Večer v listopadu.
Na role chudá, prázdná osení
chmurně se snáší večer v jeseni,
samoten havran těká mezi nimi.
Po mezi šlehá vichr studený,
posledních květů sporé lupeny
třesou se pod ním – cítí blízkost’ zimy.
Smutno je v kraji, nikde ani zvuk,
hnědá zeď mlhy stoupá k nebi z luk
a výhled v dáli zastiňuje zraku.
V tom přece slunka proniknul ji zjev –
plá ohromné a rudé jako krev,
a v hrob se níží pod vlnami mraků...
Bez hnutí patříš, kterak nad nivou
sune se zvolna koulí ohnivou
v červánky husté, kouřící se páry;
jak se už loučíc, líbá ještě kraj,
a naposledy v pohádkový taj
odívá zlatem holé suchopáry.
Teď ještě blýsklo – a juž zapadá!
Však za ním havran vyplul nad lada
a šikmou čarou ku obzoru letí:
noc se mu černá burných na křídlech,
tma před ním roste, kraj se topí v snech,
a světla dne – juž nelze uviděti...
13