Prvního máje šel jsem s milou,
kam cesta vbíhá do lesa – –
vzduch rána dýchal jarní silou
a modrem plála nebesa,
vše dokola se v slunci smálo
jak láskou spito blouznivou,
a z jejích očí tak to hřálo
jak zlatý paprsk nad nivou!
Ó, krásno bylo venku v kraji,
však v nitru lesa ještě víc!
My zřeli, jak se zachvívají
nám květy z luhu touhou vstříc,
v tmě habrů plesal kos a brávník
a skřivan vířil oblohou,
a v perlách rosy skvěl se trávník,
jak hořel by nám pod nohou...
A my dva šťastní, jako děti
kol dováděli po stráni:
pel pršel na nás, hložin sněti
nám větrem bily do skrání,
až zarděni a unaveni
v chlad usedli jsme na mechu,
a sladká chvíle dum a snění
nás jala poutem oddechu.
Hlas kukačky tu mezi buky
se ozval tiší dřímavou,
– my počítali jeho zvuky,
jak zvonily nám nad hlavou –
a polibkem vždy na vděk sázky
se ret můj na tvém zachvíval,
kdy šťastný konec naší lásky
i z nich nám věštbou vyplýval...
Ó, čarovná to byla doba,
kdy touhy své tak dávný sen
my prvně žili skutkem oba
a zřeli, že je vyplněn;
kdy z ráje blaha do své vísky
jsme netoužili vjíti zpět:
tam za lesy byl domov blízký –
však zde nám patřil celý svět!
Jak rád a vroucně v duši svojí
té sladké chvíle vzpomínám!
Však mladost má již za mnou stojí –
a marně náruč rozpínám...
Vše ztraceno, co kdys tak čistě
a záhy z ní mně vykvětlo,
vše, v co jsem věřil, doufal jistě –
i s ní mi na věk odlétlo!
Leč jako starce úsměv báje –
tak provází mne od těch dob
vždy kouzlo písní za dnů máje,
a květ mi sype v mládí hrob,
a hlavou časem zasmušilou
cos táhne mi jak zlatý blesk:
to ve snách jdu zas se svou milou
a zapomínám na svůj stesk...