Malá křídla (1888)

Verše, Alois Škampa

Diplomatická verze Ediční verze
MALÁ KŘÍDLA.
VERŠE
ALOJSA ŠKAMPY.
V PRAZE. TISKEM EDV. BEAUFORTA. – NÁKLADEM SPISOVATELOVÝM. 1888.
[1] SVÝM DRAHÝM:
KARLU A MARII LEGEROVÝM
VĚNUJE
A. Š.
[3]
PŘEDSLOV.
V mladosti jaru, plném štěstí, jak mnohý motýl, mnohý pták zatouží svoje křídla vznésti nad rodnou nivu do oblak, a k modru vzletět zářivému, by lokat mohl slunce jas – – když blíží však se k cíli svému, tu síla jeho kvapem slábne, a nedostihnuv mety vábné se vrátit musí na zem zas... Ach, není věru pro skřivana ta báječná a hvězdná říš, kam orla peruť rozpoutaná smí odvážit se nanejvýš! Zde pro let jeho vše je cizí, a jako v jeku hromovém – tak něžná píseň jeho zmizí v té bouři bratří velikánů, již k nesmrtnosti plujou ránu a cítí se tu domovem! [5] Dalť osud mu jen malá křídla a do zobanu malý hlas, by na zemi si hledal sídla a vzlet svůj čerpal z jejíjejích krás, by u lidí byl věrným hostem a radost’ pěl jim v žití ruch, a blažen jsa v jich kruhu prostém nic nesnil o té výši skvělé, kam na peruti vznést se směle – jen vyvoleným určil Bůh! [6]
I.
DOJMY Z VENKOVA.
[7]
Na čekání.
Mha stříbrná se chvěje v poli, a rosou vlhne šat i zbraň, šum října táhne po vůkolí a chladem dýchá na tvou skráň. A marně bloudě v pustých lánech dlíš náhle v cípu strniště, kde od večera po cikánech se čerstvé jeví ohniště. Dým slabě vstoupá k nebi z něho nad žhavým ještě popelem jak vzpomínka snu vzdáleného, jenž hasne zticha pod čelem... Hle, vyhnanci tu v noci spali, jež nesmí v sobě hostit ves! Kde jsou teď; kam se odebrali; čí zrak je najde v dáli dnes? Ach, znikli tak, jak běhy dropa kdes v dálky stepích černavých, a co tu zřít – jen po nich stopa – tak smutná, jak ten osud jich! 9
Jarní větry. (Františku Procházkovi.)
Jak ve svém nitru vždy se raduji, když větry března polem zadují, když mokrou závěj vysouší jich dech a touhy šum se vzbouzí na stromech... Hle, v mrtvé nivy zarmoucený vzhled ruch života se vrací s nimi hned, a lesy temné v hymnu velikém se blahem chvějí pod jich dotykem. Let něčích křídel, dosud nezřených, se hlásí k nám z té divné bouře jich, a teplo jihu vlaje z daleka v kraj strnulý i v srdce člověka. A předtuchou nám vábný šepce hlas, že s větry těmi, které Aeol zas tu rozvlňuje poprv nad zemí – jde jaro sem a láska s růžemi! 10
Siesta na ville.
Neděle je, odpolední chvíle. – Děd můj starý k prsoum hlavu chýle, hodinku svou, která mdlobu snímá, pohodlně ve fateuillu dřímá a jak dítě usmívá se v spaní; světla proužek dotkl se mu šíje – rychle spouštím v oknech žalusie, o píď dál by nepronikl ani... V jizbu druhou tich se odebírám, ku balkonu dvéře otevírám. – Ani kročej venku slyšet není, náves celá – jako po vymření; jenom lípy šumí u kostela, a v jich stínu, který chladem dýchá, kachní havěť honí se a šplýchá na rybníku, jenž se stříbrem bělá. U pěšiny, těsně před stavením, strážce domu vedrem týrán denním odpočívá, věrné oči mhouře. Lehce plynou obláčkové kouře z dýmky mojí do blankytné výše. Kouzlo snění přikrádá se v duši, němý klid jen cvrčka trilek ruší, který vesel plesá u své skrýše. 11 Poslouchám ho... náhle ustal pěti. Zaplašil jej výskot malých dětí, které v davu, jako včelky zlaté když se rojí – bosé, košilaté, kvapí v před a náves plní ruchem. Každé jásá, každé natahuje ručky s touhou do výše, kde pluje – skvoucí vážka jasným, letním vzduchem... 12
Večer v listopadu.
Na role chudá, prázdná osení chmurně se snáší večer v jeseni, samoten havran těká mezi nimi. Po mezi šlehá vichr studený, posledních květů sporé lupeny třesou se pod ním – cítí blízkost’ zimy. Smutno je v kraji, nikde ani zvuk, hnědá zeď mlhy stoupá k nebi z luk a výhled v dáli zastiňuje zraku. V tom přece slunka proniknul ji zjev – plá ohromné a rudé jako krev, a v hrob se níží pod vlnami mraků... Bez hnutí patříš, kterak nad nivou sune se zvolna koulí ohnivou v červánky husté, kouřící se páry; jak se už loučíc, líbá ještě kraj, a naposledy v pohádkový taj odívá zlatem holé suchopáry. Teď ještě blýsklo – a juž zapadá! Však za ním havran vyplul nad lada a šikmou čarou ku obzoru letí: noc se mu černá burných na křídlech, tma před ním roste, kraj se topí v snech, a světla dne – juž nelze uviděti... 13
V samotě.
Ticho, ni hlásku nedolétne v sluch – les uzavřel se na vše strany kolem za tvojí stopou, šerý jeho kruh ční mezi ní a oddáleným polem. Jsi sám a sám – tvá hruď se zachvěje pocitem náhlým neznámého klidu... Mech dusí v sobě všecky kročeje, po lidech nikde slechu ani vidu, i vichr, který venku burácel, zde umlká a hasne bez ozvěny: ty obry zdejší on by neskácel, i kdyby věčně hřímal do jich stěny! Jak sloupy v chrámu stojí okolo tu modříny, tam šedokoré jedle, a s klenbou jich se mísí napolo i pyšně sváří černé smrky vedle, a mezi nimi úzkou průlinou se v srdce hvozdu modrý lazur dívá – jak okénkem, jak plachou skulinou, jenž na mžik vždy se otvírá a skrývá. Když mocněj’ venku vichr zavane – v daleké výši tajemně to šoumá, duch vyrušen tu sníti přestane, zrak zaplane a živě v šeru zkoumá – – však nadarmo! – zas všecko utichá, jen někde v rokli skalní pramen hrká, jen šustne brouk, jak na kmen pospíchá, a za údolím hrdlička kdes vrká... 14 Však sotva vítr opět zaduje – ty zvuky slabé zniknou v jeho vání, a mysl, jež se tichu raduje – zas padne znovu v staré zadumání. Samoty kouzlo sny tvé obmyká, a poesie prochvívá tvou duši, bezděky v sobě cítíš básníka, a rythmem písně tvoje srdce buší! Na mechu leže, sladkou chvilku sníš, kouř doutníku ti kolem hlavy krouží, zrak stihá jej, jak stoupá k stromům výš a modrou nitkou do větví se hrouží... A na smrku, jenž kolmo nad tebou jak svíce pne se nebes do vrcholu, veverka rejdí, loupá šišku svou, a prázdné slupky hází na tě dolů! 15
První zeleň.
Kdy s jarem prvním luh se zelená – ta barva očím tak je milená jak plavci břeh, jak nemocnému květ, jak touze ptáka volný boží svět! Drozd zaplesá, tou barvou naděje když mladý háj své chlumy oděje, z dum probudí se role najednou, a skřivánkové v let se pozvednou! A básník plachý – skřivan u lidí, když půvab její prvně uvidí – tu slasti kmit mu zahrá kolem úst a cítí v duši zlatou píseň růst... 16
Jitro v kraji.
Ticho je, ticho v našem kraji chudém, ni ptáka ještě slyšet na poli, však východ juž se zarděl jakby studem, a dechem rána šustí topoly, jichž rysy táhlé nad silnicí dlouhou se v šeru zračí neurčitou prouhou, až v dalekém se tratí údolí... U stezky šepce tráva porosená a deštěm perel kyprou vlaží mez; na širých lukách kouří kupy sena stříbrnou páru; ve snách mlčí les, a z oblak sem tam ještě hvězda kmitá jak zlatá slza v černou řasu skrytá; pruh stínu tmavý halí dosud ves. Noc mrákavá se zvolna k jitru chýlí, tma bledne juž a mha se rozplývá a v horské stráni jako motýl bílý svým velkým křídlem tiše zachvívá – až najednou se v hustém chumli zvedla a do průsmyku na břeh rokle sedla, kde v skalách duní řeka pěnivá... 17 Je dosud záhy; červánků žár v líci se vnadný den jak poupě rozvíjí, v šum dal se háj, kdos práská na vesnici, zeď chmury kol se v jasno rozbíjí, a klapot mlýna prvně zvučí dolem a lidské hlasy nese vítr polem, v něž skřivan padá sladkou arijí....arijí... Juž nad oblohu mladé slunko vstává, juž hvizdem ptáků jásá šerý les! Pod strání sekáč srp si naklepává, a k písním jeho šustí klasů ples, pláň dýše vůní, břehy vláhou rosy, na lukách za vsí řinčí lesklé kosy, křepelka v roli volá – pět peněz –! 18
Jitro na vsi.
Jak sněžný povlak s mlhovými kraji dech noční páry po krajině leží, však nad ní kdes už jitrem zaznívají skřivánků trilky veselé a svěží, a zvolna kol se objevují v šeře pod krovy chalup okna, zdi a dvéře, šik jasanů a bílá za ním fara i prostřed návsi černá lípa stará. Kříž na kostelní zaleskl se báni a od východu okna rdí se zlatem, a kraj se dní a mha se trhá s chvatem, a život s nebe do polí a strání terč slunce hází, vypluv na obzoru nad vlny hor i pásma temných borů, jež dopol ještě pohrouženy v spánku svůj modrý závoj mísí do červánků. Chlad rozvanut je v čistém jitra vzduchu, jenž prvým šumem zdouvá lesy k ruchu a nade ploty snětmi hruší kývá. Kdes na záspi už bdělý hoch si zpívá, a jedva tichne dumka jeho krátká, již u statků se otvírají vrátka, a jako vichr – v náhlém probuzení kol vře a hlučí bujná vřava denní. 19 Z panského dvora, těsně při silnici proniklo náhle kuropění hlučné; zde v stáji kůň se ozval řehtající, tam z chlévu kravka chtivá pastvy tučné, a po návsi juž bravu celé tlupy s bekotem hlasným do stáda se kupí, jež mocný hafan přímo v cestu shání, jak ovčák starý velí mu a hvízdá. V tom najednou – jak hromu přerývání se z dálky dala ostrá slyšet jízda... Vůz rachotí a blíží se – jen chvíle – a víska uzří neznámého hostě! Již oře znát je na silnici bílé, již kola drnčí po dřevěném mostě, a zahalena v šedý závoj prachu teď tryskem do vsi – ranní pošta vjela! A trubka zní, a stádo plno strachu se rozbíhá – a v náhlou vřavu onu jak bouře padá slavný hlahol zvonu, jenž na mši Páně volá do kostela... 20
Březen.
Chladný vánek ještě nivu zebe, ale z oblak modrá se juž nebe, slunko na zem radostně se dívá, do kočiček obléká se jíva, novou báseň sýkorka si zpívá... V oupadech sněhy dosud leží, ale vzduch je průhledný a svěží, z vlhkých mezí tráva pučí mladá, hnědým zlatem blýskají se lada, stín a záře na pěšiny padá. Hejna racků táhnou nad vodami, staré olše, těžké jehnědami závěj pelu sypou dolů s výše, rusalek se odmykají říše, hlína břehů čerstvou vůní dýše. Motýlů, ni květin dosud není, ale v tichu bezděčného snění jako ozvuk radosti a spásy k nitru tvému tajemně se hlásí plaché kroky blížící se krásy... 21 A jak teplem jihnou zbytky sněhu, i tvůj smutek rozplývá se v něhu, a tvé srdce rozvíjí se zpola jak ty břehy, jak ta role holá – pěnice kde jaro k němu volá. 22
Z podzimních toulek.
I. I.
 V blankytnou výši bez mezí a konce rozvírá nebe zářící svůj hled, a dole chrpy, čekanky a zvonce tok jeho modra pijou naposled. Jen málo chvil – a smrt’ je k zemi skosí, a jednou z rána uvadne jich vděk, a v perlu stuhne každá krůpěj rosy, již večer dal jim za svůj polibek. Teď ještě slunko blaží je svou září a motýl zmámen klesá u jich vnad a brouk i čmel se o jich přízeň sváří – což ale zítra, ach, juž zítra snad? Ubohé květy – nic vám neoznámí čas toho jitra, jež se rozední nad vaším hrobem – čas, kdy stejně s vámi zahyne též váš motýl poslední! 23 II. II.
 V podzimním dechu žloutne zeleň kraje, rám zlatých klasův odvežen je z lad, jen pozdní ječmen někde v stráni zraje, a nachem jablek hárá stichlý sad. Roj milých ptáků z lesa odletuje, chlad větru náhlý v stráň ti zavívá, a od vod ráno bílá mlha pluje a hluboko vše očím zakrývá. Slz jejích prška padá na lupeny a na pěšinách vlhne pod ní zem, a v rolích meze, rosou pokropeny, zář duhy nesou na trávníku svém. Však slunko ještě teple k srdci hřeje, a vítězně když chmuru proniká, skřivánek z brázdy vítá je a pěje mu píseň lásky – místo slavíka! 24 III. III.
 Na stráni v lese – co hrá barev nyní! Máť javor zlato na svých ramenech, měď hárá s buku, šarlat na břekyni, kde jaký habr – tone v plamenech! Karmínem hoří na brslenu plody, krev šípku svítí ze dna úžlabin, jak rudý koral v temnu podle vody z olšoví planou hrozny jeřabin... Nad stromy výše v jasném, čistém vzduchu se odrážejí šedé hlavy skal, a les kol mlčí bez šumu a vzruchu, v svou krásu vnořen tich je, jak by spal. A nad skalami modrem syté nebe ohromnou báň své dálky rozpíná, a divná touha mocně vábí tebe hloub do té krásy – lesům do klína! 25 IV. IV.
 U mostu v lukách staré vrby šumí a voda šplouchá do jich kořenů – jak často v máji snil’s tam svoje dumy a naslouchával hlasu pramenů! Teď smutno zde, když ke známému místu sem opět z dálky zabloudí tvůj zjev, neb vrby plné stříbřitého listu již prořidly a zapomněly zpěv. Studánka celá listím zapadala, šum jejích zdrojů spí teď utajen, rusalka strážná s bohem jí už dala a za ní zbyla zlatá mlha jen. A z mlhy této bez šumu a zvuku let jeseně ti v líce zavívá, a rosa stydnouc padá na tvou ruku a v píseň tvou se smutek dobývá... 26 V. V.
 Na skalním srázu jako přilepena chaloupka nuzná sedí ve stráni, lom zeje pod ní, kolmá jeho stěna jen šípek místem chová na skráni. Od chaty vzhůru pěšinka se vine k temenu hory, na něm stojí kříž, dokola šumí osyk větve stinné, a bílé kozy na trávníku zříš. Hrom kladiv stálý bouchá dole v lomu, zde je tak ticho, jako v kostele, jen vítr časem dychne v koše stromů a žluté na zem listy nastele. Tu v bledém zlatě slunka říjnového, jež rozlévá se skalin po štěrku, motýla shlédneš někdy zpozdilého, neb vyhřívat se pestrou ještěrku. Však uprchnou, jak v tichu nenadále se pod tvou nohou kámen udrolí a s rodných výšin po zvětralé skále s rachotem dolů padne v údolí....údolí... 27 VI. VI.
 Chladno je v poli, šediva jsou luka, hvozd ukrývá se v modrou clonu par, a neznámá a tajná jakás ruka všem bere z klína léta štědrý dar. Poslední zbytky mladosti a krásy padají v sadech mrazům na pospas, bouřlivým větrem listopad se hlásí a zima s ním, a dlouhý, smutný čas. V topolech za vsí pláče to a sviští, a k nebi kane listův zlatý hrot, však rudé ohně planou v brambořišti a z mlhy pastvin vesel bučí skot. Tam živo je! – tam v zádumčivé chvíli s pasáky družně rád se zastavíš, a u plamene, jenž tě vedl k cíli, sám dítě opět – vzpomínáš, a sníš... 28
Snění v lese.
I. I.
 Poledne plá nad lesem v nehybné a snivé kráse – pouze tráva šumět zdá se kroků lehkým otřesem. Nikde šepot ani zpěv neozve se v jasném dolu, na slzičky květném stvolu motýla jen krouží zjev. Dokola i nad hlavou všecko jak by v mrtvu spalo – marně zvídáš, co se stalo s drozda písní jásavou. I ten koník v louce stich’, němě chví se keřů loubí, bez ozvuku v lesa hloubi hrdliček je stajen smích. V dumách stojíš u břízy, která jako pozdním květem obetkána babím létem stříbrné sní ve přízi. 29 Ani snět se nehýbá – jenom slunce paprsk čistý sype s hůry zlato v listy a tě dole zulíbá. A jak mihem na bříze paprslek ten hrá a svítí – babí léto do svých sítí lapá jeho peníze... II. II.
 Šikmo v lesa proluku světlo spadá do aleje, nahlas místem list se chvěje na habru i na buku. Večerní už záplava po nebi se leje celém, na hnízdě kdes osamělém cvrká ještě pěnkava... S výše stromů po zemi dlouhé v dol se stíny kladou, ale za pňů temnou řadou západ svítí růžemi! Červánků jak žhoucí plam do jich korun mocně trýská – stále cos tam hrá a blýská, živý jako drahokam. 30 Rudě, modře, zeleně z pavučin to rosa kmitá zraku tvému za dne skrytá v sytých barvách jeseně. Kmitá – zniká – hasne již – a kde shasla, tamo s touhou bezděčně ty chvíli dlouhou do větví se zahledíš....zahledíš... Marně! – vše tam černo zas. Noc jak zeď se valí dolem, nasloucháš – – je němo kolem, neozve se ani hlas. Pěnkava též utichla – v posledním své písně trilku pro tu krásnou dnešní chvilku toužně si jen povzdychla. Mlčí, – ani nedutá, pod křídlem již hlavu skrývá, ale za ni verše zpívá duše tvoje pohnutá... 31
Září.
Kraj potopen je ve slunečném jasu, a svatý poklid rozložil se v poli....poli... Už role širá zbavena jsou klasů, a lány jejich, rovny jako stoly se prostírají kolem boru všade, kam dokola tvůj snivý zor se klade. Již doplanuli žární léta dnové – a příroda přec nejeví se stara; spíš mládnout zdá se v kráse opět nové, neb vzduch je čistý zas tak jako z jara, a slunko nad ním směje se a hřeje, že smutný zrak jím znovu pookřeje. Den plyne za dnem jeden jako druhý, a v míru jeho všade nad rovinou zříš babí léto zaplítat své stuhy, jež bílým vlasem po hrudách se vinou a jako stříbro lesknou se a svítí, když vánek zavlá hedvábnou jich sítí. Jen modro stálé visí na obloze, ni mráčku není v syté jeho tůni, a dole dýchá každém ve úvoze mateřídouška líbeznou svou vůní, a s meze, posud nedotknuté srpy, se pestří vnadně slzičky a chrpy. 32 Tu zrak tvůj rád se v jasný obzor dívá, kde ostře niva od nebe se liší, kde s chocholoušem cvrček sobě zpívá, kde bílá cesta zdá se kroku bližší – – a jasný obzor slunečna a míru se rozepne i ve tvých prsou šíru. A úsměv blaha zaplane ti v tváři, a duše tvoje prodchne se tím klidem, jejž na zem nosí krásný měsíc září vždy za rok jednou přírodě i lidem, tím klidem snícím, který bolest’ hojí, a který pronikl i báseň moji!... 33
Jasanu.
Jasane, jasane, milý můj strome, nemáš ty jediné haluze chromé – všecky tak rovny jsou, přímy a štíhly, jak by juž od mládí toužily výš, jakoby vědomě za slunkem tíhly s ptáky a s motýli v blankytu říš! Paprslek hrdosti zdá se, že dřímá na tvojí koruně pnoucí se zpříma, a proto s obdivem na jejím zjevu kdykoli postane snivý můj zrak – bezděky zatoužím, bych ve svém zpěvu stejně též do výše vzrostl tu tak! Reku ty spanilý dolů a strání, u tebe duši mou prodchne vždy přání, by jako snítky tvé s plodem i květem – v jaru mé mladosti, vloh mých a sil šla zde i cesta má dalekým světem rovně a zpříma tam, kde jest můj cíl! 34
Na vřesovišti.
Je odpoledne v tichu srpna žhnoucí, ves chlad a stín se ukryl do strání, však obloha je zářivá a skvoucí jak oko dívky v sladkém usmání. Zde mezi lesy, na mýtině slunné, jež oblita je zlatem paprsků – vzduch jakby tál, se horkem nížin sune a vlnou spěje k výšin okrsku. Zjev šídla jenom prudce v letu sviště se časem kmitá jeho tišinou, a nad růžové dole vřesoviště jak lesklý mrak se včelky vyšinou. Hneš nohou jen – a dole již to bzučí a v zmatku plachém víří dokola – roj motýlů ti vzlétá pod náručí a pestrým křídlem v modru plápolá. Však postaneš-li, zas je ticho kolem, jež nepřeruší hvizdem ani pták; jen stehlík někdy zamihne se dolem a mlčky sedá rudý na bodlák. A nad pěšinou, která svými rysy jak nit se křiví v háje tmavou hráz – zas jako dříve žluté mouchy visí a před očima tratí se ti v ráz. A z trávy časem třpytné krovky brouka v let zadrnčí, a z dáli od lesa divoký holub roztouženě brouká, až srdce tvé si blahem zaplesá....zaplesá... 35
II.
S TLUKOTEM SRDCE.
[37]
Píseň.
Jsou v lidském žití jasné chvíle, jež líbezně jak hvězdy bílé tmou všednosti nám svítí vstříc, a neuhasnou nikdy víc! Jsou spanilé a vonné květy, jež u cest mládí družně vsety máj sijí v hruď, a jejich dech nám blaží cit i po létech! Jsou srdce drahá, duše známé, na něž si rádi vzpomínáme jak hříšní na své anděly – i když nás osud rozdělí! A bytosti ty dobré, vlídné když jednou naše oko zhlídne – my v celém žití jejich líc už nezabudnem nikdy víc! 39
Idylla.
Les májovou si znělku zpívá, je ráno plné lahody, a lehký vánek mlhu svívá, jež večer padla na vody. Park dokola je plný vůně, a květem až se níží hloh, kde na pobřeží jasné tůně si v trávník sedl mladý hoch. V dol nad vody svou hlavu sklání a v rukou drží hebký prut – jak socha v snivém zadumání tu mešká tich a nepohnut... Juž záhy snad sem v jitru přišel a lov ho cele zaujal; mé kroky hlasné sotva slyšel, když stezkou vedle jsem se bral. Však tuše zpola, nač tu čeká – já v blízku skryl se potají, kde vrbin houšť se klene měkká na tůně druhém okraji. 40 A záhy zřím, že z hlubin háje se nakvap někdo blíží ven – – to dívka věru spanilá je a líbezná jak dnešní den! Jak zlato vlas jí v slunku svítí, a růže planou ve tváři, v před pospíchá sem vonnou mýtí a zrovna – k mému rybáři! Již u něho se octla tiše a náruč za ním rozvírá... On slastí náhlou sotva dýše a do vln oči upírá. Hle, u dna tůně cosi pluje, jak ženy přelud vábící – – a hoch se k vodě nachyluje a pouští z dlaně udici... Co v zmatku činí, chuďas neví, jen touhou se mu prsa dmou – vždyť ze hlubiny se mu jeví tam víly obraz najednou! Ha, vzpíná bílé lokty k němu a k sobě v dol mu kyne blíž – jen mžik, a klamu osudnému by střemhlav padl v oběť již – – 41 V tom pevně však jej obepjaly dvě ručky něžné od zadu, a polibky se na něj valí jak náhlým trestem za zradu... Hoj, což se nyní junák vzchopil a rázem procit’ ze svých dum! Že v hlubině se neutopil – měl děkovat jen milky rtům! A jásali pak a se smáli, že ples ten by se nevešel mi do sta veršů ani zdáli! A já jsem, dobrák, odešel... 42
Co zde neumírá...
Čas ulétá – a všecko za ním hyne, po jaru svadlém pučí květy jiné, a na sny prchlé vzpomínka jen kyne. A přec i nám ta hrobka minulosti dost někdy růží ve svém žalu hostí a pro zvuk písní krásy je tam dosti! Čas ulétá – a všecko za ním stárne, led hromadí se na vulkány žárné, a vráska ničí vnady lepotvárné. A přec i časem nad propastmi stáří mladosti stopa zlatým leskem září, a úsměv hrá i na kmetově tváři! Však jedno je, co nezahyne s časem, co neustárne s našich bojů kvasem a pláti bude na věky svým jasem. To najde Bůh, když v lidská srdce zírá, i tam, kde shasla naděje a víra: to je zde láska, která neumírá! 43
Stesk.
Hle, modrým okem dívá se jaro k nám zas do oken a trilkuje a zpívá a svůdně láká z jizby ven, kam úsměv jeho začtveračí – hned rozplesá se píseň ptačí! Jak na výsluní kraje luk zeleň vábná těší hled – s tím sněhem jejich taje též lidem v prsou starý led, a každá duše zimomřivá se v naděj opět rozehřívá. Jen mně je k smrti bědno, a nevábí mne ples a smích, když hrdé srdce jedno tu pro mě má jen led a sníh a pro mou lásku beznadějnou jen stále chová zimu stejnou... 44
Most v háji.
Kde z rokle v háji zasmušilém se hrdě vzpíná černý most – na místě známém, sobě milém zas v dumách stojím, bludný host! Vše obléklo tu nad potokem juž bílý kožich ze sněhu, a zima zvídá teskným okem i z rokle i kol na břehu. Jak zavládla – hned jejím dechem tok zastavily prameny – jen perly zmrzlé jiskří mechem a křišťál mezi kameny, však vln již slunko nezahlídne ve spoustě ledu utuhlé – tam rusalek teď písně vlídné spí zaklety, jak ve truhle... Juž pohroben je pod závějí břeh plný dříve trávníku, jen rampouchy se pod ním skvějí jak velké hrozny krápníku, a truchlivě se nad něj chýlí kdes vrba, stářím znavená, svých ledňáčků, své dobré víly i šumu svého zbavená! Bzuk včely kol víc neozve se, ni nezamodrá kyprý vřes, a marně touží lávka v lese, neb nikdo z lidí nejde přes... 45 Jen tiché někdy kroky moje tu zbrázdí samy lehce sníh, a nad zamrzlou roklí stoje já zahloubám se do snů svých – a zdá se mi, že břeh kol květe a ptáci pějí sladký ples, a kouzlem doby dávnoleté zas vypráví mi temný les o jaru lásky, štěstí zdroji, jež pil jsem tady, bludný host, když vzpomenu – jak s dívkou svojí jsem prvně kráčel přes ten most! 46
Přelétavé vlašťovce.
Stěhovavý ptáku, vlašťovičko smavá – po dlouhé zas době přilétla jsi k nám! Cizích tě už dojmů propustila vřava, zas dlí mezi námi drahá tvoje hlava, zas tvůj rozmar zvoní našim tišinám. Žel, že tu jen chvilku nechá tě nám nebe, které pro tě dvojí vyhledalo vlast’! V jedné vždy jen drsně chladný sever zebe, v druhé však – tam láska něžně zlíbá tebe, matičce když na klín přijdeš hlavu klást. Pobudeš tu s námi na okamžik pouze – pak zas musíš nazpět v cizí onu říš... Pak jen upomínky zbudou naší touze – ty se odtud vzdálíš, a nám bude dlouze, ach, nám bude smutno, až nás opustíš! A jak bude tobě?... Rci, zda tajnou mukou pak i tvůj si často nezasteskne hlas? Zapomeneš srdcí, jež tu pro tebe tlukou? Zapomeneš v dáli věrných oněch rukou, jež tě tady hřály v zlatý, jarní čas?... 47 Nezapomeň nikdy – kamkoliv ať jízda osudu tě vzdálí – na svůj rodný svět, na to svaté teplo domácího hnízda, na plachého drozda, jenž si tady hvízdá snivou píseň touhy – bys k nám přišla zpět! 48
V dobách neštěstí.
Když v bouři bleskem pohromy se dubu větev rozlomí, jenž mocně prostřed lesa vzrůstal; vždy nejbližších kde bratrů řad hned obmyká jej odevšad by nepad, ale strmět zůstal! Kdy zdrcen žalem, klesá druh – rád útulný tak přátel kruh jej před zoufalstvím láskou chrání, a kdo s ním dříve žili ples – zas věrně s ním se dělí dnes o trpký pohár odříkání... Leč v čas, kdy muži třeba sil, by s celým světem zápasil a slavně přestál bouři vnější; – v ten čas jen slabé ženy ret, s níž osud spoutal jeho svět – je oporou mu nejsilnější! 49
Prvního máje.
Prvního máje šel jsem s milou, kam cesta vbíhá do lesa – – vzduch rána dýchal jarní silou a modrem plála nebesa, vše dokola se v slunci smálo jak láskou spito blouznivou, a z jejích očí tak to hřálo jak zlatý paprsk nad nivou! Ó, krásno bylo venku v kraji, však v nitru lesa ještě víc! My zřeli, jak se zachvívají nám květy z luhu touhou vstříc, v tmě habrů plesal kos a brávník a skřivan vířil oblohou, a v perlách rosy skvěl se trávník, jak hořel by nám pod nohou... A my dva šťastní, jako děti kol dováděli po stráni: pel pršel na nás, hložin sněti nám větrem bily do skrání, až zarděni a unaveni v chlad usedli jsme na mechu, a sladká chvíle dum a snění nás jala poutem oddechu. Hlas kukačky tu mezi buky se ozval tiší dřímavou, – my počítali jeho zvuky, jak zvonily nám nad hlavou – 50 a polibkem vždy na vděk sázky se ret můj na tvém zachvíval, kdy šťastný konec naší lásky i z nich nám věštbou vyplýval... Ó, čarovná to byla doba, kdy touhy své tak dávný sen my prvně žili skutkem oba a zřeli, že je vyplněn; kdy z ráje blaha do své vísky jsme netoužili vjíti zpět: tam za lesy byl domov blízký – však zde nám patřil celý svět! Jak rád a vroucně v duši svojí té sladké chvíle vzpomínám! Však mladost má již za mnou stojí – a marně náruč rozpínám... Vše ztraceno, co kdys tak čistě a záhy z ní mně vykvětlo, vše, v co jsem věřil, doufal jistě – i s ní mi na věk odlétlo! Leč jako starce úsměv báje – tak provází mne od těch dob vždy kouzlo písní za dnů máje, a květ mi sype v mládí hrob, a hlavou časem zasmušilou cos táhne mi jak zlatý blesk: to ve snách jdu zas se svou milou a zapomínám na svůj stesk... 51
Čekanka.
Čekanka modrá u cesty se chvěje, a déšť a vichr zmítá jejím stvolem: sen lásky čeká – avšak bez naděje – neb motýl žádný nekrouží juž polem! V kalichu tkví jí zlatá krůpěj rosy a jako slza mhou se blýská na ní – nedoufá více, jenom za to prosí, by zemřít mohla ve soucitné dlani... Však pustý okruh málo vítá lidí, a kdož se pohne němých slzí mukou? – V tom dívka jde kol, čekanky žal vidí – a vlídně po ní hebkou sahá rukou. „Líp je ti svadnout slunka před západemzápadem,“ dí v srdci svém, a shýbá se k ní na zem, „než touhy marné soužit se tu hladem a snad juž zítra opadati mrazem.“ A něžně vzavši do svých ruček obou květ azurný, jenž čekal tady spásu – na vlastních prsech zatkla si ho zdobou, jak prostý symbol na svou vlastní krásu... A mroucí květ se v zrak jí pousmívá, a slza jeho v teplu ňader hasne – – zde, u srdce, jež lásku v sobě skrývá, přec jaro našel vítězné a šťastné! 52
Jednou v témdnu.
Byla krásna jako slunce v máji, bez sokyně v našem kraji celém! Každý svátek vídal jsem ji v háji ruku v ruce s mladým učitelem. Zde vždy ráno setkali se krátce, na chlum ze vsi přikvapivše zdola; jindy v témdnu bránila jim práce – ji chtěl krb, a jej si vzala škola! Tehdy ona v rodném statku dlela, a on zatím v žáků svojich čela vléval ducha a se knihou mučil... Leč kdy svátek volným zval ho ptákem – z učitele stal se opět žákem, a svou růži milovat se učil! 53
Před zimou.
Jde zima zas a mrazí hruď až na dno – a žalno opět bude tady všem, kdo v hlubinách jen dávné mají chladno, a bez lásky zde tráví v žití svém.... Proč chvěju se; proč zimy té se bojím? Jen teskno vůkol cítím napořád. Ó, přej mi drahá, – aspoň štěstím tvojím, když mé mi schází, abych směl se hřát! Vždyť tobě v lásce netřeba se báti, že mrazu dech tvé blaho umoří; vždyť ve tvou líc se vždy zas růže vrátí, ret miláčka když na ní zahoří! A mně, když vím, jak oba jste tu šťastni, zas teplo dávné peruť zahřívá, já nezřím víc to prázdné hnízdo vlastní, a novým jarem cit můj okřívá! 54
Věř!
V zoufalství kdy chvíli srdce tvoje kvílí – ať si pláče, jen je nech! Budeš zase šťastnou a tvé slzy shasnou prvprv, než pomníš ještě – jak ty kapky deště v slunce svitu na stromech! Věř! – a ve tvé nitro nové opět jitro spásy hvězdou zazáří; věř! – a ve tvé hrudi nový máj se zbudí, jenž jak bude vláti – opět se ti vrátí štěstí úsměv do tváří! 55
Jaru ztracenému.
Hle, jaro dýchá – vlašťovky se vrátí, a všecka srdce zatlukou mu v ples, jen mně tu v dáli bude snad se zdáti, že vinou svou už ztratil jsem je kdes! Když mezi dvěma širé kraje leží a pryč je dělí život jich i svět – tu v zniklý ráj se vrátit zas je stěží, však též je marno – chtít naň zapomnět! A tak jen v smutku hlava má se kloní k těm jeho zbytkům, svadlým resedkám, a v srdci jen mi žalná duma zvoní, že na věky se s ním už nesetkám! 56
Svůdné oči.
Zda vídal’s někdy oči tmavé a hluboké, jak letní noc; zda cítil’s plát jich blesky žhavé a v nezdolnou tě vábil moc?... Hle, vídal jsem již oči tmavé i hluboké, jak letní noc: to v mládí bylo době smavé, kdy rád jsem pil jich blesky žhavé a v čárnou jich se hroužil moc! Ó, bylo ti, jak v luhu včele, kdy s touhou padá na svůj květ; měl’s na zemi juž nebe celé a rájem byl ti celý svět?... Ach, bylo mně už jako včele, kdy s touhou padá na svůj květ: ve dívčích zraků hloubi stmělé i já tu míval nebe celé, a rájem byl mi celý svět! 57 Však přešly sny a znikla radost, a do srdce se vloudil žal – v těch černých očích svoji mladost i víru svou jsem pochoval... Ó, bludno zřít je v oči tmavé a hluboké, jak letní noc! Jich úsměv kouzlí ráno smavé, však zrada jich – toť peklo žhavé, a jen sám démon zná jich moc. 58
Kytice chudého. (V. Ch.)
Jsem chud jak žebrák, ale život celý dal, královno, bych za Tvé usmání, za ruky stisk, za pohled jeden vřelý v té bídy noc, jež den můj zaclání! Však soků bdělých závistivou stráží jak nezřen k Tobě mohu proniknout? Můj plachý krok se toho neodváží, by nepřitužil bezvolně Tvých pout. – Ó, kytko krásná, promluv u ní za mne, ať zví to ve snách, jak ji miluji, ať prchne mrak té nejistoty klamné, pod jehož tíhou v prach se schyluji! Když nejsem básník, abych mohl zpívat a slávy dobyt pro svou světici; když k nebi svému smím se jenom dívat a v srdci krýt jen blaho mlčící: nech tedy za mne prosí tato růže, ten konvalinek něžně bledý květ, jichž vonné jaro více zjevit může, než v této chvíli oněmlý můj ret! 59
Prosinec.
V celém už kraji mlhy se tkají nad vlhkou zemí, v role i lada prosinec padá smutný a němý. PojďPojď, milé dítědítě, v náruč mou – budu tě chránit před zimou! Chladno je hrudi, která se trudí sama tu v světě, touha ji hlodá – kdo ruku podá, kdo obejme tě? Pojď milé dítě v náruč mou – budu tě chránit před zimou! Nevidno zraku do věčných mraků slunko se skrývá, písně i ptáci – všecko se ztrácí, láska jen zbývá. Pojď milé dítě v náruč mou – já ochráním tě před zimou! 60
Mladé trpitelce.
V života denního klopotě všední bojem když umdlena, duše se rmoutí, nelkej a nezoufej – k nebesům vzhlédni na svojí pouti! K nebi svých nadějí zahleď se s touhou, jakby tu nebylo slzavé země: paprslek důvěry na dobu dlouhou svitne ti v temně! Zapomeň na chvilku, život jak bolí, vzpomeň si k útěše na jeho krásu, srdce tvé v pochybách samo si zvolí – kde najít spásu! Zvuk jeho radosti odolá všemu, zbaví tě útrapy, stesku a pláče, slyš ho, a přitul se k milenci svému věrné jak ptáče! Zde tobě nahradí sladce svým medem vše ty zas chmury a stíny a vrásky, co kdy jich utkvělo na čele bledém – polibek lásky! 61
Věrní.
Těsněj’, než bratry z jedné rodiny cit krve poutá k životnímu svazku – dvě srdce mladá pohled jediný jak divem sloučí v nerozdílnou lásku! Zde v davu lidí bezcitných jak led když duše slabá potká duši silnou – což divu při tom, že se sblíží hned, a jako sestry něžně k sobě přilnou? Ó, nech i zlobně rozmar osudu kraj světa širý od sebe je vzdálí – přec ve slastech, i trpkém ve trudu let křídel jich je důvěrný a stálý. A řadou let, když obě pochopí, proč Bůh jim určil světem jíti spolu – tu jsou jak hráz, již prostřed potopy se darmo snaží srazit vlny dolů! Neb kdož se sešli takto bezděky – před vůlí těch i čas i prostor mizí, ti milovat se musí na věky, a pro jich lásku smrť je pojem cizí. 62
Modlitba.
Ó, v našich dnech, kde málo tak je ctnosti a víra v ni tak bezděčně se tříští, když pomnít musím temné budoucnosti a pln jsem obav o tvůj osud příští – – mé dítě zlaté, co víc konat mohu, než za tebe se modlit vroucně k Bohu! Modlím se k Němu v snění svém i bdění, by tobě kvůli vrátil na zem nebe, by v našich zlech a v našem porušení svým křídlem strážným věrně chránil tebe, bys jako poupě rozkvětala májem a celý život byl ti tady rájem! Modlím se k Němu za mír duše tvojí, za tichý plápol čisté tvojí lásky, bys se všedností neklesala v boji, by líce tvé se nedotekly vrásky, bys věčně byla spanilá a mladá, jak lotos báje, který neuvadá... 63
***
Proč naposledy v těchto stránek řadu Proč naposledy v těchto stránek řadu
 i bez nadpisu jedny verše kladu – pochopí ze všech, kdož je tady spatří jen oni dva, jimž moje zpověď patří... Vám šťastným dvěma, které láska chrání, hle, v řádcích těch já dávám požehnání, sám pro sebe se odříkaje v žití všech zlatých snů, jež chtěl jsem dotoužiti: ó teď je rád i bez výkřiku ztratím – jen vám když tady růže zkvětou zatím! Vím, nikdy snad se nesetkáme opět – však cit mi káže aspoň veršem dopět, co na dně prsou zakleto mně dřímá, když ret se děsil říci vám to zpříma... Sám nad sebou já zápasil tu dlouze, a zvítězil – však cenou smrti pouze. Já na svém nebi všecka slunce shasil, já rád svou krví vaší lásku spasil a ve prach zdeptal svoje blaho vlastní, by jenom vy jste býti mohli šťastni! Dál půjdu světem, bez slzí a hněvu loučím se s vámi v teskném tomto zpěvu: nevrátím nikdy k vašemu se jménu, a zapomenu. 64
III.
MALÁ KŘÍDLA.
[65]
V tišinách duše.
Zas bez ohně mi srdce bije a bez vidin se rmoutí duch, z mdlých ňader hloubi jaro mizí a krásy vděk je oku cizí – proč odlétáš mi, poesie, což neplesal jsem za tvůj ruch? Ó, vrať se z dáli opět ke mně, ať mohu ze tvé záře pít, ať hvězdou spásnou mezi mraky zas oslní se moje zraky, ať nezhynu v tom nízkém temně, jímž život chce mě pohltit! Dej heslo mi, vzněť sílu tvůrčí – a půjdu za tvým kouzlem rád! Hle, v strastech dnů a v pochyb taji vše písně mé již umdlévají – ó, zlaď jich tón, a cíl jim urči, ten cíl, jejž měl jsem čist a mlád... Jen pírkem jedním z lásky křídel vrať mladost mojí peruti: a v okamžik se vznesu orla vzmachem nad věku svého všedním prachem, od posměchu a hanby zřídel – až v nebes hrdé klenutí! 67
Óda na kalendář. (Psáno v noci novoroční.)
Pozdraven buďbuď, kmete kalendáři, starý málem, jako lidstvo celé – s úctou věru na tvých šedin záři patří v dumách oko myslitele! S hvězd a sluncí snesen ku člověku jsi mu orloj, kterým dny své měří, jsi mu pravda na rozhraní věků jediná, již bez pochyby věří. Staletí už přešla od té doby, co on v píli sám si tebe stvořil; díla jiná – skácel zase v hroby, vlastní řády zrušil zas a sbořil, jenom tebe, děde, kalendáři zvratů jeho nedotkla se váda, a jak dříve – celým světem září vítězná a nesmrtelná tvá vláda! Miliony mají králem tebe; co kdy věr a náboženstev bylo – ves jich cíl, jich peklo i jich nebe v tobě též se mocně zrcadlilo... Dle tvých črt se ve svém běhu řídí Starý Zákon rovně jako Nový, v jejich duchu svaté dny své třídí brahmané i žáci prorokovi, 68 bohatí i žebráci a chudí, otroci i hlavy pod korunou: všady hlas tvůj stejný zájem budí, všady všecko rovná se tvou runou. Znám jsi kmetům, mužům, ženám, dětem cel jich život vázán je ti k díku – nepohyneš, co svět bude světemsvětem, kalendáři, starý panovníku! Hle, tvým vlivem nejen naše víra, leč i čas náš proniknut je celý! Plyne rok a tvoje náruč širá jeho tok nám čtverým vzmachem dělí v dumnou jeseň, usmívavou vesnu, zpěvné léto, které v růžích míjí, tichou zimu, která vždy jak ve snu vánoční nás jímá poesií... A v tom roce každý tebe vítá, každý zavděk ze tvých bere zvěstí: kronikář, jenž v pergamenu čítá, hadač, který předpovídá štěstí, i ten rolník, který soudí v duchu dle tvých zjevů na úrodu novou – u všech dojdou řádky tvoje sluchu všickni tebe přítelem si zovou! U každého žezlem kýváš roku, a tvůj prestol nekloní se pádem! Svět i lidstvo svorně jdou v tvém kroku, smrť a život značí se tvým řádem, 69 věky, léta, měsíce a dnové, pohřeby i chvíle narození, země běh i její osudové, západ, noc i jasné světlo denní! Králi králů, na jehožto tváři času vryl se prostor nekonečný, synu nebes, děde kalendáři, jedin, jenž jsi beze změn a věčný: proč, když tolik veleby a svitu plá již hvězdou na tvé bílé hlavě – já tu ještě nadšen bouří citu, hold ti skládám větší ku oslavě?... ProtoProto, králi, že jsi v době nové tím, co bible v našich předků dějích! Rostli s tebou celí národové a ty bděl jsi u kolébek jejich; věčným písmem stojí znamenány ve tvých listech sledy jejich skutků: rudým nachem krvavé jich rány, zlatem sláva, černí doby smutku, lesk jich dnů i temno jejich nocí, hanba jich i pokoření celé, i ten čas, kdy z tyranů zas moci povznesli je noví spasitelé! A jak tiše kročej dnů tvých spěje – není věru z národů těch syna, který pohnut na svých otců děje v hloubi srdce při tom nevzpomíná... Národe můj, – kolik let a věků tvé též slávy uplétalo vínek! Co dnů v roce – tolik míval’s reků, a též tolik hrdých upomínek 70 zářícím teď oblétá mne zjevem, pokaždé, kdy v knize oné čítám, pro niž ret můj ozval se tu zpěvem, kterou dnes tu velebím a vítám! Vítej, vítej, děde kalendáři, kniho velká upomínek svatých: dej to Bůh, ať českým srdcím září ze tvých stránek na sta písmen zlatých v toto mladé, novoroční ráno, které plá nám z paprsku tvých skrání, dej to Bůh, ať na všech stojí psáno pro můj národ – jenom požehnání. 71
Pianista.
Je starcem již, a hrá jen podle sluchu, not jakživ neznal, a jak mistr přec tón vykouzlí, jenž ladně plyne k uchu, že řekl bys – to tvoří umělec! Třikráte v témdnu v naší krčmě hraje, přichází večer, jak se sešeří, a v jizby kout se zticha ubíraje za klavír sedá v temno u dveří. Jak duch se vhoupne, nikdo o něm neví, až „Prodaná“ kol zavzní pojednou a hostům příchod neznámého zjeví – tu oči všech se k němu pozvednou... Zřím za pianem jenom neurčitě se v stínu bělat jeho skráně vlas, však po klávesách jezdí ruka hbitě a loudí ze strun divukrásný hlas. Ty české rytmy, svěží tak a milé, pod jeho prstů lehkým dotknutím jak slunkem jasní tváře zasmušilé a nitro plní sladkým pohnutím! Hned jakby tály v melodii snivou do trilků věnčí motiv původní, hned vírně tančí polku dovádivou, hned zvoní zas, jak píseň národní – – 72 Vše tichne kol... i staří denní hosté ustanou rázem ve svém hovoru: ta hudba jímá jejich duše prosté a kouzlem dýchá v jizby prostoru! Zabudou karet, dýmek svých a pití, všem jakby hrdla pocit bázně stáh’, sklepnice sama, nechtíc vyrušiti, jde mezi stoly jenom po špičkách... Ó, v této chvíli starci za pianem se jiskří zrak a líc mu omládne, v té chvíli cítí, že je tady pánem, jenž všecka srdce písní ovládne! Skončil a vstává. – Z celé krčmy kolem potlesku salva zaznívá mu v dík... Tu mnohý soused za vzdáleným stolem se druha táže – ký to hudebník? Však marno ptaní; staříkova jména ni krčmář neví, ani který host – je neznám všem, a v roušku zahalena se jeví pro nás jeho minulost! A tak jen všichni od pohledu znají tu zapadlou a smutnou jeho tvář, ty jeho ruce, jež tak vábně hrají, a chvějí se, když berou honorář... 73
Prosba nemocného.
Slunko teple hřeje bledou moji líc, však má hruď se chvěje, a já bez naděje zírám jemu vstříc. Ohně dravá muka pálí na mých rtech, v prsou život puká – žádná již tam ruka nenavrátí dech. Venku se již budí jaro, plno vnad, a zde v choré hrudi leká mě a studí nevýslovný chlad. Venku plno krásy, všady zpěv i ples – a zde smrť mi hlásí, že již není spásy, a že shasnu dnes... Nuže, než se schýlí poslední můj den, na malou jen chvíli přej mi, bože, síly – toužím vyjít ven! Ven, kde radost sídlí, na ten jasný vzduch, by mé oči shlídly, jak tam třepá křídly skřivánek, můj druh! Nechať před svým skonem, jenž už nedalek, v zahrad šumu vonném napiju se honem dechu fialek! Nechať ještě jednou okřeje mi hled, a mou duši bědnou jarní větry zvednou na poslední let... 74
Píseň studenta.
Bůh štítem dal mé hrudi mladost a duši peruť sokola, mým údělem je v žití radost a nic můj rozmar nezdolá; dnes – povinnost a doba zkoušek, a zítra – ples a štěstí doušek a prvních lásek jarní květ – to studenta je pestrý svět! Mám páži bujarou, blesk síly v ní se kryje a pod mou čamarou mi české srdce bije! Buď zděděná mně zemi zdráva – máš ještě chrabrých junů dost, že pošlapati tvoje práva se neodváží cizí host! Hoj, dokad bude student zpívat – vždy ku tvé slávě hromné: vivat! – ti zaburácí jeho hlas a řekne tobě v pravý čas: Mám páži bujarou, blesk síly v ní se kryje, a pod mou čamarou ti věrné srdce bije! Byť časové pryč odepjali od pasu mého lesklý meč, – to pro mou čest je úraz malý – mně přec jen zbyla Slávů řeč, 75 a v bojů denních krušnou tíseň já dochoval si na rtech píseň, jež otců drahých na roli dnes vítězně tu hlaholí: Mám paži bujarou, blesk síly v ní se kryje, a pod mou čamarou ti věrné srdce bije! Duch těch, již pěli „Hej Slované“ a toužili „Kde domov můj?“ i v nás, ó bratři, ohněm plane a vzpomíná mi: „Pevně stůj, i neumdlévej chabě strachy, leč rekem buď jak Jiřík Plachý a mučenníci barrikád – a za svůj národ padni rád!“– Výš paži bujarou, ať rodné plémě kryje, a pod tou čamarou ať orlů srdce bije! V nás posud ještě nevymřela krev Zábojů a Husitů, leč mladistva a teple vřela jak ráno v letním úsvitu – se bouřně umí rozohniti pro nejsvětější prapor žití, jenž na zemi kdy lidstvu vlál: pro svobodu a ideál! Výš paži bujarou, ať chrání je a kryje – zde, pod tou čamarou jim věrné srdce bije! Co s beder mladých tíhu sejme – to vždy je hymnus naděje; nuž nadšeni ten hlahol pějme – jsmeť žáky z jedné kolleje, 76 a máti vlast’ je naší Almou, jež každého tu vítá palmou, kdo s námi v družném objetí svůj život pro ni posvětí... Výš paži bujarou! – ať chrání ji a kryje – zde, pod tou čamarou, jen české srdce bije! 77
Druh zmizelý.
Co všecko jsem si přál, by život dal mi darem, když mládí vznět mne hřál a hruď mi kvetla jarem – všech snů těch zlatý kruh se blahou plnil zvěstí, neb sídlil u mne druh, jenž jmenoval se štěstí! Však teď, kdy po létech se doteklo mne stáří, a časné zimy dech mi z hlavy stříbrem září; kdy nepřeju si nic, než v žití trochu klidu – teď po mém druhu víc ni slechu, ani vidu... 78
Přítel maličkých.
Zima je, až tuhnou v prstech klouby, zevšad fičí pronikavý mráz, stará bába sedí na podloubí, před ní krámek plný samých krás! Temný večer padá do ulice, kupec zřídka staví se tu jen, ale malým prostřed chumelice jeví se tu – celý štědrý den. V rudém svitu plápolavé dračky, kterou hustě obletuje sníh, třpytí se kol jesličky a hračky a chvoj zlatá stromků vánočních. Pestrý fábor ověnčuje snětisněti, nachem rdí se vnadná jablka – v těsném davu kupí kol se děti, plachou bázní ret jim umlká. Němou slastí každé jen se chvěje, pouhý pohled už je blaží tak! Co se asi v jejich prsou děje – praví bábě toužící jich zrak. 79 U té však se bez ozvěny tratí prosby také dojímavý hlas... Radost malých – ta jí nezaplatí cenným grošem tretek lichý jas! Vždyť jak myšky chudobny jsou všecky, a jich přání – kam by pronikla? Na prosebný, tklivý pohled dětský drsná žena dávno uvykla. V tom, jak dlí tu před oltářem krásy na okamžik vytrženi z běd – za jich zády jako anděl spásy vlídný náhle objevil se děd... Hoši ani nezhlédli ho zprvu, kde se u nich vzal tak potichu: vlas mu září, stříbrnou má brvu, cel je oděn v bílém kožichu! Usmívá se, šedou bradou kývá, okem bloudí v hraček pozlátku, blažen zří tu, o čem jindy snívá – mládí svého zašlou pohádku. Také on byl, co ty malé děti – a tu divně hnul se jeho cit: rozhodl se mžikem ku oběti, dnešní večer jiným posvětit. 80 Vešel k bábě, skoupil od ní všecko, štědře vůkol rozdal maličkým – nahlas každé zaplesalo děcko obdařeno stromkem celičkým! A kdy posléz v ulic šumné hloubi znikly všecky – vyprázdnil se krám, dračka shasla – a zde na podloubí zůstal jenom dobrý stařec sám. Stál tu chvíli, do tmy kolem sebe žehnal ukryt ve svůj kožíšek, a pak zmizel zrovna vzhůru v nebe, odkud přišel; – byl to Ježíšek! 81
Citát z bible.
Miláček Páně, svatý Jan, jenž míval zlatá ústa, když cítil, věkem utýrán, že mdloba jeho vzrůstá, a k chůzi neměl více sil – tu aspoň na svém loži ven ku věřícím nosen byl, by kázal jim a promluvil v jich kruhu slovo boží. Leč, když se ohled’ kolem kolkol, jak s důvěrou naň patří – co veliký ten apoštol děl k útěše svých bratří? On věda, čím zde církev stojí, co nejtěžších tu ran je lék, jim říkal: „Miláčkové moji! – jen milujte se vespolek!“ A hlas té rady líbezné se svatých jeho retů – jak akkord hymny vítězné, již v odkaz nechal světu, i po staletích smírně dnes tu zvoní v život lidský, a ztraceného ráje ples i v trpkou našich bolů směs k nám vrací na zem vždycky! 82 Když prvně mladých srdcí dvou se láska dotkne v žití, a zlobný osud svojí hrou je hrozí rozloučiti: duch Jana u nich věrně stojí a v bolestech jim nese lék – i rce jim: „Miláčkové moji! – jen milujte se vespolek!“ Jak vroucně mysl dojímá ta malá, prostá věta! V ní Bůh sám lidstvo objímá, v ní stkví se úkol světa! Zda nad ni který veleduch již moudrost’ kázal věčí; zda citů našich ledný kruh čím taje snáze v šum a vzruch, než mocnou její řečí?... Ó, v nadšení zde sotva víc můž’ básník pěti znova, než s apoštolem Páně říc a hlásat její slova těm všem, kdo vraždí sebe v boji, a pro jichž bídu není lék, než prosba: „Miláčkové moji! – jen milujte se vespolek!“ – 83
Sokolská.
Od pradávna v české zemi lev má soků několik, ale mezi nimi všemi junákem je – sokolík! Volně lítá, podle chuti, pýchu nosí na peruti, s bratrů láme tíhu pout, by s ním mohli k spáse plout! Ať je bouř a nepohoda – on má nad ně síly víc, a jak dobrý vojevoda slabé vede cíli vstříc: nad chmury a mraky stmělé tíhnou jeho zraky směle v ráno plné lahody – ku červánkům svobody! Lve náš, buď se ze své dumy! Jitro plá už dokola, nad hlavou ti v pozdrav šumí nadšený let sokola; ze prachu zas pod ním vstává stará naše moc a sláva, vše, co s tebou zašlo spat – jdi s ním za nás bojovat! 84 Fügnera a Tyrše děti půjdou za tvým praporem, nedají se zadržeti ani pekel odporem, vítězně až jako bratři v zaslíbené zemi spatří cíl svůj mezi národy: zlaté slunce svobody! 85
Píseň pijáka.
Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Věrně ctím ho v zimě, v létě, v radostech i smutku zlobě, a jak dítě přávám sobě, by i křížek na mém hrobě šeří svou mi ovíjel... Jak čarovný to věru květ – on všecka srdce bratří; kdož neznali se drahně let, jsou svými, jak ho spatří! Rád vítám tě, ó, pivo šumné – tvůj chlad nám nitro zahřívá, tvou těchou mizí strasti dumné, tvým zlatem srdce okřívá. Ve dnech šedin, ve dnech jar pijáka ty’s boží dar: tebou kojí útrob žízeň, tobě platí jeho přízeň, chvála, vděk i zdar! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Páži slabé ku odvetě dá on síly v časné mdlobě, ruměn lícím ku ozdobě – který muž by nepřál sobě, by ho na svém štítu měl?... 86 Proč otcův našich statný rod slul mocí v světě celém? – On nenáviděl kalných vod, a krev svou tříbil chmelem! Hoj, dražším jemu nad mok vína byl v korbelíku chmel a slad, s ním rázem prchla nuda líná, když palcát z ruky na zem pad’. S kalichem jak v pole jít a své vrahy všade bít nezdolného meče blesky – – stejně slavně junák český uměl také pít! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Mládí sen jak na odletě kvapem zniká v žalů době, staří známí tlí už v hrobě – vzhůru číše! – ťuknem sobě, kdo v nich tady bratry měl! Pojď sem, ty bledý hochu můj, – proč jsi tak mlčenlivý? Jen chmel si pívat zamiluj – a poznáš jeho divy! Ten hořký mok je věru sladčí, než krásky tvojí usmání, on v žití sám již k blahu stačí, a hravě kouzla odhání. Nejsvůdnějších zraků hled utone v něm doposled, 87 na zlou vášeň srdce mdlého u poháru pěnivého zapomeneš hned! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Slunci odňav jiskru v létě – dlouho, dlouho v sklepův kobě dřímat musil, než-li k tobě trysknout mohl v dnešní době, by ti v pozdrav zašuměl... Je svůdno v teplu krčmy dlet, když nečas bouří venku: tak žíti chtěl bych tisíc let, vždy plnou maje sklenku! Však žel, že hned se blížím ke dnu, jak dám ji na rty – což vím proč? Sklepnice švarná – ještě jednu! – spěš milý šotku, hbitě skoč! Neznám kouzel nad tvůj smích, důlky tváře, zoubků sníh: kdy mě trápí touha rmutná – jako med mi pivo chutná z hezkých ruček tvých! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Věrně ctím ho v zimě, v létě, v radostech i smutku zlobě, a jak dítě přávám sobě, by i křížek na mém hrobě sítí svou mi ovíjel... 88 Když pivo sládne, jako dnes – tu těžko zamknout ústa; já s každým douškem cítím ples, a s každým chuť mi vzrůstá! Mít na stole týž nektar zlatý, jenž k písni dnes mi srdce vzňal – ach, bože můj, to mnohý svatý se sotva kdy byl svatým stal! Při pivě i v postní čas byl by zapřel sliby všecky a jak já tu mluvil světsky – – při sám ďas! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Až na svého žití metě ve smrtelné shasnu mdlobě – vzpomenu i v chladném hrobě pivo zlaté, že jsem v tobě nejlepšího druha měl! 89
Život.
Jak často, útrap obklíčen tu jhem, zaúpíš hořce v nitru neklidném, a nezdar vida bojování svého – tak rád bys chtěl juž konec míti všeho, co s bídou světa v kal tě tady pojí, a k čemu’s marně snížil duši svoji! Kdož neklesá – a byť jen okamžik – když vlastních bratrů posměch kol a křik jak mečem vrývá do těla mu rány, kdy síly jeho chabnou vyčerpány, a vůle štít se jako třtina chvěje pod tíhou muk a vichrem beznaděje?... V té chvíli kleté – nic se nedivím, že bol ovládne slabým srdcem tvým, že trpkost’ jedu zatryskne ti retem, a nad svých přání rozdrcených květem sám zoufaje, už bez cíle a touhy jen smrt’ si žádáš pro svůj život dlouhý... Však mine čas, a bouře odletí, a tobě s klidem jako dítěti zas do prsou se sladká víra vrátí, i vzneseš hlavu, která chtěla spáti, 90 a s mocí větší, než je olbřímova – tam, kde’s prv ustal, počneš dílo znova! Toť léto tvé. – I cítíš najednou, jak ňadra tvoje blahostí se dmou, i nahlédneš, jak nebyli tu marni ti tvoji čistí, první snové jarní, o nichž děl svět, že bez úrody minou: teď s výše jich ti zlaté plody kynou! A v jeseň potom, nejsa více mlád, když po oddechu zatoužil bys rád, a prostřed práce, jež ti k cíli zbývá, svůj najdeš hrob, an další cestu skrývá – tu darmo voláš jaro svoje zpátky, a teprv cítíš – jak je život krátký... 91
Dýmce.
Řádný kuřák dokouří až na dno; kouř jde vzhůru, vyklepá se prach, do dýmky se loudit počne chladno. Tak se také s námi děje – dožijem, a duše vzhůru spěje! Rubeš.
Dýmko, dýmko, těšitelko moje, samoty mé družko jediná: když mě kouř tvůj halí do závoje – jak mé srdce rádo vzpomíná! Nuže, skryj mne šerem dechu svého, aby nic je nerušilo z dum – chci dnes v písni času minulého žít jen tobě, a svým zašlým snům! Dávno už jsem po té chvilce toužil, kdy bych zapěl v žití jedenkrát, kamo vždycky duch můj volně kroužil ze tvé mlhy, kterou mám tak rád; dávno toužil – ale teprv dnes úsměv Musy dal mým křídlům síly, abych přímo rozlétnul se k cíli a s tvým dýmem k Olympu je vznes! Hustý oblak modré tvojí clony tká mi v oko pestrých vidin rej, blažen ssaji tabáku dým vonný, jenž jak záře věštcův obličej 92 kruhy svými tvář mou obestírá plyne výš a těká nade mnou, a jak mlha padá zas a zmírá v podobu, se měně tajemnou... Nové doušky plujou za ním znova se rtu mého klidně za sebou, a jak smírná oběť Abelova s děje svého prostou velebou připadá mi hravý úkon ten v obraznosti kuřáckého snění, z večera když po klopotě denní doma dlívám, tich a samoten... Věru, dýmko – ty’s mi symbol míru! Za dnů hoře, v chabé nudy čas – vždy mi vracíš do mdlých prsou víru v jitra nová, v slunné jaro zas; ty jak divem tišíš moje spory, nadarmo když hledám poklidu, ze všednosti roztrpčen a chorý v ústraní když prchám od lidu... Ty jsi pro mě vlídný anděl spásy, po vzletu když cit můj zatouží, ve tvém dýmu zlatý motýl krásy jistě u mne hostem zakrouží, a já vděčně, na všech cestách svých, v žití svého úsměvech i trudu – s láskou vždycky vzpomínat jen budu chvil těch vábných, s tebou prosněných! Často jal mne do svých čar a kouzel šelma Amor něhou dívčích vnad, a mé srdce, ač se rozum vzpouzel, bylo v nich by utonulo snad – 93 leč, ó, dýmko, nimbus tvého kouře víc mě lákal, než-li touha k nim, a já mužně všecky přeplul bouře – dost jsa šťasten ve své dumě s ním! Ba, jen s tebou do noci jsem bdíval u svých veršů zahloubán a tich, tvou jen rouškou na svět se kol díval, na lid v něm a moudrost jeho knih, a když v boji o život i čest poslední mě naděj opustila – – jedinou ty’s družkou u mne zbyla, jež mi kříž můj ulehčila nést! Tak jsem, drahá, přilnul s léty k tobě, jako včelka na svůj medný květ; snad i jednou v černém leže hrobě za tebou sem toužit budu zpět! V tobě chovám celé svoje blaho, ve tvém dechu zřím ten bájný most, jenž mě poutá se vším, co mi draho, po němž kráčím v sladkou minulost... Kotoučem jak dým se vůkol rojí v přítmí hale byt můj dokona – před očima snivé duše mojí rozlétá se jeho opona, a tam za ní kývají mi vstříc drahé ruce, známé obličeje, vidím domov, předky a jich děje, jsou jak živi, poznávám jich líc! Cítím opět luzné jaro mládí vzpomínaje starce praděda, jak, sám dítě, s námi kamarádí a v náš kruh si s dýmkou usedá. 94 Byl juž vetchý – sto let mu snad bylo, jako vrba shrbenu měl plec, pohádky však vyprávěl až milo, a jak voják s chutí kouřil přec! Tak jsme zvykli vídati ho stále a tu věrnou lulku jeho s ním, až nám jednou v noci nenadále usnul tiše spánkem posledním! Pozdě z rána s matkou užaslou do komůrky budit jsme ho spěli: on, již mrtev, ležel na posteli, v rukou maje dýmku vyhaslou... S úctou vzal tě z chladné jeho dlaně dýmko, tehdy nábožný můj děd; a když po něm otec zesnul ranně – v odkaz já tě přijmul naposled! Životy jich přešly tady zvolna obetkány modrým kouřem tvým, na vše dnes jen upomínka bolná zůstala mi se tvým dědictvím! Však i nyní v prsténců tvých dýmu jeví se mi vlídná předků tvář, jas jich oka nabádá mě k rýmu, v list mi vlévá mládí vábnou zář, a hlas tajný – jakby na rozchod – zněti slýchám, bych tu na své pouti nikdy v tobě nedal zaniknouti památce své na jich drahý rod... Přísně plním vážné ono přání, bez výčitek bdí mé svědomí – závěť otců jak jich požehnání je mi svata, nic ji nezlomí. 95 Drahně let již nad hlavou mi plynouplynou, dýmko stará, mráčky tvoje výš, nikdy tebe nezaměním s jinou, aniž v práci kde mě opustíš. Jsi mou milou, jako jsi ní byla za dnů bědy, kdy jsem studoval, kdy má hlava o idolech snila, bláhový jež duch si budoval... Žalně ovšem rozprchly se v dým vše ty hrdé přeludy a snové, ale po nich – září mi dnes nové, a v těch jasně svoji hvězdu zřím! Ano, zřím ji – vyplula mi skvěle jako maják ze tvých oblaků: odsvit její plá teď na mém čele a jak blesk mi trýská ze zraků, samoten když ve své jizbě časem s tebou, drahá, blaze prodlívám, a mé struny zlatým zvoní hlasem hymnu krásy, k níž se modlívám... Ano, tehdy, ve tvé mlhy šeru božství dech mi posvěcuje ret, tehdy vím to, že jsem básník věru, který uměl najít si svůj svět, neb můj cit až do dna útroby proniká tu plamen poesie, a mé srdce rytmem veršů bije, které budou znět až za hroby... Za to nyní, v této chvilce šťastné, opojen jsa modrou tvojí mhou, prv než oheň ve tvém nitru shasne – žehnám tobě vroucnou písní svou! 96 Snad by pro tebe mnohý tvůrce věčí neznesvětil prapor umění, ale cit můj – sám ti blahořečí, buď mi zdráva, sestro nadšení! Pro památku otců mých a dědů, jež jsi vedla světem klamavým – zůstaň mi zde dnů až ku posledu těšitelkou věrně jako jim, a až jednou v rovu zatmělém srdce mé se s prachem země spojí – aspoň jiskra prosté slávy tvojí nech tu svítí nad mým popelem! 97
DOSLOV.
[99]
Co ještě zbývá.
Po dílech nesmrtných, po hymnech veleduchů, jež jako moře zvuk pln veleby a vzruchu všech ňader na zemi zde rozchvívají city – ó, snílku bláhový a zrakům světa skrytý, co věru krásného ti hlásat ještě zbývá? Vše velké od jiných už dávno zopěváno, a tobě chudému dnes v úděl verše přáno – jen co tvá duše sní, a co tvé srdce zpívá... Toť málo ku slávě – však přece je to dosti i práci k tvoření, i čtoucím ku radosti! Dost je to k nadšení, dost lásce k horování, co zlatých zpomínek ti jarem šepce v stráni, co víry, naděje se ve tvých prsou skrývá! Ó, chraň si perly ty, ó nechtěj nikdy víc, než jasným akkordem své touhy v ozvuk říc – co tvoje duše sní, a co tvé srdce zpívá... Jen tam, kde mysl tvá se blaze cítí doma – i lidu svatý hlas též pronikne ti rtoma a kouzlo umění se vlije ve tvé dumy; jen pravdě citů tvých i množství porozumí, jež okem lhostejným se na báchorku dívá, a věř, ten chladný svět tě chápat bude cele, když rád mu posteskneš, jak přítel u přítele – co tvoje duše sní, a tvoje srdce zpívá... 101 Jest mnoho básníků, jimž tajně v čistém nitru svit božství hvězdou plá, však nevznítí se k jitru, leč skryt a nepoznán je blaží ve tmách žití, neb síly nemají i rtem jej vysloviti; jim zjev ty šťastnější, co krásy ještě zbývá, leť za jich nadšení, mluv za jich ples a cit, a věz, že s tělem tvým cos nelze pohrobit: co tvoje duše sní, a co tvé srdce zpívá! 102 OBSAH.
Předslov. I. Dojmy z venkova. Na čekání9 Jarní větry10 Siesta na ville11 Večer v listopadu13 V samotě14 První zeleň16 Jitro v kraji17 Jitro na vsi19 Březen21 Z podzimních toulek I. – VI.23 Snění v lese I. – II.29 Září32 Jasanu34 Na vřesovišti35
II. S tlukotem srdce. Píseň39 Idylla40 Co zde neumírá43 Stesk44 Most v háji45 Přelétavé vlašťovce47 [103] V dobách neštěstí49 Prvního máje50 Čekanka52 Jednou v témdnu53 Před zimou54 Věř!55 Jaru ztracenému56 Svůdné oči57 Kytice chudého59 Prosinec60 Mladé trpitelce61 Věrní62 Modlitba63 ***64
III. Malá křídla. V tišinách duše67 Óda na kalendář68 Pianista72 Prosba nemocného74 Píseň studenta75 Druh zmizelý78 Přítel maličkých79 Citát z bible82 Sokolská84 Píseň pijáka86 Život90 Dýmce92
Doslov. Co ještě zbývá101
E: až; 2002 [104]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Beaufort, Edvard; Škampa, Alois
(Tiskem Edv. Beauforta. - Nákladem spisovatelovým.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 104

Věnování: Leger, Karel; Legerová, Marie
(Svým drahým: Karlu a Marii Legerovým věnuje A. Š.)