Most v háji.

Alois Škampa

Most v háji.
Kde z rokle v háji zasmušilém se hrdě vzpíná černý most – na místě známém, sobě milém zas v dumách stojím, bludný host! Vše obléklo tu nad potokem juž bílý kožich ze sněhu, a zima zvídá teskným okem i z rokle i kol na břehu. Jak zavládla – hned jejím dechem tok zastavily prameny – jen perly zmrzlé jiskří mechem a křišťál mezi kameny, však vln již slunko nezahlídne ve spoustě ledu utuhlé – tam rusalek teď písně vlídné spí zaklety, jak ve truhle... Juž pohroben je pod závějí břeh plný dříve trávníku, jen rampouchy se pod ním skvějí jak velké hrozny krápníku, a truchlivě se nad něj chýlí kdes vrba, stářím znavená, svých ledňáčků, své dobré víly i šumu svého zbavená! Bzuk včely kol víc neozve se, ni nezamodrá kyprý vřes, a marně touží lávka v lese, neb nikdo z lidí nejde přes... 45 Jen tiché někdy kroky moje tu zbrázdí samy lehce sníh, a nad zamrzlou roklí stoje já zahloubám se do snů svých – a zdá se mi, že břeh kol květe a ptáci pějí sladký ples, a kouzlem doby dávnoleté zas vypráví mi temný les o jaru lásky, štěstí zdroji, jež pil jsem tady, bludný host, když vzpomenu – jak s dívkou svojí jsem prvně kráčel přes ten most! 46