čelo myšlenkou, ať pluhem oral hroudu, ten každý spasen jest, kdo řkne: „Já pracoval!“ 13