Na konci samém naší vísky,
než cesta v háj se zakřiví,
znám starý sad, kde přes plot nízký
se na ven chýlí bujné lísky
a zádumčivé kopřivy.
Plot sadu toho ze dřeva je
a laťky na pol sbořeny;
a zevšad v spustlé jeho kraje
bez černavý, jenž právě zraje
i hloh své upjal kořeny.
Zde v podletí tak mnohou chvílku
já rád se vždycky zastavím,
a hustou clonou šerých lilků,
jež divoké lnou révě k tílku
v sad okem zírám pátravým!
Ta samota a ticho jeho
mne láká vždy tak do svých vnad,
že v kráse jitra říjnového
i z dalekého hnízda svého
rád chodím sem se zadívat!
Tu naproti pak sednu v stráni
a nořívám se do svých dum
a v upomínek blahém plání
zas teplo skane do mých skrání
a zpěv se hlásí ku mým rtům...
Zřím sad, svých křů jak směsí pestrou
ční před mnou zrovna na obzor –
tam každá líska juž mi sestrou
a rády v každý kout se vestrou
mí snové a mých očí zor!
Ó, vím já dobře, co mne táhne
v těch starých jeho bezů šeř!
Vím, po čem vždy tam srdce práhne
když rozpustilý větřík nahne
svým vláním kdes tam jejich keř!
Neb kdykoli v jich věnci hezkém
on čtverák zdouvá pomalu
síť haluzí svým šumným steskem
– vždy plod jich vzplá tam náhlým leskem
jak třapce z černých koralů...
Ba, někdy hruď má sama neví,
zda stává se to náhodou!
Neb v rámu jich tam náhle zjeví
se obrázek mi mladé Evy
jak Nymfa plavci nad vodou!
Však vždycky, prv než ohlédnu se,
bych poznal jasně, ký to pták –
juž prchá pryč to dítě rusé,
a bych je stíhal pak i v kluse,
juž nespatřím ho nikterak!
A tak jen marně ruší v snění
mne víla tato mladičká,
a sama ples můj v lítosť mění
tím, většího že přiblížení
mých kroků – nikdy nevyčká!