Přítel maličkých.

Přítel maličkých.
Zima je, až tuhnou v prstech klouby, zevšad fičí pronikavý mráz, stará bába sedí na podloubí, před ní krámek plný samých krás! Temný večer padá do ulice, kupec zřídka staví se tu jen, ale malým prostřed chumelice jeví se tu – celý štědrý den. V rudém svitu plápolavé dračky, kterou hustě obletuje sníh, třpytí se kol jesličky a hračky a chvoj zlatá stromků vánočních. Pestrý fábor ověnčuje snětisněti, nachem rdí se vnadná jablka – v těsném davu kupí kol se děti, plachou bázní ret jim umlká. Němou slastí každé jen se chvěje, pouhý pohled už je blaží tak! Co se asi v jejich prsou děje – praví bábě toužící jich zrak. 79 U té však se bez ozvěny tratí prosby také dojímavý hlas... Radost malých – ta jí nezaplatí cenným grošem tretek lichý jas! Vždyť jak myšky chudobny jsou všecky, a jich přání – kam by pronikla? Na prosebný, tklivý pohled dětský drsná žena dávno uvykla. V tom, jak dlí tu před oltářem krásy na okamžik vytrženi z běd – za jich zády jako anděl spásy vlídný náhle objevil se děd... Hoši ani nezhlédli ho zprvu, kde se u nich vzal tak potichu: vlas mu září, stříbrnou má brvu, cel je oděn v bílém kožichu! Usmívá se, šedou bradou kývá, okem bloudí v hraček pozlátku, blažen zří tu, o čem jindy snívá – mládí svého zašlou pohádku. Také on byl, co ty malé děti – a tu divně hnul se jeho cit: rozhodl se mžikem ku oběti, dnešní večer jiným posvětit. 80 Vešel k bábě, skoupil od ní všecko, štědře vůkol rozdal maličkým – nahlas každé zaplesalo děcko obdařeno stromkem celičkým! A kdy posléz v ulic šumné hloubi znikly všecky – vyprázdnil se krám, dračka shasla – a zde na podloubí zůstal jenom dobrý stařec sám. Stál tu chvíli, do tmy kolem sebe žehnal ukryt ve svůj kožíšek, a pak zmizel zrovna vzhůru v nebe, odkud přišel; – byl to Ježíšek! 81