Září.

Září.
Kraj potopen je ve slunečném jasu, a svatý poklid rozložil se v poli....poli... Už role širá zbavena jsou klasů, a lány jejich, rovny jako stoly se prostírají kolem boru všade, kam dokola tvůj snivý zor se klade. Již doplanuli žární léta dnové – a příroda přec nejeví se stara; spíš mládnout zdá se v kráse opět nové, neb vzduch je čistý zas tak jako z jara, a slunko nad ním směje se a hřeje, že smutný zrak jím znovu pookřeje. Den plyne za dnem jeden jako druhý, a v míru jeho všade nad rovinou zříš babí léto zaplítat své stuhy, jež bílým vlasem po hrudách se vinou a jako stříbro lesknou se a svítí, když vánek zavlá hedvábnou jich sítí. Jen modro stálé visí na obloze, ni mráčku není v syté jeho tůni, a dole dýchá každém ve úvoze mateřídouška líbeznou svou vůní, a s meze, posud nedotknuté srpy, se pestří vnadně slzičky a chrpy. 32 Tu zrak tvůj rád se v jasný obzor dívá, kde ostře niva od nebe se liší, kde s chocholoušem cvrček sobě zpívá, kde bílá cesta zdá se kroku bližší – – a jasný obzor slunečna a míru se rozepne i ve tvých prsou šíru. A úsměv blaha zaplane ti v tváři, a duše tvoje prodchne se tím klidem, jejž na zem nosí krásný měsíc září vždy za rok jednou přírodě i lidem, tím klidem snícím, který bolest’ hojí, a který pronikl i báseň moji!... 33