PŘEDSLOV.

Alois Škampa

PŘEDSLOV.
V mladosti jaru, plném štěstí, jak mnohý motýl, mnohý pták zatouží svoje křídla vznésti nad rodnou nivu do oblak, a k modru vzletět zářivému, by lokat mohl slunce jas – – když blíží však se k cíli svému, tu síla jeho kvapem slábne, a nedostihnuv mety vábné se vrátit musí na zem zas... Ach, není věru pro skřivana ta báječná a hvězdná říš, kam orla peruť rozpoutaná smí odvážit se nanejvýš! Zde pro let jeho vše je cizí, a jako v jeku hromovém – tak něžná píseň jeho zmizí v té bouři bratří velikánů, již k nesmrtnosti plujou ránu a cítí se tu domovem! [5] Dalť osud mu jen malá křídla a do zobanu malý hlas, by na zemi si hledal sídla a vzlet svůj čerpal z jejíjejích krás, by u lidí byl věrným hostem a radost’ pěl jim v žití ruch, a blažen jsa v jich kruhu prostém nic nesnil o té výši skvělé, kam na peruti vznést se směle – jen vyvoleným určil Bůh! [6]