Večer v listopadu.

Alois Škampa

Večer v listopadu.
Na role chudá, prázdná osení chmurně se snáší večer v jeseni, samoten havran těká mezi nimi. Po mezi šlehá vichr studený, posledních květů sporé lupeny třesou se pod ním – cítí blízkost’ zimy. Smutno je v kraji, nikde ani zvuk, hnědá zeď mlhy stoupá k nebi z luk a výhled v dáli zastiňuje zraku. V tom přece slunka proniknul ji zjev – plá ohromné a rudé jako krev, a v hrob se níží pod vlnami mraků... Bez hnutí patříš, kterak nad nivou sune se zvolna koulí ohnivou v červánky husté, kouřící se páry; jak se už loučíc, líbá ještě kraj, a naposledy v pohádkový taj odívá zlatem holé suchopáry. Teď ještě blýsklo – a juž zapadá! Však za ním havran vyplul nad lada a šikmou čarou ku obzoru letí: noc se mu černá burných na křídlech, tma před ním roste, kraj se topí v snech, a světla dne – juž nelze uviděti... 13