Září.
Kraj potopen je ve slunečném jasu,
a svatý poklid rozložil se v poli....poli...
Už role širá zbavena jsou klasů,
a lány jejich, rovny jako stoly
se prostírají kolem boru všade,
kam dokola tvůj snivý zor se klade.
Již doplanuli žární léta dnové –
a příroda přec nejeví se stara;
spíš mládnout zdá se v kráse opět nové,
neb vzduch je čistý zas tak jako z jara,
a slunko nad ním směje se a hřeje,
že smutný zrak jím znovu pookřeje.
Den plyne za dnem jeden jako druhý,
a v míru jeho všade nad rovinou
zříš babí léto zaplítat své stuhy,
jež bílým vlasem po hrudách se vinou
a jako stříbro lesknou se a svítí,
když vánek zavlá hedvábnou jich sítí.
Jen modro stálé visí na obloze,
ni mráčku není v syté jeho tůni,
a dole dýchá každém ve úvoze
mateřídouška líbeznou svou vůní,
a s meze, posud nedotknuté srpy,
se pestří vnadně slzičky a chrpy.
32
Tu zrak tvůj rád se v jasný obzor dívá,
kde ostře niva od nebe se liší,
kde s chocholoušem cvrček sobě zpívá,
kde bílá cesta zdá se kroku bližší – –
a jasný obzor slunečna a míru
se rozepne i ve tvých prsou šíru.
A úsměv blaha zaplane ti v tváři,
a duše tvoje prodchne se tím klidem,
jejž na zem nosí krásný měsíc září
vždy za rok jednou přírodě i lidem,
tím klidem snícím, který bolest’ hojí,
a který pronikl i báseň moji!...
33