Jitro na vsi.

Alois Škampa

Jitro na vsi.
Jak sněžný povlak s mlhovými kraji dech noční páry po krajině leží, však nad ní kdes už jitrem zaznívají skřivánků trilky veselé a svěží, a zvolna kol se objevují v šeře pod krovy chalup okna, zdi a dvéře, šik jasanů a bílá za ním fara i prostřed návsi černá lípa stará. Kříž na kostelní zaleskl se báni a od východu okna rdí se zlatem, a kraj se dní a mha se trhá s chvatem, a život s nebe do polí a strání terč slunce hází, vypluv na obzoru nad vlny hor i pásma temných borů, jež dopol ještě pohrouženy v spánku svůj modrý závoj mísí do červánků. Chlad rozvanut je v čistém jitra vzduchu, jenž prvým šumem zdouvá lesy k ruchu a nade ploty snětmi hruší kývá. Kdes na záspi už bdělý hoch si zpívá, a jedva tichne dumka jeho krátká, již u statků se otvírají vrátka, a jako vichr – v náhlém probuzení kol vře a hlučí bujná vřava denní. 19 Z panského dvora, těsně při silnici proniklo náhle kuropění hlučné; zde v stáji kůň se ozval řehtající, tam z chlévu kravka chtivá pastvy tučné, a po návsi juž bravu celé tlupy s bekotem hlasným do stáda se kupí, jež mocný hafan přímo v cestu shání, jak ovčák starý velí mu a hvízdá. V tom najednou – jak hromu přerývání se z dálky dala ostrá slyšet jízda... Vůz rachotí a blíží se – jen chvíle – a víska uzří neznámého hostě! Již oře znát je na silnici bílé, již kola drnčí po dřevěném mostě, a zahalena v šedý závoj prachu teď tryskem do vsi – ranní pošta vjela! A trubka zní, a stádo plno strachu se rozbíhá – a v náhlou vřavu onu jak bouře padá slavný hlahol zvonu, jenž na mši Páně volá do kostela... 20