Věnování.
Má Pavlo drahá, čím jsme sobě byli –
Ty nejlíp sama ve svém srdci víš...
Teď stezky naše vsak se rozdělily,
a já se chvěju – Ty mne opustíš!
A najednou se s výše snění kácím
a je mi tak, jak ve hrob bych se klad’:
teď teprv cítím, když juž Tebe ztrácím,
co v Tobě tady měl jsem za poklad!
Ty’s jediná mi rozuměla zcela
v mé mladosti juž nejútlejší květ,
Ty jediná Jsi více ve mně zřela,
než tušit moh’ i nejbližší můj svět!
Já vídal jsem, jak z očí radost plá Ti,
když tvůrčí ve mně probouzel se cit,
Ty’s učila mne první verše psáti
a milovat i přírodu i lid...
[3]
Jen k Tobě mluvit směl já bez přetvářky,
jen k Tobě lnouti s celou důvěrou,
jen Ty Jsi znala plesy mé i nářky,
i tajemství mých tíhu veškerou!
Když posměch druhů po mé šíji šlapal,
že hněvem býval cel jsem rozhárán –
Tvůj byl to ret, jenž soucitně vždy kapal
lék útěchy do hlubokých mých ran!
Tvé zraky nad mnou často bděly v tichu,
kdy snil jsem ještě, nezkušen a mlád;
Ty chránila’s mne od nehod a hříchu
a nikdy sama nedala’s to znát!
Ty’s odemkla mi jiných světů nebe
již v ducha mého prvním rozkvětě:
ó Pavlo drahá, sestro má! – jen Tebe,Tebe
já nejradši mám ze všech na světě!
Kdo nahradí mi, čím’s mi tenkrát byla?
Teď vše to ztrácím náhlou proměnou,
teď na vše jen mi upomínka zbyla,
a knížka tato s mládí ozvěnou!
A to je všecko, co ti dáti mohu
za lásku Tvou, jen malý tento dar,
jen prosté zpěvy chudobného slohu
se zbytkem vůně z uprchlých už jar!
Snad ony přece potěší Tvou duši,
snad nejeden se nalezne v nich list,
4
jenž dojímavě Tvoje srdce vzruší,
až prvně budeš jeho řádky číst!
A jest-li zvuk jich posvětil jsem Tobě –
ó nehorši se nad tou odvahou!
Jsem sláb a sám, a boj mne čeká v době,
kdy pomoc každá tak je předrahou...
Jdu v zápas již a jméno dal jsem v sázku
– ó chraň mne, drahá, v šeru zatmělém,
ó zachovej mi věrnou svoji lásku
a buď i dál – mým strážným andělem!
5