Píseň pijáka.

Píseň pijáka.
Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Věrně ctím ho v zimě, v létě, v radostech i smutku zlobě, a jak dítě přávám sobě, by i křížek na mém hrobě šeří svou mi ovíjel... Jak čarovný to věru květ – on všecka srdce bratří; kdož neznali se drahně let, jsou svými, jak ho spatří! Rád vítám tě, ó, pivo šumné – tvůj chlad nám nitro zahřívá, tvou těchou mizí strasti dumné, tvým zlatem srdce okřívá. Ve dnech šedin, ve dnech jar pijáka ty’s boží dar: tebou kojí útrob žízeň, tobě platí jeho přízeň, chvála, vděk i zdar! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Páži slabé ku odvetě dá on síly v časné mdlobě, ruměn lícím ku ozdobě – který muž by nepřál sobě, by ho na svém štítu měl?... 86 Proč otcův našich statný rod slul mocí v světě celém? – On nenáviděl kalných vod, a krev svou tříbil chmelem! Hoj, dražším jemu nad mok vína byl v korbelíku chmel a slad, s ním rázem prchla nuda líná, když palcát z ruky na zem pad’. S kalichem jak v pole jít a své vrahy všade bít nezdolného meče blesky – – stejně slavně junák český uměl také pít! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Mládí sen jak na odletě kvapem zniká v žalů době, staří známí tlí už v hrobě – vzhůru číše! – ťuknem sobě, kdo v nich tady bratry měl! Pojď sem, ty bledý hochu můj, – proč jsi tak mlčenlivý? Jen chmel si pívat zamiluj – a poznáš jeho divy! Ten hořký mok je věru sladčí, než krásky tvojí usmání, on v žití sám již k blahu stačí, a hravě kouzla odhání. Nejsvůdnějších zraků hled utone v něm doposled, 87 na zlou vášeň srdce mdlého u poháru pěnivého zapomeneš hned! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Slunci odňav jiskru v létě – dlouho, dlouho v sklepův kobě dřímat musil, než-li k tobě trysknout mohl v dnešní době, by ti v pozdrav zašuměl... Je svůdno v teplu krčmy dlet, když nečas bouří venku: tak žíti chtěl bych tisíc let, vždy plnou maje sklenku! Však žel, že hned se blížím ke dnu, jak dám ji na rty – což vím proč? Sklepnice švarná – ještě jednu! – spěš milý šotku, hbitě skoč! Neznám kouzel nad tvůj smích, důlky tváře, zoubků sníh: kdy mě trápí touha rmutná – jako med mi pivo chutná z hezkých ruček tvých! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Věrně ctím ho v zimě, v létě, v radostech i smutku zlobě, a jak dítě přávám sobě, by i křížek na mém hrobě sítí svou mi ovíjel... 88 Když pivo sládne, jako dnes – tu těžko zamknout ústa; já s každým douškem cítím ples, a s každým chuť mi vzrůstá! Mít na stole týž nektar zlatý, jenž k písni dnes mi srdce vzňal – ach, bože můj, to mnohý svatý se sotva kdy byl svatým stal! Při pivě i v postní čas byl by zapřel sliby všecky a jak já tu mluvil světsky – – při sám ďas! Ze všech květů na tom světě nejmilejší je mi chmel! Až na svého žití metě ve smrtelné shasnu mdlobě – vzpomenu i v chladném hrobě pivo zlaté, že jsem v tobě nejlepšího druha měl! 89