Siesta na ville.

Alois Škampa

Siesta na ville.
Neděle je, odpolední chvíle. – Děd můj starý k prsoum hlavu chýle, hodinku svou, která mdlobu snímá, pohodlně ve fateuillu dřímá a jak dítě usmívá se v spaní; světla proužek dotkl se mu šíje – rychle spouštím v oknech žalusie, o píď dál by nepronikl ani... V jizbu druhou tich se odebírám, ku balkonu dvéře otevírám. – Ani kročej venku slyšet není, náves celá – jako po vymření; jenom lípy šumí u kostela, a v jich stínu, který chladem dýchá, kachní havěť honí se a šplýchá na rybníku, jenž se stříbrem bělá. U pěšiny, těsně před stavením, strážce domu vedrem týrán denním odpočívá, věrné oči mhouře. Lehce plynou obláčkové kouře z dýmky mojí do blankytné výše. Kouzlo snění přikrádá se v duši, němý klid jen cvrčka trilek ruší, který vesel plesá u své skrýše. 11 Poslouchám ho... náhle ustal pěti. Zaplašil jej výskot malých dětí, které v davu, jako včelky zlaté když se rojí – bosé, košilaté, kvapí v před a náves plní ruchem. Každé jásá, každé natahuje ručky s touhou do výše, kde pluje – skvoucí vážka jasným, letním vzduchem... 12