Jaru ztracenému.

Alois Škampa

Jaru ztracenému.
Hle, jaro dýchá – vlašťovky se vrátí, a všecka srdce zatlukou mu v ples, jen mně tu v dáli bude snad se zdáti, že vinou svou už ztratil jsem je kdes! Když mezi dvěma širé kraje leží a pryč je dělí život jich i svět – tu v zniklý ráj se vrátit zas je stěží, však též je marno – chtít naň zapomnět! A tak jen v smutku hlava má se kloní k těm jeho zbytkům, svadlým resedkám, a v srdci jen mi žalná duma zvoní, že na věky se s ním už nesetkám! 56