Píseň pijáka.
Ze všech květů na tom světě
nejmilejší je mi chmel!
Věrně ctím ho v zimě, v létě,
v radostech i smutku zlobě,
a jak dítě přávám sobě,
by i křížek na mém hrobě
šeří svou mi ovíjel...
Jak čarovný to věru květ –
on všecka srdce bratří;
kdož neznali se drahně let,
jsou svými, jak ho spatří!
Rád vítám tě, ó, pivo šumné –
tvůj chlad nám nitro zahřívá,
tvou těchou mizí strasti dumné,
tvým zlatem srdce okřívá.
Ve dnech šedin, ve dnech jar
pijáka ty’s boží dar:
tebou kojí útrob žízeň,
tobě platí jeho přízeň,
chvála, vděk i zdar!
Ze všech květů na tom světě
nejmilejší je mi chmel!
Páži slabé ku odvetě
dá on síly v časné mdlobě,
ruměn lícím ku ozdobě –
který muž by nepřál sobě,
by ho na svém štítu měl?...
86
Proč otcův našich statný rod
slul mocí v světě celém? –
On nenáviděl kalných vod,
a krev svou tříbil chmelem!
Hoj, dražším jemu nad mok vína
byl v korbelíku chmel a slad,
s ním rázem prchla nuda líná,
když palcát z ruky na zem pad’.
S kalichem jak v pole jít
a své vrahy všade bít
nezdolného meče blesky – –
stejně slavně junák český
uměl také pít!
Ze všech květů na tom světě
nejmilejší je mi chmel!
Mládí sen jak na odletě
kvapem zniká v žalů době,
staří známí tlí už v hrobě –
vzhůru číše! – ťuknem sobě,
kdo v nich tady bratry měl!
Pojď sem, ty bledý hochu můj,
– proč jsi tak mlčenlivý?
Jen chmel si pívat zamiluj –
a poznáš jeho divy!
Ten hořký mok je věru sladčí,
než krásky tvojí usmání,
on v žití sám již k blahu stačí,
a hravě kouzla odhání.
Nejsvůdnějších zraků hled
utone v něm doposled,
87
na zlou vášeň srdce mdlého
u poháru pěnivého
zapomeneš hned!
Ze všech květů na tom světě
nejmilejší je mi chmel!
Slunci odňav jiskru v létě –
dlouho, dlouho v sklepův kobě
dřímat musil, než-li k tobě
trysknout mohl v dnešní době,
by ti v pozdrav zašuměl...
Je svůdno v teplu krčmy dlet,
když nečas bouří venku:
tak žíti chtěl bych tisíc let,
vždy plnou maje sklenku!
Však žel, že hned se blížím ke dnu,
jak dám ji na rty – což vím proč?
Sklepnice švarná – ještě jednu! –
spěš milý šotku, hbitě skoč!
Neznám kouzel nad tvůj smích,
důlky tváře, zoubků sníh:
kdy mě trápí touha rmutná –
jako med mi pivo chutná
z hezkých ruček tvých!
Ze všech květů na tom světě
nejmilejší je mi chmel!
Věrně ctím ho v zimě, v létě,
v radostech i smutku zlobě,
a jak dítě přávám sobě,
by i křížek na mém hrobě
sítí svou mi ovíjel...
88
Když pivo sládne, jako dnes –
tu těžko zamknout ústa;
já s každým douškem cítím ples,
a s každým chuť mi vzrůstá!
Mít na stole týž nektar zlatý,
jenž k písni dnes mi srdce vzňal –
ach, bože můj, to mnohý svatý
se sotva kdy byl svatým stal!
Při pivě i v postní čas
byl by zapřel sliby všecky
a jak já tu mluvil světsky – –
při sám ďas!
Ze všech květů na tom světě
nejmilejší je mi chmel!
Až na svého žití metě
ve smrtelné shasnu mdlobě –
vzpomenu i v chladném hrobě
pivo zlaté, že jsem v tobě
nejlepšího druha měl!
89