Snění v lese.

Alois Škampa

Snění v lese.
I. I.
Poledne plá nad lesem v nehybné a snivé kráse – pouze tráva šumět zdá se kroků lehkým otřesem. Nikde šepot ani zpěv neozve se v jasném dolu, na slzičky květném stvolu motýla jen krouží zjev. Dokola i nad hlavou všecko jak by v mrtvu spalo – marně zvídáš, co se stalo s drozda písní jásavou. I ten koník v louce stich’, němě chví se keřů loubí, bez ozvuku v lesa hloubi hrdliček je stajen smích. V dumách stojíš u břízy, která jako pozdním květem obetkána babím létem stříbrné sní ve přízi. 29 Ani snět se nehýbá – jenom slunce paprsk čistý sype s hůry zlato v listy a tě dole zulíbá. A jak mihem na bříze paprslek ten hrá a svítí – babí léto do svých sítí lapá jeho peníze... II. II.
Šikmo v lesa proluku světlo spadá do aleje, nahlas místem list se chvěje na habru i na buku. Večerní už záplava po nebi se leje celém, na hnízdě kdes osamělém cvrká ještě pěnkava... S výše stromů po zemi dlouhé v dol se stíny kladou, ale za pňů temnou řadou západ svítí růžemi! Červánků jak žhoucí plam do jich korun mocně trýská – stále cos tam hrá a blýská, živý jako drahokam. 30 Rudě, modře, zeleně z pavučin to rosa kmitá zraku tvému za dne skrytá v sytých barvách jeseně. Kmitá – zniká – hasne již – a kde shasla, tamo s touhou bezděčně ty chvíli dlouhou do větví se zahledíš....zahledíš... Marně! – vše tam černo zas. Noc jak zeď se valí dolem, nasloucháš – – je němo kolem, neozve se ani hlas. Pěnkava též utichla – v posledním své písně trilku pro tu krásnou dnešní chvilku toužně si jen povzdychla. Mlčí, – ani nedutá, pod křídlem již hlavu skrývá, ale za ni verše zpívá duše tvoje pohnutá... 31

Básně v knize Malá křídla: