Prosba nemocného.

Alois Škampa

Prosba nemocného.
Slunko teple hřeje bledou moji líc, však má hruď se chvěje, a já bez naděje zírám jemu vstříc. Ohně dravá muka pálí na mých rtech, v prsou život puká – žádná již tam ruka nenavrátí dech. Venku se již budí jaro, plno vnad, a zde v choré hrudi leká mě a studí nevýslovný chlad. Venku plno krásy, všady zpěv i ples – a zde smrť mi hlásí, že již není spásy, a že shasnu dnes... Nuže, než se schýlí poslední můj den, na malou jen chvíli přej mi, bože, síly – toužím vyjít ven! Ven, kde radost sídlí, na ten jasný vzduch, by mé oči shlídly, jak tam třepá křídly skřivánek, můj druh! Nechať před svým skonem, jenž už nedalek, v zahrad šumu vonném napiju se honem dechu fialek! Nechať ještě jednou okřeje mi hled, a mou duši bědnou jarní větry zvednou na poslední let... 74