Kytice chudého.
(V. Ch.)
Jsem chud jak žebrák, ale život celý
dal, královno, bych za Tvé usmání,
za ruky stisk, za pohled jeden vřelý
v té bídy noc, jež den můj zaclání!
Však soků bdělých závistivou stráží
jak nezřen k Tobě mohu proniknout?
Můj plachý krok se toho neodváží,
by nepřitužil bezvolně Tvých pout. –
Ó, kytko krásná, promluv u ní za mne,
ať zví to ve snách, jak ji miluji,
ať prchne mrak té nejistoty klamné,
pod jehož tíhou v prach se schyluji!
Když nejsem básník, abych mohl zpívat
a slávy dobyt pro svou světici;
když k nebi svému smím se jenom dívat
a v srdci krýt jen blaho mlčící:
nech tedy za mne prosí tato růže,
ten konvalinek něžně bledý květ,
jichž vonné jaro více zjevit může,
než v této chvíli oněmlý můj ret!
59