Siesta na ville.
Neděle je, odpolední chvíle. –
Děd můj starý k prsoum hlavu chýle,
hodinku svou, která mdlobu snímá,
pohodlně ve fateuillu dřímá
a jak dítě usmívá se v spaní;
světla proužek dotkl se mu šíje –
rychle spouštím v oknech žalusie,
o píď dál by nepronikl ani...
V jizbu druhou tich se odebírám,
ku balkonu dvéře otevírám. –
Ani kročej venku slyšet není,
náves celá – jako po vymření;
jenom lípy šumí u kostela,
a v jich stínu, který chladem dýchá,
kachní havěť honí se a šplýchá
na rybníku, jenž se stříbrem bělá.
U pěšiny, těsně před stavením,
strážce domu vedrem týrán denním
odpočívá, věrné oči mhouře.
Lehce plynou obláčkové kouře
z dýmky mojí do blankytné výše.
Kouzlo snění přikrádá se v duši,
němý klid jen cvrčka trilek ruší,
který vesel plesá u své skrýše.
11
Poslouchám ho... náhle ustal pěti.
Zaplašil jej výskot malých dětí,
které v davu, jako včelky zlaté
když se rojí – bosé, košilaté,
kvapí v před a náves plní ruchem.
Každé jásá, každé natahuje
ručky s touhou do výše, kde pluje –
skvoucí vážka jasným, letním vzduchem...
12