Jak sněžný povlak s mlhovými kraji
dech noční páry po krajině leží,
však nad ní kdes už jitrem zaznívají
skřivánků trilky veselé a svěží,
a zvolna kol se objevují v šeře
pod krovy chalup okna, zdi a dvéře,
šik jasanů a bílá za ním fara
i prostřed návsi černá lípa stará.
Kříž na kostelní zaleskl se báni
a od východu okna rdí se zlatem,
a kraj se dní a mha se trhá s chvatem,
a život s nebe do polí a strání
terč slunce hází, vypluv na obzoru
nad vlny hor i pásma temných borů,
jež dopol ještě pohrouženy v spánku
svůj modrý závoj mísí do červánků.
Chlad rozvanut je v čistém jitra vzduchu,
jenž prvým šumem zdouvá lesy k ruchu
a nade ploty snětmi hruší kývá.
Kdes na záspi už bdělý hoch si zpívá,
a jedva tichne dumka jeho krátká,
již u statků se otvírají vrátka,
a jako vichr – v náhlém probuzení
kol vře a hlučí bujná vřava denní.
Z panského dvora, těsně při silnici
proniklo náhle kuropění hlučné;
zde v stáji kůň se ozval řehtající,
tam z chlévu kravka chtivá pastvy tučné,
a po návsi juž bravu celé tlupy
s bekotem hlasným do stáda se kupí,
jež mocný hafan přímo v cestu shání,
jak ovčák starý velí mu a hvízdá.
V tom najednou – jak hromu přerývání
se z dálky dala ostrá slyšet jízda...
Vůz rachotí a blíží se – jen chvíle –
a víska uzří neznámého hostě!
Již oře znát je na silnici bílé,
již kola drnčí po dřevěném mostě,
a zahalena v šedý závoj prachu
teď tryskem do vsi – ranní pošta vjela!
A trubka zní, a stádo plno strachu
se rozbíhá – a v náhlou vřavu onu
jak bouře padá slavný hlahol zvonu,
jenž na mši Páně volá do kostela...