Březen.

Alois Škampa

Březen.
Chladný vánek ještě nivu zebe, ale z oblak modrá se juž nebe, slunko na zem radostně se dívá, do kočiček obléká se jíva, novou báseň sýkorka si zpívá... oupadech sněhy dosud leží, ale vzduch je průhledný a svěží, z vlhkých mezí tráva pučí mladá, hnědým zlatem blýskají se lada, stín a záře na pěšiny padá. Hejna racků táhnou nad vodami, staré olše, těžké jehnědami závěj pelu sypou dolů s výše, rusalek se odmykají říše, hlína břehů čerstvou vůní dýše. Motýlů, ni květin dosud není, ale v tichu bezděčného snění jako ozvuk radosti a spásy k nitru tvému tajemně se hlásí plaché kroky blížící se krásy... 21 A jak teplem jihnou zbytky sněhu, i tvůj smutek rozplývá se v něhu, a tvé srdce rozvíjí se zpola jak ty břehy, jak ta role holá – pěnice kde jaro k němu volá. 22