Most v háji.
Kde z rokle v háji zasmušilém
se hrdě vzpíná černý most –
na místě známém, sobě milém
zas v dumách stojím, bludný host!
Vše obléklo tu nad potokem
juž bílý kožich ze sněhu,
a zima zvídá teskným okem
i z rokle i kol na břehu.
Jak zavládla – hned jejím dechem
tok zastavily prameny –
jen perly zmrzlé jiskří mechem
a křišťál mezi kameny,
však vln již slunko nezahlídne
ve spoustě ledu utuhlé –
tam rusalek teď písně vlídné
spí zaklety, jak ve truhle...
Juž pohroben je pod závějí
břeh plný dříve trávníku,
jen rampouchy se pod ním skvějí
jak velké hrozny krápníku,
a truchlivě se nad něj chýlí
kdes vrba, stářím znavená,
svých ledňáčků, své dobré víly
i šumu svého zbavená!
Bzuk včely kol víc neozve se,
ni nezamodrá kyprý vřes,
a marně touží lávka v lese,
neb nikdo z lidí nejde přes...
45
Jen tiché někdy kroky moje
tu zbrázdí samy lehce sníh,
a nad zamrzlou roklí stoje
já zahloubám se do snů svých –
a zdá se mi, že břeh kol květe
a ptáci pějí sladký ples,
a kouzlem doby dávnoleté
zas vypráví mi temný les
o jaru lásky, štěstí zdroji,
jež pil jsem tady, bludný host,
když vzpomenu – jak s dívkou svojí
jsem prvně kráčel přes ten most!
46