Mladý svět (1884)

Verše, Alois Škampa

Diplomatická verze Ediční verze
NOVÁ BIBLOTÉKA SPISŮ VERŠEM I PROSOU.
ČÍSLO VI.
ALOIS ŠKAMPA: MLADÝ SVĚT.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA JOS. R. VILÍMEK NAKLADATEL 1884.
[I] ALOIS ŠKAMPA.
MLADÝ SVĚT.
VERŠE.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA JOS. R. VILÍMEK NAKLADATEL 1884.
[II] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[III] SVÉ SESTŘE PAVLE VĚNUJE
ALOIS.
[1]
Věnování.
Má Pavlo drahá, čím jsme sobě byli – Ty nejlíp sama ve svém srdci víš... Teď stezky naše vsak se rozdělily, a já se chvěju – Ty mne opustíš! A najednou se s výše snění kácím a je mi tak, jak ve hrob bych se klad’: teď teprv cítím, když juž Tebe ztrácím, co v Tobě tady měl jsem za poklad! Ty’s jediná mi rozuměla zcela v mé mladosti juž nejútlejší květ, Ty jediná Jsi více ve mně zřela, než tušit moh’ i nejbližší můj svět! Já vídal jsem, jak z očí radost plá Ti, když tvůrčí ve mně probouzel se cit, Ty’s učila mne první verše psáti a milovat i přírodu i lid... [3] Jen k Tobě mluvit směl já bez přetvářky, jen k Tobě lnouti s celou důvěrou, jen Ty Jsi znala plesy mé i nářky, i tajemství mých tíhu veškerou! Když posměch druhů po mé šíji šlapal, že hněvem býval cel jsem rozhárán – Tvůj byl to ret, jenž soucitně vždy kapal lék útěchy do hlubokých mých ran! Tvé zraky nad mnou často bděly v tichu, kdy snil jsem ještě, nezkušen a mlád; Ty chránila’s mne od nehod a hříchu a nikdy sama nedala’s to znát! Ty’s odemkla mi jiných světů nebe již v ducha mého prvním rozkvětě: ó Pavlo drahá, sestro má! – jen Tebe,Tebe já nejradši mám ze všech na světě! Kdo nahradí mi, čím’s mi tenkrát byla? Teď vše to ztrácím náhlou proměnou, teď na vše jen mi upomínka zbyla, a knížka tato s mládí ozvěnou! A to je všecko, co ti dáti mohu za lásku Tvou, jen malý tento dar, jen prosté zpěvy chudobného slohu se zbytkem vůně z uprchlých už jar! Snad ony přece potěší Tvou duši, snad nejeden se nalezne v nich list, 4 jenž dojímavě Tvoje srdce vzruší, až prvně budeš jeho řádky číst! A jest-li zvuk jich posvětil jsem Tobě – ó nehorši se nad tou odvahou! Jsem sláb a sám, a boj mne čeká v době, kdy pomoc každá tak je předrahou... Jdu v zápas již a jméno dal jsem v sázku – ó chraň mne, drahá, v šeru zatmělém, ó zachovej mi věrnou svoji lásku a buď i dál – mým strážným andělem! 5
Předslov.
Jako ta země zmládlá jarem když prvně v slunci okřeje, a květy své chce dát nám darem, vždy na svět než-li pošle je – by každý měl k nim soucit vřelý a s láskou na ně lidé zřeli – svém na srdci je zahřeje: tak dlouhou vše já dobu choval, co křídel ruch mi zachycoval, ve hrudi svojí mlčící, a s důvěrou a vnitřním klidem dnes podávám to bratřím lidem – – svých veršů jemnou kytici! Já mechy svil i růže do ní – jak přál mi to můj mladý svět, a proto místy máj tam voní, a jinde zřím se slzy skvět! A vroucně teď jen z duše přeji těm všem, kdo s touhou seznat chtějí mých písní tady zvuk i květ – by tentýž dech, jejž já jsem cítil, 6 když tvůrčí ve mně blesk se vznítil, i k nim se snesl přítomně, a by jim bylo při jich čtení tak sladce, jak kdy v zanícení já sám je básnil – bylo mně! 7
Z LISTŮ SRDCE.
[9]
Modlitba cestou života.
Tou cestou dlouhou v ryčném našem žití, kde zřídka jen se stranou uchýliti nám přáno bývá v idyll krásný svět, vždy modlím já se: „Bože, dej mi v dumy ten souzvuk jen, jímž z jara lesy šumí, a na dno hlubin zlatou míru snět!“ Vše cizo kol... Jen málokdy v té pouti zjev potkáš těch, jež moh’ bys obejmouti a svými zvát, a mít je v pravdě rád... Leč já se modlím: „Bože můj, jen mnoho mi vstříc jich pošli, – jáť bych do jednoho je objímal a líbal napořád!“ – A druha zřím-li, jemuž kroky zmate na pouti té kdys dívčí srdce zlaté – tu modlitbou vždy ret můj zakvílí: „Ó shlédni Bože smutnou mojí stezkou, a pošli též mi vílu po ní hezkou, jež zmátla by mne aspoň na chvíli!“ [11]
Milujícím.
Když přijde k nám ta chvílka drahá a vzplá to v prsou zášeří – ti nejkrasší jsou dnové blaha, kdy, sami aniž o tom víme, se touhou klid náš rozčeří, kdy máj už v našem srdci dříme a hruď v něj dosud nevěří! Ba z milujících ví as jistě to každý ze svých mladých let, jak vroucně tu a přec tak čistě v těch dobách ještě před vyznáním, kdy „vykáme“ si naposled – cos ret nám svírá tajným pláním a v ostýchání táhne zpět! To ne, že v oné tísni známé všech přání svých a nadějí se náhle snad zas odříkáme – leč proto jen, že chvíle blaha spíš k mlčení vždy svádějí, že rozkoš tajná víc je drahá a hruď ji chová raději! Ten nejistoty půvab sladký, to zdání jen, co druhý as si myslí o nás... tolik látky vždy veršům podá našich písní a kouzla vdýchá ve jich jas, že čarovnou a sladkou tísní pak prochvěn vlá z nich lásky hlas! A proto žijte vy dny blaha, kdy v touze hruď již umírá, 12 a přec se ještě zradit zdráhá, že rájů samých eldorado se citům jejím otvírá; kdy srdce má až k smrti rádo, a ret – to ještě zapírá!
Očarován.
Oh, jakby dnes – to živě vidím ještě! Po vlahé prše májového deště to v svátek jednou bylo před večerem... Vzduch ambrou vlál a tenkých větvic šerem kruh slunce žhavý zářící svou prouhou své zlato s výše v alej roně dlouhou již na pně stromů šikmé vrhal blesky, jen u vrat parku, těsně vedle stezky tlum králíků se honil ještě v trávě, když v zátiší na jejím konci právě, kde lehká mlha třpytila se zlatě, zjev štíhlé dámy v černém stanul šatě a na kraj luhu v měkkou náruč kvítí se zvolna spustiv, bez hnutí juž na to tam sedět zůstal... Snad sem přišla sníti? – já tázal se, a zvědavostí jato hned srdce jít mne vybízelo blíže! I tlumě kroky opatrně v mechu, by po jich šustu nebylo ni slechu, již za krátko skrz hebkých větví mříže jsem okem postih’ ladné tvary její... Co v ztepilém jich rysu bylo vnady! Co svůdné krásy v něžném obličeji! Jak slípka mladá tiše snila tady zrak obrácený ku květnaté louce; motýlek bílý sed’ jí na klobouce, jenž černé střechy širý okraj tmavý 13 koketně chýlil nad rys malé hlavy, proud vlasů hnědých u svém stínu taje, a hedvábná tam křídla rozvíraje v paprsku slunce zticha jimi kýval, jak dívku sám by ku hře spolu vzýval – však ona snila bez ruchu a hnutí, a jenom chvíli ňader slabé dmutí hruď zvlnilo jí k bezděčnému vzdechu! Jak seděla tam na zeleni mechu zjev plný vnad a nevystihlé něhy, tak božsky krásna ve svém zadumání – pel neviny jí z útlých zářil skrání a v smaragdové luhu cíle břehy se zrak jí skvěl, jak modrem nebe svítě – nač myslilo as tajemné to dítě? Já z úkrytu se bázliv na ně díval, a v nitru mém juž Amor sobě zpíval, a v zbouřeném a toužném citů plání mou odvahu již pobádalo přání pryč odvrci vše lichá pouta strachu a přikvapit, a klesnout před ní v prachu – však nestalo se! Její oči jemně též chvíle rázem pozvedly se ke mně jak fialky dvě v zlatém jitra svitu... A přemožen a zničen silou citu – já odešel jsem smutně od ní z lesa, jen zář těch očí v teplém srdce skrytu juž na věky si v prázdný život nesa! 14
Procitnutí.
Dál hemžení a světa hluku mé srdce dlouhý spalo sen, až Ty’s mi, dítě, stiskla ruku a ze dřímoty náhle k tluku Tvůj zrak je vzbudil, zarosen! Či nevzplát mohlo pro Tvou krásu a lásky Tvé se odříci, když půvab vzňal je Tvého hlasu, rtů jahoda a zlato vlasů i zrak Tvůj, nebem zářící? Ó bláhoví jak jsme, kdož chceme svá prsa jaru uzavřít, když prve, než se nadějeme – juž k písním vzruší srdce němé nám čarovný dvou očí svit!
Nad starými rovy.
Teď, když už jistě vím, že máš mne, dítě, ráda, kdy v sladkém objetí Ty sama’s mi to řekla – – teď v srdci mém je mír, a chmur a pochyb sváda jak divem hasne tam, kde láva před tím tekla! Teď rány útrob mých se kvapem zacelují a dravé touhy hlad se vírou opět kojí, neb nejsem více sám, leč jistým směrem pluji, a všady vstříc mi vlá dech teplé hrudi Tvojí! Ty hvězdné propasti, k jichž dnu jsem prv se řítil, ten první rozlet můj, pln zápasů a mdloby, 15 i vše, co v něm jsem snil a horoval a cítil – to pro mne jsou už teď jen mrtvé, staré hroby! Ó spěte hroby mé! Dnes rád již zapomenu, co urval mi váš klín tak z mládí a tak ranně, – vždyť Bůh se smiloval a vstříc mi poslal ženu, a vložil osud můj do věrné její dlaně! To slední slzy jsou, jež na vás tady kanou! Teď smích mám na rtu zas a štěstí po svém boku, zas naděj ve hrudi, že sny mé v skutky vzplanou, a v křídlech nadšení a paprsk síly v oku! Ó vítej anděli! – ty’s v pravé přišel době! Jsem spasen, zachráněn a věřím zase v nebe! Nuž vděčně přivinu tě na svá prsa k sobě, a nikdy, nikdy víc juž neopustím tebe! Co jednou tam – to tam, jsou marny o to boje, to rád již oželím a nechci pro to lkáti – vždyť tebe, jaro mám; ó vlašťovičko moje, tvůj úsměv jediný mi všecky ráje vrátí! Tvůj pohled zářící mi vrásky s líce shání a líbeznými ret mne okouzluje slovy, já musím doufat zas, že po dnech odříkání zas nový vzpučí máj mi nad starými rovy! A jak ten chorý pták, jenž zoufav juž si v šeři – zas pěje uzdraven, když slunce v zrak mu svítí: jsem rád zas na světě, zas cit můj v život věří, a nechci umřít juž, leč žíti, opět žíti! 16
Jedinkrát.
Jen jednou, dítě, jsem Tě uviděl – a zlatá zář mi sotva v duši vzplála, – juž cit můj leká předtuch divný žel, že snad juž nikdy, nikdy nezahlédnu ten jemný, luzný smích, tu radost očí Tvých, jež z černých brv se do mé zimy smála jak slunce jara – v mrazném tehdáž lednu! Jen jednou, dítě, jsem Tě uviděl – a já jsem poznal, jak je svůdnou krása, a poprv já se dechem štěstí chvěl, jímž v luhu skřivan chvěje se, když jásá! Ten den je zapsán v mého srdce svátky, a byť hned zítra uchvátil mne hrob – v mých snech přec utkví každá z jeho stop a nenechá ho zpěv můj bez památky! Ten sladký nádech jara na lících a temný lazur hlubokých Tvých očí: ty vyrvaly z mých sněhů tajících juž tolik slz a tolik rosy vřelé – že kdy v jich proud by mohly vplout ty růže dvě, jež’s měla u vrkoči – ach! jistě tam by utonuly celé! 17
BÝVALÉ LÁSCE.
„Když lásky růže v srdci rozkvetou – tu každý, každý z nás je poetou!“ (Z básně přítelovy.)
Věnování. (E. H.)
Ty sladké dítě, tvarů čarovných a zářivých a dumajících očí – ó, proč’s jak hvězda padlo do snů mých, kol které nyní ves můj svět se točí? Jak stalo se, já nevím věru sám, že osud skřížil naše cesty obě; že stále teď, jak na Tě vzpomínám, můj všechen zpěv se vrací vždy jen k Tobě! Já stejně věru měl bych Tebe rád, i kdyby nic mne zjev Tvůj nemiloval! Vždyť ještě dítě, nevinen a mlád sny zlaté už já ve svém srdci choval, jichž poupata však nikdo v plný květ mi nerozdechl, jež jen nadějemi tam zůstaly, jichž vytoužený svět mi s výše snění vždy zas padal k zemi! A tak jsem zmíral sny a nadšením – až Ty jsi přišla v smutné moje žití... Ó první hvězdo, která kouzlem svým 18 jsi dovedla můj večer ozářiti: zda promineš mi, verše nesmělé že oděly Tě zde v jas poesie, a srdce mé, že citem rozechvělé Ti růže písní kolem čela vije?
Píseň o Tvé lípě.
Na vysoké stráni květe stará lípa. Roj včel od svitání bzučí v její skráni, v šeru tmavých ratolestí zlatou píseň snů a štěstí ptáče si tam pípá! Slunka zjev kdy vstává nad hor chlumy vnadné – první jeho sláva hned jí pozdrav dává, první úsměv jeho krásy v zelené a bujné vlasy paprskem jí spadne! – V šeř té lípy stinnou chodila jsi vloni! Zlatou pavučinou zřela jsi, jak linou s teplé výše pruhy světla, cítila jsi, kterak zkvětlá její kadeř voní... Lávka pod ní stará byla tvojím sídlem. 19 Na podzim i z jara bílá ranní pára líce Tvého vždycky květu jemně dotýkala se tu lichotným svým křídlem! Co as na té stráni slunným nad úvalem dum a sladkých přání táhlo vždy tvou skrání, v nevinných kdy prsou touze snívala’s tam dlouze, dlouze o svém štěstí malém! Teď s té milé výše sešla’s ke mně dolů! Teď už hruď tvá tiše po mém boku dýše – – Ó kéž v ni jen, dívko drahá, padne Ti tu více blaha, nežli trpkých bolů! Věř, ta lípa stmělá listem plným krve že by zaslzela, by kdy uviděla – že Tvá líc už není jasná, že u mne tak nejsi šťastna – jak tam pod ní prvé! 20
Mé sny o Tobě.
Sny z prsou se mi vyrojily jak skřivánků tlum do světa, a jako přelud tiché víly v nich plá Tvůj obraz roztomilý a vonnou růží rozkvětá! Ó dívko moje, znáš tu něhu, jež chvěje se mi ve prsou? – ty všecky sny, jež v luzném běhu se tulí ku Tvé líce sněhu, ty všechny z mého srdce jsou! Ty všecky sny jsou jeho děti – ó, nech jim dřímat u sebe! Vždyť smí-li s Tebou rozprávěti – vždy nejkrásnější píseň vzletí z jich labyrinthu do nebe!
Čarovný západ.
Vidím Tě, dítě, v červáncích jak’s líbezně se smála; zvuk písně bloudil na rtech Tvých, Ty na lávce jsi stála, jež pod nožkou Ti pjala se nad bouřné strže vlny, a v snivém zřela’s úžase v dál, v západ růží plný, kde rozžhavený slunce zjev se zvolna v lesy hroužil. – Tvá líce plála, květ a krev – kam, dítě, zrak tvůj toužil? 21 Dech větru, s květem uvadlým jak v černém hrál Ti vlase, jak za tím sluncem zapadlým tam’s v dálku dívala se – ves nářek mého srdce stich’, neb chvíle té ze zraků Tvých mi nové vstalo zase!
Idylla.
Hle s větví padá samé zlato a habrů vůkol kořeny, kam křídlo jich ven rozepjato, sní cele pod ním vnořeny! Rtem slunce vzňaty, v šeru strání se bíle svítí lavičky, a nad jednou z nich v usmívání se zvedá rys Tvé hlavičky! Jak listy kol – Tvá líc plá krví a rtíky zralou jahodou, a pod sametem hnědé brvy zrak tichou září lahodou... Pruh světla leží v jasném vzduchu jak víno rozlit dokola – leč v upomínek milém ruchu Ty jistě dřímáš dopola, že nevíš ani, kterak s výše na střechu Tvého kloboučku po bílém vláknu spouští tiše se zjev dvou zlatých pavoučků! 22
Na konci dubna.
Na konci dubna, zeleň hájů snivá kdy prvně v šum se nad úvaly dává, kdy sluncem plá zas rozehřátá niva, líc purpurem a stříbrem rosy tráva – tak na mžik rád vždy zabloudí můj zjev v ta místa drahá, kde Tvůj sladký zpěv mi vloni ještě harfou nebe zníval, kdy s Tebou v nich jsem o svém blahu sníval! Mně milo tam je v teplém jara vlání, když nad hlavou mi zlaté mraky plovou, sny rozkošné zas víří mi tam skrání a zdá se mi, jak duši měl bych novou! Mně o samotě v dechu svěžím luk tam opět volněj’ bije srdce tluk a nežněj’ cosi prochvívá mi rtoma – – já stokrát víc jsem šťasten tam, než doma! A to vše proto, že mi před zrak vstoupá zas každá s Tebou prožitá tu chvíle, – kdy na vřelost Jsi byla ještě skoupá, i kdy juž tisk’ jsem ruce Tvoje bílé; to proto jen, že všech tu loubí šeř, ba každá mez a každý chlum i keř těch krásných dnů mi připomíná podíl, v nichž líbal jsem Tě, když jsem s Tebou chodil! A v blahu tom, jímž upomínka čistá zas navrací mne žití minulému, já hledám pak ta známá, drahá místa, kde jaro tenkrát kvetlo srdci mému, a lásky zvuk se ozve v prsou mých, když všady zřím, kam v kyprý ještě sníh Tvé nožky malé vtiskaly se vloni – – že nejvíc letos modrých fial voní! 23
Upomínka.
Milovali jsme se jak dva ptáci v lese, když k nim přijde jaro nové – jak dva zlatí motýlkové na kvetoucím vřese! Jak zpěv sedmihláska byla naše láska – teď, kdy žár už v hrudi stajen, duši po ní zůstala jen krásná, milá zkázka! Jenom krásná báje ztraceného máje – ale ta až na dno hlubin jako drahý, skvoucí rubín pevně složená je! 24
Na cestu.
Jdu do světa. Jak siré ptáče mé srdce lká, má píseň pláče a žalem se mi prsa dmou, mé nitro němá bolest svírá, a jenom ta mne blaží víra, že také duše Tvá je s mou! Jdu v svět, a nevím, co mne čeká, zda dlouhá pouť, či nedaleká; jak Sudice mi rozhodly. Ó, anděli můj! Vdechni skráni v bol její růže požehnání, a za mé sny se pomodli! Snad věky upnou k mému čelu kdys jasnou slávy immortelu a zasypou je vavříny – leč nad to vše mi dražším bude s Tvých ňader jenom poupě chudé, Tvých se rtů úsměv jediný! A jest-li vděčné lidstvo staví svých velikánu tlící hlavy v stín pomníků a náhrobků – mně rov ten bude více milý, kam ruce Tvé by položily jen jednu svadlou chudobku! [25]
Paní srdce mého. (Spanilé E.)
Jako anděl slétla’s ke mně v ten můj bídný, prázdný svět! Jen svým žhavým, černým okem jeho snů se dotkla’s jemně – a juž pod Tvých nožek krokem jara mého plodná země vypučela v písní květ! Blízko tak Jsi ke mně slétla – jak jsem moh’ Tě dosíci! Leč já zmámen jasem světla, jímž Jsi plála na své pouti – bláhov zas Tě uprchnouti nechal pryč, a marně hnětla lítost mne pak tísnící! Marně teď se, paní, sháním, kde Tvou stopu naleznout! Marně teď svým horkým skráním blouznivý chci plápol svrci, když juž volnost mému srdci po Tobě svým jala přáním vášeň hrozná do svých pout! Ó, juž vím teď, pravdou že je, co jsem tehdá tušil jen, když jsem vídal, jak se směje kyprý nach Tvých retů vždycky – kterak často démonický úsvit náhle z obličeje vyšlehnul Ti při tom ven! Paní má, ó, jak Ty krutou uvábila Jsi mne hrou! 26 Ty’s mou duši nedotknutou jediným svým žhavým hledem otrávila vášní jedem – a teď v chvíli rozhodnutou nedbáš citů, jež v ní vrou! Mně juž tehdá, když Jsi ke mně poprv slétla v bídný svět, stín ten zlekal, který jemně z oka plál Ti čarovného... – Kam mne vedeš? – ptám se jeho, – V záhubu! – on děl mi temně, – běda tobě, vrať se zpět! – Ale mně teď k odříkání pozdě juž se obracet! Horečné mých citů plání rce mi, že to nelze v době, když už dal jsem srdce Tobě, že by marným bylo přání, zpět zas chtět je navracet! A ač v hořkou chvíli mnohou varuje mne bázně cit, že Tvé hry mne zničit mohou, a že’s démon v lidském těle – – „Anděl Jsi!“ – dí srdce smělé a já volím u Tvých nohou zemřít, nebo – zvítězit! 27
Nezapomenutelné. (K. H.)
Co Tobě, dítě, psát? Mně najednou je k pláči, a cítím, jak můj zrak i list můj slza smáčí! Co chtěl bych Tobě říc’ – to verše nevysloví! To píseň nezjeví, ni zrak, ni rety klamné, to snad jen slzy mé Ti, dítě, řeknou za mne, ó, bože, bože můj – jich žal Ti všecko poví!
Tajná láska.
Dech jara mně ji uchovaluchoval, kdy byl jsem ještě mlád. A já jsem ji tak miloval, a já ji měl tak rád, jak vonný luh svůj čistý květ, jak lesní ptáče svoji snět a horský tok svůj pád! Já vídal ji, kdy v jaru svém si zpíval květný sad, kdy zem před chladným podzimem šla v bílé mlhy spát, i zima s dumou truchlivou kdy bouřně vála nad nivou svých rudých listů řad! Leč zvědět nesmí na věky to dítě rajských vnad, 28 že jeho zjev kdys bezděky se do prsou mi vkrad’, že vzpomínku jsem zachoval, jak jednou jsem je miloval, a jak jsem je měl rád!
List ze srdce. (R.)
Já tich šel životem, šel sám a vzdálen světla, chlad zevšad vál mi vstříc, a temno bylo kol, a tíže ohromná mé mladé srdce hnětla, a já jsem neměl kde svůj vyplakati bol! Já neměl přítele, ni upřímného druha, a nikdo laskavě mi nepohlédl v zor, mně ruku v soucitu nestiskla ruka druhá, já měl jen lítost svou a trpký v srdci vzdor! Tu náhle zrak můj pad’ na spanilý Tvůj zjev – a z němých prsou mých se vyřinul mi zpěv, a jakby divem též se balvan smek’ s nich tíhy... List chtěla’s od srdce! Já psal jsem – vidíš jej? Nuž na sníh ňader svých jej, dítě, uschovej – já vzal jej ze svých též, já nerval jsem ho z knihy! 29
Velikému smíšku. (F. H.)
Nechť s oka Tobě září po dny všecky ten rozkošný a sladký půvab dětský, jímž’s dobrá tak a přítulná, jak laň. Nechť v životě, jenž vstříc Ti plá pln vděku, vždy stezkou svou až do pozdního věku jen míru snět si nese Tvoje dlaň! A vždy a všady, po Tvé žití celé ať na Tě svět tak upřímně a vřele se usmívá, – jak Ty se směješ naň!
Na věky! (R. S.)
Tak často ještě chodíš ke mně v snách, ty růže bílá nejkrasších mých písní, a pomluv kal a cizí hany prach mi světlý zjev Tvůj nikdy nepotřísní! Hle, ze všech dívek, jež jsem miloval – přec k Tobě jen já přilnul nejvroucněji! Já Tobě jen jsem lásku zachoval, a pro Tebe jen moje verše znějí. A láska tato půjde teď již se mnou, byť ves můj život nocí jen byl temnou a svět kol něho bez vší ozdoby... A čarovnou a vlídnou svojí září mi plát již bude v mládí mém i stáří a sluncem zářit – až tam za hroby! 30
Poslední přání. (Stesk panicův.)
Už od mne prchá lehkým krokem víly to jaro mládí v rychlém odletě, však dost mám ještě ve svých křídlech síly a zpívám si, a rád jsem na světě! Jsem samotářsamotář, a přec mne život těší v tom pomalém a klidném běhu svém! Vždyť jestli druzí na tmy jeho hřeší – já vídám radš ty světlé stránky v něm. Mně v upomínkách dosud navštěvují spanilé stíny drahých mi kdys děv, a vnady jich jak nad mým chmurnem plují, vždy v strunu mou se lásky vrací zpěv... Však jedno přece líto při tom je mi, co vroucnosť kalí mojí radosti: já příliš býval plachý vždy a němý před vlídným jarem oněch bytostí! Ach, ani jedné mezi všemi nenínení, co horoucně jsem kdy jich miloval, jíž byl bych se rtu vzal snad políbení, i nejsvůdněj’ kdy blíž se schyloval... Sám ráj mi kynul na mé pouti bludné, a blázen já – se stydlivě ho zřek’! Ó, marně nyní ve své touze trudné chci konejšit se v odkvetlý svůj věk! Ó, marně dím si, že tak býti mělo, že zůstat měl já děckem nevinným, 31 že moje rty i snící moje čelo – rtům poesie patří jediným! Že aspoň mám tu píseň svoji chudou, a sestárnu-li ve svém panictví, ty její zvuky jednou po mně zbudou mým drahým tady v milé dědictví! Leč nadarmo chci oklamat sám sebe – jet mocnější mé vnitřní touhy hlas a obraznost má ztracené mé nebe vždy ohnivěj’ mi do snů kouzlí zas! Tu mním, jak přec bych životu byl vděčen, jak šťastný ze mne byl by smrtelník, bych jednu aspoň z lepých našich slečen směl obejmout a zulíbat jí rtík! A touhy žáru ač má hruď se brání, já s to již nejsa, bych jej udusil, i v modlitbách to bezbožné mám přání – bych bez hubiček umřít nemusil! 32
Z LISTŮ DUŠE.
[33]
Vzpomínkám.
Ó svaté vzpomínky, jak často vaše zář zrak opět zjasní nám, a purpur dychne v tvář a vírou oblaží zas chladná naše prsa! Váš úsvit kouzelný jak echo vzbuzené máj starý navrací zas duši stísněné, v němž lotos míru pak juž více nezakrsá! Když krása mladých dnů s tím křídlem zářivým nám v pouti k stárnutí juž rozplývá se v dým a snů všech poupata již úpal sžeh’ nám vedra – vyť luzným smíchem svým přec mnohý svěží květ ze věnce prchlých let nám přikouzlíte zpět a jarost vlijete zas v chabá naše bedra: Kdy v zimě života z nás každý unaven na chmurnou duši svou juž padat cítí sen a z mysli veselé juž rozmar vešken mizí – tu milý plápol váš pod vlasů popelem zas paměť zlatých dum, jež skřehly pod čelem, nám v nově roznítí na jitra hvězdu ryzí! [35] Tu skráň, v níž nadějí už shasla arijearije, přec opět zarděním váš lesk nám polije, chvil šťastných úsměvy zas rázem do ní vrátí! On divným kouzlem svým tak náhle vzruší zas žár v lebce sestárlé, již uondal byl čas, a srdce probudí, jež chystala se spáti... Vy samy jdete k nám, vás nikdo nevolá – a přec jen zřídka tak svým vzdorem odolá ta smutná zima vám, jež naše city zebe! Po noci života, tak trpce probdělé, vy, zlaté vzpomínky, jste boží andělé, již s vínem útěchy k nám přilétáte s nebe! A proto žehnány nám buďte nastokrát, vy ptáci z rajských bran, jež každý má tak rád, že čárným zpěvem svým svět blažíte nám lidský! Ať ret se bude smát, i hruď ať zabolí: já hotov příchod váš jsem přijmout kdykoli, a starou duši svou rád odemknu vám vždycky!
Blýskavice.
Za teplých, jarních nocí v létě, kdy ticho vlá již v celém světě a v luny svit se halí víska – tak často v dálce náhlou září se po obzoru zlatě blýská... I říkávají hospodáři: „Toť blýská se nám na časy!“ A čekávají potom s touhou v svém srdci prostém dobu dlouhou, že pohoda jim nebe zjasní, 36 a pod krov svezou sklizeň suchou a s vírou tou juž jsouce šťastni si nevzpomenou ani tuchou, že naděj pouhá – nespasí! – Tak na obzoru duše mojí po smutku dnech a vnitřním boji když úsměv někdy slunce kmitne – hned zbouzí se mi teplo v čele, a, že snad přec mi jitro svitne po dlouhé, trpké moci stmělé, já doufat počnu bezděčně... Leč rok se střídá zvolna s rokem, a s každým téměř dívčím okem já plát už mním své jitro spásné, a v líci taje stud a rdění tak stále čekám na dny krásné a srdce svého vykoupení – – kdy přijde vrak mi konečně?...
Útěcha vzdálených.
Ó, jak to těší, v prvním rozkvětě když nalezli jsme duši ve světě, o které víme, že nás má přec ráda! Tu hlad náš dávný v mžik se skonejší, tu život náš je opět šťastnější, a tepla víc se v jeho zimu vkrádá. Jak v lesů temno zlatý paprslek – tak s očí ženy onen sladký vděk, jejž láskou zovem, když nám v prsa skane, hned motýl v něm se býti duše mní. 37 a v mžik se vrátí snové příjemní zas klid nám dýchat v srdce rozervané. Tu víc než jindy sladká samota nás láká k sobě z ruchu života, máj nové zvuky zbouzí v nás, prv němé, tu s touhou stále ždáme zátiší, a blaho v něm je pro nás nejvyšší – jen o těch sníti, které milujeme! A když pak snujem kdesi v zeleni své dumy o nich, sami vzdáleni: vždy hruď nám těší rozkoš nevýslovná a bezděky nám slétá ve rty smích, když víme jen, že věrná láska jich i v dáli tam – se zde té naší rovná!
Zavržený.
Kdys básník mladý verše vydal a dámě, kterou miloval, je zaslal honem, list k nim přidal, v němž nadšeně jí zjevoval svých rozohněných citů plání a vroucné žádal za vyznání... „Nu, dojista jsem vyhrál teď!“ si pomyslil a v sladké touze pak snil, a mřel, a čekal dlouze – až došla zpět mu odpověď! I otevřel ji nedočkavě – leč všecka krev mu stoupla k hlavě, když slov jej ovál chladný mráz: „Již promiňte ach! mému peru, že přizná se – já radši věru mám verše vaše, než-li Vás!“... 38 Však nešťastný náš autor mladý chtěl před světem být hrdinou! A nevěda si lepší rady – za novou opět vidinou v let odvážný se pustiv směle juž záhy vzplál svým srdcem vřele ku jinému zas poupěti... I svěřil mu svých prsou tíhu a veršů též mu poslal knihu. Div dočekal se odvěti! Leč tenkrát list mu vypad’ z ruky – neb horší, než jsou pekel muky, při čtení řádek zakusil: „Proč „božskou“ zříte ve mně krásku? Ó blázínku, vždyť chci jen lásku – a básně psát Jste nemusil!“ – „Ty rány byly kruty sice, však umřít po nich nemusím,“ si básník pravil, „– do třetice o štěstí své se pokusím!“ – I napsal v posled vroucí psaní, jímž od nejkrasší ze všech paní mnil sladké dosíc’ ozvěny... Však jeho sen jen trval chvilku, neb dopis dostal: „Mlád Jste, snílku, a verše Vaše bez ceny!“ – Tu přisáh’ si „– jen ta mou bude, jež stejně tak mé písně chudé mít ráda bude, – jako mě!“ Leč stárne již – a čeká dosud... Ó hořce tak jej trestá osud, že mlád prv, toužil neskromně! 39
Růže.
Co krásy v letní noci vnadné jak divem do snů června spadne – to s prvním pak vždy bleskem jitra se v růže všecko promění! A proto růže jste tak jemny, a proto vždycky květ vás temný jak z dívčího by vzat byl nitra se krve žárem rumění... Ó spanilé vy květy rudé – jak plesá nám vždy srdce chudé, když jevíváte se už ranně na hrudi mladé našich děv! Nám vzpomínkou jak v jara vlání to první sladké milování se vrací s ním zas do snů maně a na rty slétá smích a zpěv! Jste krásny tak, že každý z lidí, když čarovný váš purpur vidí, jak temně rdí se v ženy vlase – v mžik touhou po něm zahoří! Jdeť láska s vámi ruku v ruce, a mnohá mladá prsa v muce, že vínem vaším opila se – pak do smrti se umoří... A přec, ó června děti rudé – co ze vší té vám krásy zbude, až ve hrob jednou hrdý kalich vám jeseň sehne truchlící? Jak z lásky nám jen žel a touha – tak zbude z ní jen zkazka pouhá, jen chomáč lístku opadalých, a trochu vůně v truhlici!..truhlici!... 40
Zraněným srdcím. (Paní V.)
l. l.
 Když dotkne se nás osten života a cizí lhostejnosť nám srdce zraní: v té chvíli kruté, věřte, drahá paní, lék nejlepší je pro ně – samota! Tu pryč s těch míst, co možno nejrychleji, kde vše tvůj bol jen zpomíná ti znovu, kde zdá se ti, že v každém obličeji se ránám tvým jen ples a zloba smějí a jed se tají v hladkém přátel slovu! Tu ožel vše – a potom z domova spěj s tíhou svojí někam do zátiší, kde vzlyk tvých prsou nikdo neuslyší a srdce přec si víru uchová... Tam nejlíp světu skryješ bídu svoji, a čerpat budeš novou sílu v sebe, dech přírody tam rány tvoje zhojí, všech citů bouř jak divem se ti zkojí a v hruď tvou skane svatý poklid nebe! Ó zátiší! – na vlastních prsou již tvůj blahý lék já v životě svém zkusil, kdy s neštěstím jsem v duši prchat musil pryč od lidí, ve kouzelnou tvou říš... Buď zdrávo mi! Ty’s Lethe zapomnění, na luzích tvojich dřímá poesie, ty křídlům snílka opět vracíš chvění, jímž asyl tvůj se na ráj jemu mění, když chor a sláb tvůj čistý balsám pije! 41 II. II.
 Když na dně prsou bolí to a stená a síla duše v mukách umdlívá – – jen toulek vždycky uzdraví mne změna, a lesů temných čeřící se stěna zas nejvíc mírem hruď mi prochvívá! Tu v ticho jich a svatou jejich šeř já utíkám se s trpkou svojí bědou jak v asyl houštin poraněná zvěř, zkad vrazi víc ji vyštvat nedovedou... Jsouť chvíle v žití, všeho svitu prázdné, ve kterých tobě zdá se nejináč, než jakbys tmou se v rokle řítil srázné a jak tím štkáním, jež ti v hrdle vázne – tě vlastní hrozil udusiti pláč; kdy bídně ztrácíš v jedin okamžik, co nade vše ti léta bylo draho, a vydat přec ti nelze ani vzlyk za ztracené a zniklé ono blaho... Ó, v chvíli také uč se přemáhání a nevyzraď, že klesáš bolestí, a byť i peklem žehlo ti to v skráni – ty na rty vem si masku usmívání a hrdě staj své vnitřní neštěstí! Jdi z vřavy radš, jdi v dálku, na venkov, do hor a doubrav čarovného klína: tam ticho, klid, – tam kouzlem rajských slov les šumí nad hlavou, a srdce zapomíná! 42
Vánoce.
Vánoce milé, čarovné vy svátky, pohádko zlatá smutných našich dob – jak vždy jsem rád, kdy v mrazné zimy hrob a v šerých dnů svit mlhavý a krátký svou září zas nám zablýsknete náhle nad samým sklonkem hasnoucího roku!..roku!... Zvuk písní nám zas ve rty slétne zpráhlé a radosť zas jak divem vzplane v oku, kdy zvonů vašich slavný, krásný hlas se rozléhá nad zasněženou zemí, kdy hymnus Páně úctu vzbouzí v nás, a cherub jeho šumě perutěmi se s nebe snáší v širé země kraje, slast všady jen a úsměv rozlévaje po tváři všech, ať bohatých, ať bídných... Z nich na každé on jaro květů vlídných zas vykouzlí a svatý vdychne klid všem do prsou, kdo s nadějí a vírou v chrám Boha svého jdou se pomodlit, by neopustil jejich duši sirou... Ó vánoce! – jak dojemně a tklivě vy prochvíváte naše hlubiny! Vy sladkým nimbem dětské neviny vždy vzrušíte je náhle tak a snivě, že bezděky se opět navracíme v ta zaniklá a krásná léta mládí, a upomínkou co v nás o nich dříme – zas družně spol si sdělujeme rádi! Ó, je to milý, drahý, vzácný čas, kdy velebně se v naše zpěvy mísí ten zvonů vašich čarovábný hlas, jímž všecka srdce k životu se křísí, jenž stejně blaží všecky země tvory, jímž okřívá i chuďas, i ten chorý, když dozní k němu v mukách strnulému, 43 a dí mu: „Pán mne poslal k srdci tvému, bych zjevil ti, že dnešek posledním je ze dnů těch; jež spoután v hoři ležíš... Cel svět je vesel, – raduj též se s ním a vstaň a choď!– dnes přišel k lidem Ježíš!“ –
Zkázka, z dětství.
Ku obrostlé vínem stráni, jež se kloní mírným svahem k bílé ploše vodních plání – často, často snů svých tahem peruť má se dosud vrací, tak jak na tu révu stmělou v jaře zlatá vosa s včelou, a v ten rybník staří ptáci! Oh, jak dnes tam vidím ještě skvět se mnohou střechu chýží lesklou tak, jak prchou deště, jak se v čisté vodě zhlíží, jak ven štíty z hlubin stromu v modrý lazur vykukují, a jak přes ně vzduchem domů k hnízdům sněžné slípky plují! Oh, jak dnes se rozpomínám, jak jsem trávil tam dny štěstí, než mi přísný osud jinam určil mladý život vnésti, vzpomínám, jak blahou zkazkou máj svých let jsem tamo prožil, a jak Bůh tam s první láskou – první zpěv mi v srdce vložil! 44
Doby mládí.
Ó doby mládí, svaté doby štěstí, vy k citu mému mluvíte tak jemně: proč nad propastmi ukrytého scestí vždy hvězdkou zlatou plály jste mi v temně? Když bludic vůkol klamné svity liché mé srdce mátly kouzlem čarujícím – vždy ozvuk dávný vaší hudby tiché mne chránil od nich šeptem varujícím! A ještě nyní v blahé chvíli snění k vám touží často moje hlava stará, a vzpomínám vás, jako v podjeseni pták zimomřivý uprchlého jara – – leč bouřným tokem čas kol rychle chvátá a vlny jeho nad vámi se věží a do přívalu všednosti a bláta vždy hloub se topí vaše luhy svěží! A s každým dnem, s nímž jaro mé teď mizí vždy víc a více pod vráskami stáří, – pro krásy vaší shaslý démant ryzí vždy slza jedna zarosí mi tváři...
Básníkům...
Má každý z nás chrám boží ve svém nitru, a zvony v něm, jež budí duši k jitru jak slunko růže v prvním úsvitu – leč málo kdo tam s touhou déle prodlí, a málo rtů se s celou vírou modlí, kdy peruť bílou duch pne k blankytu! Ó, nehledejte laur a ideály tak daleko, když vzlet a city vzplály jak poupata ve vlastní hrudi vám! 45 Víc poesie, než-li květ má rosy, víc nesmrtnosti, než jí z hvězd plá, nosí juž každý z vás ve vlastním srdci sám! A jenom ten, kdo v srdce tajuplný vnik’ okean a zná i jeho vlny i perly skryté v jeho hlubinách – jen ten smí doufat, že jak hvězdy vzplanou a věčnou krásou do písní mu skanou, kdy v nitro jeho úsměv lásky sáh’!
Ozvěna krásy.
Vždy, když se zadumám nad širou plání vodní, jež v dechu večera mi dřímá u nohou – sen míru oblaží mou duši ubohou a svitne v její noc, jak v moře lampa lodní. Zřím, vlna za vlnou jak v žlutý písek bije a na štěrk pobřeží se věsí stříbro pěn; když příval v šumění do skalních šplíchne stěn, a krůpěj poslední mech černých srázu vpije, je smutné ticho zas! Ni čejka nezavolá nad šerým tokem tím, jenž líbá svislý břeh, jen jakby ozvěnou v svůj líný, těžký běh hlaď lesklá na vrchu se pohne tiše v kola. Leč v nehnutou tu pláň když kámen s výše padne – tu skvoucí pěny kruh se vůkol vzedme hned; a když juž zaniká, tu aspoň v jeho sled roj bublin ještě vzplá, jak čisté perly vnadné! A na ten patře zjev – já myslívám si přece, jak často tak i nám se děje ve hrudi; jak dojmem jediným v ní hned se probudí tón často ryzí tak, jak tam ty perly v řece! Tak v srdci po létech se upomínka hlásí, 46 kdy na rtu dávno juž nám „s bohem“ vymizí, tak v duši naposled, než snům se odcizí – nad hrobem zašlých let se ozve dojem krásy!
Opuštěnému hnízdu.
Ty chráme ptačích snů a štěstí, ó, jak mi tebe nyní žel, kdy měkkých oněch ratolestí, jež nad tebou se z jara chvěly a květem svým tě ovíjely – list každý byl juž osiřel! Snad pod tím sněhem, jenž tě kryje, ty vzpomínáš si v hoři as, kde pěnkav tvých teď srdce bije, kde útlá jejich peruť šedá výš sluncem jihu v let se zvedá a zní jich toužných písní hlas! Ó, řekni jim to, až se vrátí zas příště ve tvůj mír a klid, že v čas, kdy vše se chystá spáti – týž básník, jenž jim ,s bohem‘ dával, i v zimě k tobě chodívával za štěstí jich se pomodlit!
Píseň.
Ó, zachyť rychle píseň v hrudi, když nadšení tě příval budí svých veršů náhlou závratí! Spěš, rychle spěš, a v tón chyť každou, 47 sic odklad tvůj jest její vraždou, a jednou jak ji pustíš z nitra – juž nikdy více zlatem jitra v šer skrání tvých se nevrátí! Jeť píseň každá – motýl bílý, jenž v nejbližší juž prchne chvíli, jak nespoutal’s ho v sítě včas! Jest bludné ona hvězdy světlo, jež na mžik pouze v mraku zkvětlo, a prv-li spal’s, – pak časem ranním bys k smrti třeba toužil za ním – už jeho třpyt ti znik’ a zhas’!...
Krásný večer.
Kraj dávno už je něm a tich a slunce sklouzlo ve klín lesů – sám domů kráčím temnem jich a popěvek si na rtech nesu. Řad hustých smrků s obou stran jak zeď mou stezku obkličuje, a šerem dopol zadýchán se zdá, že v samé mlze pluje... V tom zablýsklo to světle vstříc a noha vstoupla na proluku... Proud vůně sladké vlá mi v líc a rychlej’ kvapí srdce v tluku! A překvapen můj vidí zor, jak luhů širých měkká prouha se přímo táhne na obzor a mizí tam jak pentle dlouhá... 48 Kraj nebes dosud ozářen se bledým tamo zlatem leskne, v luh sporý padá odsvit jen a vůkol mlčí ticho teskné. Však slyš! – jak divem z prostřed luk teď rozlehnul se trilek náhle, kde ohromný a starý buk v šíř rozpíná své ruce táhlé! Ten obr mocný dospěl výš než hvozdy kol i zraky lidí: on shaslé pro ně slunce již sám jedin tam s té výše vidí... Všech větví posud chocholy jen jemu zdobí záře krása a na samém jich vrcholi mu okřídlený zpěvák jásá! Již v hloubi pod ním tmí se hvozd – leč on se ještě v slunku zhřívá... A na hlavě mu věrný drozd na krásný večer ódu zpívá!
V červáncích.
Když večer někdy ze svých dum výš zahledím se k červánkům – vády horký nach mi vznítí tváře, a duše má je plna záře a nadšení a pokladů, jak tam ta sláva západu! 49 V jich ohni zřím, jak zem jde spát, a purpur jejich mám tak rád, – neb vzlétne vždy mi z jeho krásy zjev motýla, jenž potom hrá si čas dlouhý v mojí duše snech, a písně kouzlí na mých rtech! Jich plápol můj kdy vznítí zrak, já často v srdci toužím pak, by osudem mi bylo přáno, jak teď – i kdys v to věčné ráno, nad hlavou svou jich zář a svit, smět za hrob odtud odejít!
Touha.
Tak často myslívám, kdybych byl mlád, jako ta na stráni šumící jíva – jak bych byl šťasten zas, jak bych byl rád, cítě zas, jaro jak na rtech mi zpívá! Já bych pak nedbal juž o celý svět, tak jako ona tam na svojí skále, já bych jen miloval, toužil a kvet’, snící a blažený zpíval jen stále! Bože můj, horoucně jak bych si přál smět ještě jedenkrát všecko to prožit, čím mne kdys v panictví život můj hřál, a co já zapomněl v písně své vložit! Teď by tak dychtivě snící můj duch zachytit pokaždé veršem to spěchal, všecky ty dojmy a plání a vzruch, jež tehdy bláhově zniknout jsem nechal! 50 Teď bych zas mít si přál jasný ten citcit, jenž prv tak hluboce nitro mi blažil, teď bych své mladosti půvab i svit, na věky zachovat lidem se snažil! Každý ten okamžik ztracených krás, každou tu v radostech uběhlou chvilku, jitra svých nadějí i ten jich mráz – čarovně zvěčnil bych kouzlem svých trilků! Vše, co jsem miloval, co jsem kdy ctil i k čemu přilnul jsem žhoucí svou touhou, – zlatými slokami nadšen bych svil v jedinou líbeznou vzpomínku dlouhou! A proto myslívám, kdybych byl mlád, jako ta na stráni šumící jíva, jak bych byl šťasten zas, jak bych byl rád, cítě zas, jaro jak na rtech mi zpívá... Vše tu já motivy, jež jsem kdy měl, nadšen bych vyzpíval v sladkém tom čase, a vše tak vyzpívav, jak jsem to chtěl – – nic bych juž neváhal – sestárnout zase!
Román žití.
Ten román žiti – jak mi připadá? Toť pohádka, jež jedněm srdce blaží, a pro jiné zas je v něm záhada, již marně dlouho proniknout se snaží! Jak’s narozen – jsi uchvácen už jím; pak pestře v něm tvé osudy se mění, 51 a konečně – vše rozplývá se v dým a každý najde jiné rozluštění! Kdos v lásce s ním se potká vítězné, kdos u bran zas je slávy nalezne, a jiný snad až ve smrti a v hrobě... Ten v přísných shledá věd je hlubině, ten ve kláštera svaté tišině, a jenom básník – nejčastěji v sobě!
Mrakům.
V konejšivém nočním ruchu jako dlouhá řada duchů mraky táhnou nad světem, a v jich rysech cos mi dřímá, co mne vábí, bych plul s nima vlastních křídel rozletem. V mysli hudbou ozývá se píseň snivá o jich kráse – ale v prsou touží cit, bych směl jednou jako ony k hvězdám vznést se nad les vonný, luny bleskem zazářit! V měsíčném kdy zřím-li světle plout vás bílou růží zkvětlé po azurném blankytu – ó, vy zlaté, smavé mraky, mně vždy Stoupá slza v zraky nadšení a soucitu! Moje o vás hymna zvoní i když bouř vás nocí honí 52 jak tlum plachých labutí stejně, jak kdy po vesmíru kolébáte jen se v míru bělostnou svou perutí! A kdybych tak zřít moh’ s výše jako vy, tak sladce, tiše zářným plyna blankytem – v ruchu hvězd a světa množství já bych pátral po tom božství lidstvu dálkou zakrytém!
V lidských srdcích. (Motiv z Andersena.)
Já sen měl divný jednou v mládí, jenž tak mne vzrušil kouzlem svým, že budete snad sami rádi, když věrně vám jej vypovím! – Hle, zdálo se mi, že jsem skonal, tak rychle a tak najednou, ni bolestmi jsem nezastonal, a vydech’ mladou duši svou... Tu přímo s nebe anděl boží se ke rtům schýlil na mém loži a v lokty své ji zachytiv, když volna právě z vazeb těla již ku azuru prchat chtěla – zas proměnil ji v to, čím byla, než ráje brány opustila, před jasnou lící Pána dřív! I rozloučiv se s tělem doma – já vznesl jsem se z okénka v tmu noci ven, jak nevidomá 53 a tichá boží myšlénka, a na pouť dal se šírým světem. Kraj dřímal ještě v sladkých snách, leč étherných svých křídel letem já snadno přeplul každý práh a skulinami pronikaje, – vše paláců i chýžek taje jsem bez klíčů si otevřel! Já pohroužil se v srdce lidí, kam s výše své jen Pán Bůh vidí, a navrátiv se v tělo zpátky – zde veršem pak jsem utkal v řádky, co divného jsem tamo zřel! – Prv ocit’ jsem se podle zdání ve srdci staré matičky: tam vlídno bylo k nevypsání a zlaté plály hvězdičky, a večera snil obzor tichý nad ruinami zašlých let, kde žádný trud a žádné hříchy svých nenechaly stínů sled. Jsouc blízko dnům, kdy život hasne, to staré srdce bylo šťastné, neb v kvapící juž zimu zlou si dochovalo jaro svoje, a vzdáleno teď muk a boje tu blaživou jen mělo víru, že záhy svatý cherub míru je k hvězdám vezme v říši svou! Pak tajnou puzen zvědavostí jsem vklouzl v srdce básníka. – Tam viděl jsem, jak Amor kostí a harfy strun se dotýká, a bujné sny a divná přání jak opojný kol sily dech – zjev Musy krásné u jich vlání 54 se houpal bílých na křídlech! A na dně hlubin – štědře vsety se čarovábné kryly květy a perly vzácných myšlének, a nadšení když paprsk mladý svým jitrem tknul se jejich vnady, tu s chvatem vždycky z hlubin tůně jak včely z oulu v zahrad vůně se písně vznesly na venek... V tom jiným vnik’ jsem prsům na dno. – Zde sám jsem juž byl před léty, i poznal jsem je tedy snadno: toť srdce bylo kokety! Ruch vášně posud neodklizen tu v stálých bouřil proměnách a řady mužských podobizen tu zvolna rostly po stěnách již v album celé různých tváří, kamž úsměv přízně vratkou září hned sem, hned jinam dopadal – jak chtěl to právě rozmar věčný od Uršulinek vyšlé slečny, jež ve stydlivém uzardění přec hochy své tak rychle mění, jak nikdo by se nenadál! – Pak zdálo se mi, že dlím v chrámě, a z čisté duše děviny dech líbezný že ovívá mě svým kouzlem, plným neviny; já z kvítí zřel tu všecky stěny a hvězdné na nich záře pyl, sem přes práh Vestě zasvěcený – byl nikdo ještě nevkročil! Zde svato bylo jako v ráji, jen cudné zjevy dětských bájí tu meškat shléd’ jsem domovem. 55 A božství citem dotýkaný – já nadšen klekl v srdci panny před oltář bílý jejích ctností, kde holubice nevinnosti se v jitru chvěla májovém! I nesa odtud jaro v sobě v hruď jinou jsem se veplížil. – Zde smutno bylo jako v hrobě, zde osud ach! – byl ublížil! Tu bez radosti život plynul již dávno zbaven vnad a krás, květ nadějí tu v šeru hynul, a zevšad vál naň chlad a mráz... Jen chvílí zřel jsem, do té poušti jak pokradmu se slza spouští, a v jasu náhlé dennice jak zlatým tamo snem se jeví rys půvabné a mladé děvy, ve zašlém kroji věku svého – – to v srdci byl jsem ustárlého a chřadnoucího panice! Mně teskno bylo dél tam prodlet, já rychle vzepjal peruť svou, a všetečně jsem jinam odlet’ – – do srdcí starých panen dvou... Však trest šel v patách mojí touze! Neb do prvého když jsem vnik’, já našel – že to starý pouze a zapadlý byl holubník! Leč ve druhém jsem lítost cítil: tam odlesk ještě mládí svítil na tužeb dávných mrtvou sluj, a v stínu krásných upomínek si čistý posud nesa vínek zjev dívky choré s bledou skrání mřel tiše v trpkém odříkání, a hrdě snášel osud svůj... 56 – Kam nyní však má duše vzlétla – to drazí ach! – vám nesmím říc’! Mne oblil náhle příval světla, a hlahol varhan zněl mi vstříc, a všady zřel jsem plno růžírůží, jež mile rostly v bájný sad – ó, dosud se mi prsa tíží, jak začnu o tom rozjímat! V to srdce drahé bych se vhroužil – já léta už tak vroucně toužil, a mžik ten mi teď zasvitnul. I chtěl jsem v medu jeho poupat své láskou žhavé rety skoupat – – však s hrůzou tu mé oči shlídly, že – známý už tam přítel sídlí... Já vzkřik’, a v tom – jsem procitnul!
Zastřená budoucnosť.
V noc podzimní, a hrobovou, a mraznou, jež zakryta je parami a stíny, na tmavé cestě moje kroky váznou, a v zamyšlení zírám do krajiny... Jen šero všady, kam se zrak kol dívá, a vichr smutný táhne alejemi, v dál mizí celá kraje perspektiva a mlha bílá sama skrývá zemi! Jen v obzoru kdes na vzdálené pláni se matně chvilkou plachá záře míhá, jak život z oka, hruď kdy v umírání se křečovitě v sledním taktu zdvihá... Teď uhasla... a náhlý strach mne chvátí a v ráz ustávám na své bludné pouti! Mne připadlo, zda jak ta záře pláti kdys v žití mám, či v něm tak uhasnouti? – 57
ELEGIE A DUMY.
Za sebe i za jiné! –
[59]
Nevěrné jaro.
Jaro táhne v pláň i hvozdy, na rtu zpěv a ples a smích, z klícky pouští v háje drozdy, teplem svívá z rokle sníh, dechem zbouzí květy v luhu, purpur kouzlí starcům v líc – a já sir a vzdálen druhů, s touhou volám jemu vstříc: „Když jsi přišlo ke všem lidem, fial plné loktuše – – zlaté jaro! – svatým klidem dýchni též mi do duše! Všechněm’s hruď již zasypalo štědře blahým kouzlem svým – – mně tak dlouho srdce spalo! rci mi, zda též doufat smím?“... Přišlo ke mně jaro taky – bože! – kdož to uvěří! Mělo velké, tmavé zraky, spanilé a bílé čelo, [61] nad kterým se černě skvělo mračno bujných kadeří. Zlatý fábor spínal úže hrdé jeho šíje dech, vonné poupě první růže jako živý symbol ctnosti v nedotknuté nevinnosti dřímalo mu na prsech... Z hedvábného lemu vlasů skráň mu plála nad úběl, drahý šat byl plný jasu, a když ret se ozval smíchem – zdálo se, že vůkol tichem stříbrný se zvonek chvěl! Ztepilé a vnadné tělo krášlil útlé jívy vzrůst, hebké, malé ručky mělo jak je Pán Bůh dá jen dítku, na sta si mu hrálo skřítků v různých důlcích kolem úst! A to jaro přišlo ke mně a já jsem s ním hovořil!..hovořil!... A já cítě, kterak jemně jeho dech se s mojím pojí – celou toužnou duši svoji v jeho zrak jsem ponořil... * Za rok nyní sestárlému steskem se mi prsa dmou! Tak já věřil štěstí svému – – a jak přelud nevidomý 62 jaro moje uprchlo mi v šírou dál – i s duší mou! Darmo jeho návrat čeká zrak můj pláčem strýzněný, marně volám do daleka: „Jaro, jaro, vrať mi duši!“ – – jako hrob jsou lidé hluši! bez citu a ozvěny... A mně zatím křídla stydnou v trpké zimě muk a běd, navždy ach! – svou mysl klidnou ztratil jsem, a přiznám lidem, že co s tím se ztrácí klidem – nelze víc už získat zpět!
Hladová zeď.
V krásné letní noci svěží pod akáty, v hustém stíně – díval jsem se od nábřeží, luny třpytem v dálku mhavou jak se skvěla za Vltavou hladová zeď na Petříně... Viděl jsem, jak v bílém jasu stromům plála nad vrcholy: – němé echo slavných časů, paměť zlatá Otce vlasti, úsměv pýchy v naše strasti, naděje a sny, a boly! 63 A já vzpomněl, v její zuby zře, jak tamo měsíc svítil, jak dnes u nás vše je v ruby, jak je po snech, po nadějích, a v mžik ten – hrot zubů jejích v prsa až jsem vnikat cítil...
Pomněnce.
Pomněnko modrá, květe letní, tím víc já tebe miluji, čím víc teď jsou ti dnové četní, již venkova mne vzdalují – – a verše mé i moji snové tvůj kalich barvy azurové jak motýlové luhu vzletní svým kouzlem často celují! Ty vzpomínáš mi barvu oka, jež bylo kdys mým životem, jež prvně shled’ jsem u potoka, kde nad vln zpěvným hrkotem i blankytné tvé květy snily, a jež mé rty pak opustily, kdy v Kristu dal mi osud soka – – jen s lítostí a vzlykotem... A v kláštera když svadlo celi mi ubohé mé dítě pak, jen zdi kol majíc, jež se tměly, a slunku byvši zvyklo tak: tvé, pomněnko, to byly květy, jež do skrání mu v rakvi vsety mi v posled ještě připomněly, jak nebem plával jeho zrak... 64 A proto teď, ty drahý květe, já vroucně tak mám tebe rád! A často, když mne teskno hněte, já počnu sobě v mysli přát, i v moji kdys by rakev dali ten modrý, něžný květ tvůj malý, až věk mi jednou síly zhněte – – bych lehčej’ mohl v hrobě spát!
Idylla stezky.
U řeky v stínu vrb se ztrácí stezka bílá, již večer pokaždé svým dechem porosí; níž po ní k vodě pít laň chodí jako víla, jež za dne opodál spí tiše v rákosí. Zde písně hledaje, jsem kdysi v podjeseni, má snivá jiřičko, Tě uzřel poprvé, jak v šeru u vody jsi stála v zamyšlení, líc k zemi skloněnou, jež plála do krve, a když mne zradila snět suchá svojím šustem – Ty’s v náhlém leknutí svůj cudný zvedla zrak, a ohlédnuvši se, tou stezkou v křoví hustém jsi přelila přede mnou, jak vyplašený pták... Tak zvolna v samotě zde zkvětlo naše štěstí a láska ve prsou svým teplem později, jak vonný amaranth v tmě stinných ratolestí a útlá sněženka pod bílou závějí. Jak často pospolu zde v slavném tichu stromů, kam dříve svedl nás jen rozmar náhody, my dlouho trvali a smávali se tomu, jak slípky v rákosí si hrály u vody; a v temnu večerním si šeptajíce tiše mhy vodní vídali jsme táhnout přes pažit, 65 a laně bázlivé jsme zřeli ze své skrýše, jak v tlupách za sebou šly z lesa k řece pít! Jak dítě nevinné já těšil vždy se na to, že v tichý podvečer tam shledáme se zas, až slunce klesne v sen a mráčků smavé zlato plát bude na nebi jak ples z tvých dlouhých řas – že blažen bez konce pak v bouřném srdce tluku Tě sladce obejmu, a zlíbám, dítě mé, že jemně přitisknu Tvou malou, bílou ruku na chvějící se hruď – a šťastni budeme! – A když mne po létech v ta místa zavál čas, – jen truchle zpomínky tam přišly ke mně zas, sny ztichlých ňader Tvých z té krásné idylly jen v prostých písních mých se ke mně vrátily!
Marné čekání.
Zas listí padá, jako v snách jdu zamlklým a známým sadem. A jarní jak by vánek táh’ vlá vzpomínka mi v srdci mladém, tak zrovna jako před tím rokem, kdy lásky ve mně cit se hnul a ptačím sotva přišla krokem – já prvně zde ji obejmul! Co zniklo jednou, nech už spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... Juž večer dýchá, v jeho mhách se ticho klade šírým sadem. Leč hruď mou náhle v hlubinách cos proniká tu divně chladem a steskem vlhnou oči moje ve slzí horkém přívale – 66 vždyť na věky už ztraceno je to štěstí naše bývalé! Co zniklo jednou, nech už spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... Kraj zatopen je v šerých tmách, sám zjev můj pouze kráčí sadem. Zas jarní jak by vánek táh’ vlá vzpomínka mi v srdci mladém, jak věrnost svou tu slibovala mi sladkou na rty přísahou, jak něžná její ručka malá mne v chvíli tiskla přeblahou! Co zniklo jednou, nech už spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... Jen listí padá, jako v snách jdu zamlklým a známým sadem. Zde, bože můj! – tak často v tmách já čekával, se třesa chladem i láskou spolu, všecek bdělý – – dnes rok juž minul od toho. Dnes dlím tu zas, však osamělý, a čekat – nemám na koho! Co zniklo jednou, nechám spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... 67
Smutný návrat.
Hor lemem úval obepjatý se volně ztrácí v černý les, po stráních jeho malé chaty zří klidně v modro do nebes. Pod srázem příkrým, na skal boku tok říčky ven se pramení, a luhy kolem, svěží oku, se třpytí rosnou zelení. Zde nikdo touhu hlubin nezná, zvuk srdce nikdo neslyší. – Sem v mládí kdys, na sklonku března si básník zašel v zátiší! Tu šťasten byl, když mohl přece sám první trhat fialky, zde básně slýchal šumět v řece a snivě zíral do dálky. Roh pastýře svým sladkým hlasem zde poprv z dum jej vyrušil, zde Rusalky zřel s plavým vlasem, jichž krásu prv byl netušil! – Jen jednou zbloudil v tato místa – pak nebyl již tu řadu let, a dětská jeho duše čistá se bouřně vrhla v hříšný svět! Mír prsou jeho neklid schválil a písně jeho ztrpčil žal. Teď náhodou zpět sem se vrátil – – ó, hořce jak si zaplakal! 68 Táž před okem se zas mu jeví jak v dětství tehdy krajina! Strun jeho tyže tkly se zpěvy, táž radost opět nevinná! Leč v brvu jeho slza padá, líc náhlý stud mu zruměnil – ta krajina – jak tehdy mlada, a on – ó, jak se proměnil! Všel v jeseně sem pozdním čase, a ona přec má tolik vnad, jak tehdy přec je svůdná zase, kdy dítě, skráň jí v trávu klad! Pod nebem jejím luh zas voní, a lesem vlá dech starých jar... On smutně hlavu k srdci kloní, byl tehdy mlád, – a teď je stár! 69
PRVNÍ LÁSKA.
Jaro bylo.
Jaro bylo, v zlatých květech snila tichá lípa v lese a Ty’s řekla: „Po dvou létech, miláčku můj, shledáme se!“ – Po dvou létech – sám jsem v chatce, venku jeseň listy láme... Spi jen, dítě, spi jen sladce, my se už víc neshledáme! [70]
Mráz.
Hnědé mhy a šedé mraky zasmušile kryjí nebe, a mně slza kalí zraky, že už, dítě, nemám Tebe! Cestou, jež se v mracích ztrácí, uletují z kraje ptáci, smutně křičí: Zima, zima! A mou duši cosi láká, též by vzlétla, křídlem ptáka, navždy odtud prchla s nima! Hnědé mhy a šedé mraky zasmušile kryjí nebe, a mně hořem vlhnou zraky, že už více nemám Tebe, a ta zima v duši zebe, zebe, zebe... Ach, juž nejsi na mé hrudi, juž jsi, dítě, pod mohylou, listové jen kanou rudí se křů na Tvou hlavou milou, na sníh kanou nad Tvým tělem jako růže nad andělem – ale víc Tě neprobudí! Nic tam sen Tvůj nepokazí, žádný juž Ti neublíží z těch, již byli Tvoji vrazi – leč já sám teď sedám v chýži a mé zraky bolest klíží a jak hrob to v duši mrazí! Ach, juž nejsi na mé hrudi, a ten mráz, až v srdce studí, studí, studí... 71
Bez útěchy.
Zatíkl skřivánek, že fialky juž kvetou, a potok vlny vzpjav, svou píseň mnoholetou zas hlučně vzbudil ze sna! Stříbřité jehnědy si navěsila jíva jak perly do vlasů, a v plotě střízlík zpívá, že sladkou vůní svou vlá z lesů k nám již vesna! Ach, vesna mrazivá! Ta vzala mi Tě s poupětem sněženky, tak záhy, drahé dítě, tak najednou a zticha – že na Tvém hrobě dnes, kde zem se ještě drolí, ten její ples a smích mne dvojnásob jen bolí, když cítím, že mně stesk, a jiným radosť dýchá!
V skřivánčí písni.
Ty’s tam nyní nad hvězdami a já dole, na té zemi – a tou dálkou mezi námi skřivan si vlá perutěmi. Nad mou hlavou šumí lesy, nad Tvým hrobem šumí jíva a v tom tichu pod nebesy skřivánek si verše zpívá. Zdola k němu moje žaly doznívají v slunnou tiši – a tam výš, on šotek malý, Tvoji zase radost slyší. 72 A když mu zde pozdrav svěřím a on s ním tam vzlétá k Tobě, tehdy, naše duše, věřím – v jeho zpěv se pojí obě!
Píseň.
Znali jsme se, znali, už tak jako děti! Stavěli jsme všecko malé svoje blaho jako ptáče hnízdo, v němž má, co mu draho – na jediné sněti! Ale naše snítka schřadla časným mrazem! Dýchla na ni zima – ve Tvém utrpení, a to naše hnízdo s teplé výše snění – spadlo dolů na zem! Zlomila se snítka věrné naší lásky a pod mrtvou hrudí hluché země sněžné navždy shasly oči líbezné a sněžné – mojí zlatovlásky! 73
List do ciziny.
Můj bože,věru nevím sám – tak často proč Tě vzpomínám! Proč v soumraku mé duše teskné zas často se mi zrak Tvůj leskne – můj bože, já to nevím sám! Ty, dítě, snad to pochopíš, až nahlédneš v mé duše tiš! Až přečteš sobě řádky tyto a zvíš, co dřív Ti bylo skryto – Ty, dítě, snad to pochopíš... Jak v pustém, dálném severu kraj mroucí v stálém večeru, jenž kouří jen se v mze a páře, kam nikdy nevzplá slunka záře – tak v stálém já snil večeru! A zaklet jakby v sluje klid, kde v mrazu dřímá život skryt, kde mrtvě leží voda v šeři a ruch ni svit ji nerozčeří – tak v mrazu spal můj život skryt! Tu jitro zřel jsem očí Tvých – a rázem tál můj led a sníh! [74] V mou sluj pad’ náhle paprsk světla a v mrtvou tiš mou píseň slétla – s ní máj zas dýchnul v ten můj sníh! Či vinou Tvou se nestalo, že spaní mé tím přestalo?..přestalo?... Ó, srdce že mi tlouklo prudce, když dlaň Tvou měl jsem ve své ruce – to vinou mou se nestalo! V můj starý mráz, v můj prázdný svět Ty’s, dítě, byla první květ! Bůh sám, bych opět věřil v nebe, do poušti mé mi vsadil Tebe – Ty’s byla na ní první květ! Ó, což je div, že najednou teď bolem se mi prsa dmou, a marně s nich jej toužím svrci – – když nejsi víc už na mém srdci, a znikla’s mi tak najednou... Což divu teď, že opět sám – tak často na Tě vzpomínám, když rok už tomu, co ta zima Tvůj květ mi vzala před očima, a v žití zas – já zůstal sám!
Odříkání.
Tak mnohou světlou štěstí chvilku nám život s sebou nese v svět, jež písní skane v prsa snílku a vzpučí mu tam v zlatý květ! Těm blaha popřá neskonale 75 a snů až příliš pro radosť – a jiným zas jen štěstí malé, jež snadno teplem něhy svojí jich duší skromných touhu zkojí a stiší hlad jich přání dost! Však žel, že často i jen jeden vždy okamžik pak dostačí – v nic rozvrátit ves prsou éden a jaro zmrazit nejsladší!... To chvíle přijdou odříkání, ti dnové trpcí chmur a zlob, kdy před osudem šíj se sklání, a s kletbou člověk drtit musí svých vidin zlaté báně v kusy – a sám si stavět štěstí hrob!
V hlubokém hoři.
Už jaro dýchá, země sluncem taje a novým listem pučí tmavý les, svit radosti se u vše vrací kraje a v každém srdci ozývá se ples, všem lásky teplo proniká až na dno a cit jim blaží úsměvem svých krás: jen dítě moje, v srdci Tvém je chladno, a ze tvých retů – dýchá na mne mráz! Svět omládlý juž květe kol a jásá – a mně je líp, když toho nevidím, mně oko s brvy jenom slzy střásá, já lítosť mám, a na smrť závidím všem lidem zde tu dětskou jejich radosť, jež z ňader pryč jim zaplašuje trud, když vím, že jed mou otravuje mladost, a že jak žebrák proti nim jsem chud! 76 A v bídě té ach! proto jen tím více jich ples mne sžírá němou bolestí, a při shlédnutí andělské Tvé líce tím v prach jen hloub mne rve mé neštěstí, když musím zřít, jak v nadějí mých luhu jen stará ležet závěj ostává, když cítit mám, jak za jara mých druhů má zima vlastní – teprv nastává!...
Na sklonu let. (Starcova duma.)
Sněhy kryjou moji hlavu – sněhy mrazných, trpkých chvil! V lásce, zápasech a hoři na života šírém moři unavil mne bouří kvil, a teď rád juž ve přístavu s lodí svou bych zakotvil! Ztrmácena věků během chýlí se má hlava stará i ta hrdá šíje níž – – však pod jejích šedin sněhem dosud hřá to písní žehem, dosud plá to vůní jara jako starým vínem číš! Dávno juž den mého žití naklonil se k večeru – ale i ten večer mhavý má jak růže kolem hlavy zlatou záři severu, a mé snivé srdce cítí plát v těch hvězdách, jež z ní svítí – mládí svatou nádheru! Hvězdy ty jak třpytné jíní 77 s dětstvím svitly v duši mou! Jak jsem toužil tehdy z dáli, v celý by mně život plály božskou svojí velebou... Jak jsem toužil! Ale nyní, když chci zas, by stály při ní, zřím jich zář – juž za sebou!
Truchlivý odjezd. (Fr. P.)
Teskno je mi, dítě, při tom pomyšlení, že jsem Tě v svém žití viděl naposled! Dnes, kdy parkem dolů kráčeli jsme spolu, cítil já Tvé štěstí, viděl jsem Tvé rdění, ale srdce moje při tom tuhlo v led vzpomněvšímu, jaký žal ach! Tebe čeká, až mne tady zítra neuhlídáš víc – – a jak se mne dotkla ručka Tvoje měkká, – smrtelná hned bledosť stoupala mi v líc... Já Tě zradit nechtěl – a přec odjet musím, život mi tak velí, káže povinnost – však tam ve svědomí bijou do mne hromy výčitek, že při tom blaho Tvoje zdusím, a ten čin že hřích je na Tvou nevinnost! Ó, jak mi dnes bylo, když jsi na mně chtěla, bych Tě jako jindy v čílko zulíbal! V okamžiku onom duše moje zřela, Jidášův že ke mně stín se nahýbal... Cítil jsem, jak zrak můj vlhkým šerem zalit v dol se klopil k zemi při setkání s Tvým, zřel jsem se tak bídným před Tvým zjevem vlídným, že juž balvan viny se své hrudi svalit jediným jsem hodlal rázem ohromným, 78 ze všeho juž Tobě chtěl se vyzpovídat, věrně s Tebou sdělit v žalném přiznání, že juž nikdy více nebudem se vídat, a že dnes je sledním – naše setkání! Leč kdy vzhled’ jsem na Tě, ubohé mé děcko, – já tu v prsou náhle neměl síly dost, vlastních retů zvěstí mladinké Tvé štěstí do prachu tak chladně zašlapati všecko, říci, že jsem byl Ti jenom pouhý host, jenom plachý motýl ve Tvém jaru čistém, kterého juž zítra jinam zanese krutý osud jeho – jako slabým listem v jeseni kdy mrazné vichr zatřese! Mnil jsem, že to přec jen lépe pro nás bude, když se neuzříme v zoufalosti lkát; u vlastním když hoři nespatřím, jak hoří oči Tvoje pláčem zničené a rudé, jež mi sluncem plily, když jsem Tě měl rád! Nuž já raděj mlčel, věda, že jen bolu uspořím tak Tobě – vždyť jsem si byl jist, beztoho že o všem dozvíš pak se spolu, až Tě zítra dojde truchlivý můj list! Jen se nad ním vyplač!... Já už jedu zatím v cizí pro Tě dáli, otrok osudu; jedu v půlnoc temnou, a má vina se mnou, – snad že její balvan přec tam někde ztratím, snad že tamo žíti marně nebudu! V cizí spěju dráhu, neznámou a klamnou, kola vozu mého tryskem rachotí, mosty ku návratu zříceny jsou za mnou, jedu, – nevím kam. a čemu naproti... 79
V mlze.
Hruď plna dum, vzduch prosycen je chladem, a lesy v bílém stopeny jsou kouři. Jak těžký oblak nad mlčícím sadem u samé země hustá mha se chmouří. Šat vlhne v ní a dech ji v nitro vnímá, je plno kol jí, kam se ohlédnete: jak pod peřinou luh v ní tiše dřímá, a sami, i kdy vztyčíte se zpříma – až po pás do ní vehrouženi jdete! A v mračnu tom, jež líně kol se plaví, a pohyb tají vlastních vašich kroků – nic kouzlem svým váš obdiv nezastaví! Jen kaštan chvilkou zjeví se kdes oku jak obra stín – a jak se z mlhy noří, a vzdorně vznáší větvic nad ni metly: tak vyjímá se v bílém jejím moři s tím zbytkem listů, jež mu na nich hoří – jak černý lustr se zlatými světly...
Zašlý sen.
Po širém věnci skalnatých tesů obruba tmavá zelených lesů kloní se srázně v dřímavý dol. V středu se bělá útulný statek, nad zjevem drobných okolo chatek šeptavé olše tlumí svůj bol... Za nimi v dálku táhnou se luka svěží a hebká, dívčí jak ruka, v polou je spíná dřevěný most – – všecko jak tenkrát, zpomínám sobě, 80 když jsem tu v dávné bloudíval době samot a strání vítaný host! Daleko vřavy, bludu a hříchu žil jsem tu šťastně v klidu a v tichu, nevinné lásky chránil mne klín: děvčátko ze vsi bylo mou vílou, z luk jsem s ním chodil pěšinkou bílou až na kraj háje, kde klape mlýn... Jak v něm ta kola, čile a směle srdce mi tenkrát jásalo v těle, když jsem jí říkal, jak ji mám rád! Mládí však prchlo, jarní jak voda, a s ním i láska – – škoda jí, škoda, první té lásky na tisíckrát!
Krůpěj rosy.
Sníh zaklopil nám rysy polí juž v bílou svoji peřinku, mráz chladnem dýchl po okolí, a zabloudiv i v sad náš holý – shled’ poslední tam jiřinku... I děl k ní ostře, svistem kosy: „Už zítra květ tvůj rozdrtím!“ A já šel kol, a zřel jen cosi jí v oku plát, jak slzu rosy, jak žal – nad časným úmrtím! 81
Samotám lesním.
Ó tiché pláně mýtin výslunných – jak zpět k vám touží zas mé srdce vřelé! Rád vzpomínám, jak luzný ptačí smích vždy blažil tam mé nitro osiřelé, jak nade mnou tam v loubích listnatých rtem úponek a temnem sítí svých se vily koše divokého chmele, a plané trsy kadeřavých rév v šeř svou tam vítaly můj plachý zjev! Tam svlačců zvonky líbaly mou líc, tam nadšení vždy samo šlo mně vstříc, a štěstí dech já na svém cítil čele! Ó vzpomínám, jak krásný byl to čas, kdy na křích vůkol zlaté stíny hrály, kdy s výše svítil zářný slunce jas a z mlází v tiš se roje špačka smály; kdy celý kraj plál svěží rosy vláhou a já’ se díval v nebes výšiny, jak středem jejich modré tišiny obláčky bílé volnou táhly dráhou, jak vzlétna časem z trsů maliny pták s písní, výš se v jejich sněhy hroužil... A tak mi prchly chvíle, hodiny – a já jen stále dumal, snil a toužil! Ó samoty! Jak jsem vás miloval! Na vaší půdě vzrostla moje síla! Váš lad a šum mou píseň odchoval, med krásy vaší moje duše pila! Žel tisíckrát – ten blaha čas byl krátký... Jak list mne záhy vyhnal osud v dál, a zničil v ráz všech dětských snů mých svátky. Ó po létech jen touha blouznivá teď vzpomínkou se ve mně ozývá 82 a jediné mi přání rokotá – bych ještě jednou z poušti života směl u váš ráj zas navrátit se zpátky
Sražen s výše.
Až na smrt nemocen se v mladém cítím srdci, mých veršů tichne zvuk, mých skrání hasne plam, a jakby Sisyfův mi balvan ležel tam – žal tkví mi na prsou, jejž nemožno mi svrci! Květ jarních nadějí mi náhlým vadne mrazem a horkých slzí proud mi zastiňuje hled, jímž ještě k hvězdám svým se dívám naposled, v prach lidské bídy juž se řítě od nich na zem! A jen jak s výsměchem v můj srdcervoucí stesk mi jiskří z daleka jich zlatý, hrdý lesk na slabá křídla má, jež lámou se mi s třeskem. Ten lesk, jenž básníka tak často sráží v hloub – kdy juž se domnívá, že na kraj nebe stoup’, jak zpurné giganty kdys Jupiter svým bleskem! 83
IDYLLY.
[85]
Cestou z domova.
Byl slunný máj. Na kyprý lesní pažit šly dívky ze vsi první trávy nažít. Vstříc v záři jitra dýchal vzduch jim vonný a vedle stezky modré anemony na mechu všady zlatou plály rosou, když v měkkou trávu sled jich nožkou bosou se vyrývaje, stěny lesů míjel. Jak skvoucí prach pyl borovic se svíjel v paprsku zlatém kolem jejich hlavy, kdy vhroužen tiše ve pruh stromů tmavý luh výslunný je uvítal svým zjevem. Les nad nimi jen otřásal se zpěvem a vůně táhla mladým sosnám z hrudi – leč dívky šly, a nedbaly, že studí jich nožky třpytná zarosená tráva. Je jímala tak svatá lesů sláva, že kráčejíce po květnaté stráni, kde černý kos na plané jásal hruši –- s ním bezděky se daly do zpívání o štěstí svém, o radosti svých duší! [87]
V srpnovém odpůldni.
Dnes díval jsem se z oken villy, na stichlý vedle statku dvůr. Tam v slunci při zdi popelily se svorně davy krotkých kur; dál nad nízkými těsně chlévy se prolétaly jiřičky, a u plotu, jenž kryl se v révy, dvě malé hrály sestřičky. Pod hostinnými kouta křídly snil tiše zástup oveček, a na záspi, tam kouře v židli si hověl starý dědeček. Ve stinném chladu šeré kolny stál vozík plný jetele; pod žebřin jeho prostor volný si kůzle vběhlo veselé, a v žádostivé touhy vznětu vždy časem zvedlo šíji svou po rudém vršku medných květů, jež ven se tiskly skulinou... Pes černý leže vedle boudy zrak upřený měl v jizby práh, a líně slunil staré oudy, jež rozložil si na cihlách! – Na střeše láskou roztoužený si broukal párek holubů a snivá píseň mladé ženy se nesla tiše ze srubu... Tak přešla chvíle. – Z dveří síně pak na dvůr vyšel hospodář a širákem si v dlani stíně svou osmáhlou od slunce tvář, v kryt stodoly se ztratil nízký 88 a nastlal na mlat zlatý klas A záhy v mrtvé ticho vísky se ozval jeho cepu hlas!
Notturno.
Nad řekou v noci, mostu při zábradlí kdys párek nás se do vln zadíval! Vstříc od zdola k nám větřík táhl schladlý, Tvé vlasy hebké v líc mi přivíval... Tok řeky šuměl v přitlumeném hluku a rychle proudil kolem ostrovů – – Já příliš rozchvěn byl jsem ku slovu a mlčky jen jsem tiskl Tobě ruku! Kol vrby staré, snící nad vlnami, k nám šelestily s vábnou lahodou – tam u pobřeží, mezi zahradami vzduch pln byl vůně, ticho nad vodou. Za bílou zdí tam, v druhém boku řeky pták zpíval někde snivou touhu svou, a nápěv jeho ladných trilků měkký nám divným kouzlem vnikal do prsou... Nad námi hvězd, jak stříbřitého květu se po lazuru skvělo klenutém, jich čárný lesk jak plání cizích světů se kmital dole v proudu tekutém! Na drobných vlnkách jako jiskry hrály a jak nám zrak se hroužil pod ně hloub – tu zdálo se, jak nekonečnou dálí by rostla každá v dlouhý, zlatý sloup... 89 Ty’s dívala se v tichém zadumání, jak svit jich dole tančil po vodách – leč mně tím časem z bouře vroucích skrání zvuk jiných dojmů strunou duše táh’... Ba, co mi byly v této chvíli blaha vše plápoly hvězd oněch třpytivých – kdy krasších dvé já zřít směl, dívko drahá, ve sladké hloubi černých očí Tvých!
Narození motýla.
Být zlatým motýlem a houpat z niv se k stráním – jak dávno prsou mých juž toužným bylo přáním! Toť sen můj býval nejkrasší, kdy mladým posud listem jsem chvěl se ještě předloni na květem těžké jabloni u jarním vzduchu čistém... Ba i když v jeseň pak čas blaha mého minul, a v října smutných dnech já zvolna chřad’ a hynul, až od milené haluze mne urval vichřic nával – – i tenkrát v poutech ciziny v sen jara svého nevinný jsem doufat nepřestával... Pak zasul již mne sníh a svět kol mne se šeřil – – 90 leč v chumli bratrů svých já přec jsem ještě věřil, že Bůh snad kdysi vyplní mi přání moje skromné, že v motýla mne promění, a zlaté jaro v nadšení že přijde pak si pro mne! I spal jsem... A hle, – dnes máj zbudil mne svou zvěstí: „Vstaň lístku, vstaň a vzleť a poznej svoje štěstí: již nožky máš a křídel pár a sluncem tkané šaty a o čem’s prv tak dlouho snil, máj rázem dnes ti vyplnil – – – jeť motýl z tebe zlatý! Teď sladkou volnosť máš i v lásce své, i v letu, teď v háji spatří rád tě každý kalich květu, a každá růže spanilá po rtech tvých bude toužit, jak nad niv kyprou zelení tě shlédne v tichém víření pod jarním nebem kroužit“... A věru, div se stal! – já prvně dnes již mohu v číš nebes lazurných se vznášeti až k Bohu, smím k horám, k slunci, k oblakům, kam rozmar chce mé touhy; smím stihnout juž i vůlí svou, kam člověk smí jen modlitbou – – a jsem jen motýl pouhý! 91 A tak co prsou mých kdys vroucím bylo přáním, – se stalo! – motýl jsem, a vzlétat mohu k stráním, nad světem šírým vysoko se v modru koupat čistém, i nad svou plesat jabloní, kde byl jsem ještě předloni jen smutným, snícím listem!
Měsíc na zvědách.
Je večer letní, teplý tak a sladký a vodní páry zakryly juž ves; jich bílá křídla objímají chatky jak hlavy dítek teplá náruč matky, kdy sen jim s duší uprch’ do nebes! Tak mnohá žena k dětem nyní v spánku se chýlí tiše, v skráň je líbajíc, až jejich svěží, usměvavá líc se žárem blaha zardí do červánků... Ó, šťastný měsíc, jenž sem s výše hárá! Až v okna chat on vnikne za chvilku – snad uvidí tam hlavy andílků, jež dřímajíce v květu svého jara zlatými vlásky krášlí postýlku! Ó, šťastný měsíc, jenž sem s výše hárá! Až za chvilku on v okna svitne chat, a v jizeb šeru bílá jeho pára vzplá paprskem, jak z mlhy tkaný šat, – snad uvidí tam důlky dívčích tváří, jak ve snu hoří nachem jiřinek, a jako růže v sněhu peřinek se vyjímají v bledé jeho záři... 92
Píseň nad kolébkou.
Nad malým krovem útulné chaty Plál horký zážeh července. Před okny síně tiše a líně paprskem zlata na hrudi vzňatý snil starý balvan vápence. Vše zmlklo, jakby ve dřímotě – jen sadem vířil ptačí zpěv, jen černohlavé slípky zjev si pípal zlehka v stinném plotě, a stranou, v koutě šedých vrat, kde prádlem čistým jako sníh se chlubil sporých tyček řad, se ozval časem dětí smích, jež utekly se v jeho chlad! Plápol však slunce za malou chvilku i jich utlumil hlasy všech! Tu z kouta sadu v dojemném ladu z besídky skryté v révě a lilku se rozlehly jak náhlý vzdech tichounké dumky prosté zvuky, v jichž tón se zdál, jak byl by vlit ves léta vůkol mír a klid, i blaženého srdce tluky... Zněl tak, jakby se štěstím třás’, pln zlatých snů a nadějí, chvíl umlk’ – pak se ozval zas – a tišeji a tišeji se rozplýval, až náhle zhas’... S odpůldním žárem v letním svém sídle kdy prázdně vábí hodina – v altáně novém s bezovým krovem tak jako vždycky po skrovném jídle se celá sešla rodina! Tíž zemdlení a úpal vedra 93 všem záhy padly na víčka, a děd i stará babička juž nachýlili v snění bedra – – leč máť, ve zraku štěstí svit, nad pokladem své kolíbky dél neumějíc utajit své blaho, – mezi polibky je vydechla v té písně cit!...
Studentova jizba.
Jak rád mám tichou jizbu svoji, jež pod krytem až domu stojí tak blízko – samým nebesům! V ní klidně tak sní moje hlava, sem nezaléhá lidí vřava ni bouřící ten světa šum. Je skrovna, ale všecky steny má jasně vždycky obíleny, a radost v ní je bydleti; svým oknem zírá pod krov tmavý, kde jiřička si hnízdo staví a snítku snáší ke sněti! Ač prostý jsem jen student chudý – přec nikdy stesk, ni smutek nudy mou mysl tady neschvátí: mně volno stále zde i milo, a přál bych si, by možno bylo: smět věčně tady zůstati! Keř basalek mám na okénku – tam často, ssajíc vůni z venku, 94 má píseň zvučí veselá... Tam s modré ke mně výše hledí své zelenavé střechy mědí báň góthického kostela! Tam nad kamenných domů polem tak často skřivan, létna kolem, hned pokřik vydá jásavý, a motýl, který zbloudil v městě, zde zeleň spatřiv na své cestě – rád v okně mém se zastaví! Ztad vyhlídku mám v dáli smělou – vše město vidím, řeku celou i ostrova v ní svěží břeh, a v noci zkvětlé bleskem luny jak čarovné a zlaté runy plát křivé zřím kol rysy střech... Leč nejvíc poutá hruď mou snící na druhé straně za ulicí zjev mlčícího paláce! V tiš chmurnou jeho krásy vnadné tak vždycky rád můj pohled padne, než dám se z jitra do práce. – Pod střechou jeho dvojnásobnou bok arkýřů svou malbou drobnou tam na sta kryje černých fresk, a v čele, zlaté na pavlači řad oleandrů v šer se tlačí vždy bezkvětých – jak živý stesk! Kryt na zdech jeho, barvy teskné, já vídám vždycky, jak se leskne tam hlatí tvrdou břidlic svých, a pode žlabů ozdobami 95 níž o poschodí – oken rámy jak září, čisty jako sníh... Ku vyšší jeho střechy krovu když někdy vznáším oči znovu, já často shlédnu, jitra mhou jak u komína samé paty tam kocour světle pruhovatý se mihne tichou chůzí svou... Však zrak můj stihne nejraději až krovu na vrch, odkad zejí svým lůnem temné vikýře, kde pod modravou nebes tůní vždy s jásotem se vrabci sluní a křidélka pnou do šíře! Leč beze všeho znám se taje, že jiná ještě příčina je, proč zor můj onde prodlívá: – mně u vikýři tamo zjeví se lepá často hlava děví, jež na mne sem se usmívá. To v témdni jednou, na podstřeší dvě hezké, mladé služky věší tam bílé prádlo vespolek – a náhoda snad tomu chtěla, že z rukou jich mi přiletěla kdys růže v jizbu na stolek! A od té chvíle v jitra plese jak děti teď my bavíme se, ač němě jen, a vzdáleni; zde u výši, skor’ pod oblaky nám radosť blaží prsa taky a v líc se vlévá zardění... 96 Sám nevím, věru, ony obě a já – v tak směšné krátké době že stali jsme se přátely! Nad světa vřavou, v tichu tady, že sloučilo nás dohromady tak záhy družné veselí! Co poprv zřel já jejich krásu – jak mnohý květ už od těch časů mé jizby padnul do kouta! Jen slyšet, smích jak jitrem víří – hned pozornost mou ku vikýři jich objev časný upoutá! A schován, když pak za záslonou k nim patřím tajně mlhou vonnou – jak radost mne vždy pojímá, když krovu zřím jak na vrcholi na půdy tmavé černém poli jich plavý vlas se vyjímá... Tu okno náhle odekreji a překvapím je, jak se smějí, když nejméně se nadály! V mžik leknou se a skočí stranou, by chvilku tak – na schovávanou si se mnou ještě zahrály... A když pak mír juž zavřem spolu, vždy jedna ještě s půdy dolů mi koncem hrozí malíčku, a druhá opět jako v žertu se smíchem klade dlaň svou ke rtu a posýlá mi – hubičku... Leč po škádlení tom a smíchu na týden celý zase v tichu 97 mne v jizbě mojí ostaví. – Nuž tak zde spolu pode krovy my původní a zcela nový si našli způsob zábavy! Ó, dík vám, sličné kouzelnice, že ve svět můj, tak malý sice, jste novou vtiskly pohádku: ač obě jste jen prosté služky – přec neváhám zde črtem tužky já zvěčnit vaši památku!
Na loďce do dálky!
Den z jara byl, tak úsměvný, a slunný jak světice mé azurový zrak! Juž bílou řekou houpaly se čluny a v olších parku cvrlikal si pták svou píseň první, s níž se vrátil z jihu, když u okna já zavřel rychle knihu a března krásou ve kraj vyváben, jak šťastný motýl vylétl jsem ven! Tam dolů k řece od starobné villy krok unášel mne řadou sněžných bříz. Jim ve snítkách juž vrabci švitořili, a vzduchem vůkol bzučel první hmyz a slunce zlaté líbalo mne v čelo, že v hlavě mé to šumělo a vřelo až divným kouzlem snivé lahody, líc ovanul mi chládek u vody. Tu za chvílku pak ve přístavě starém jsem schůdků zočil řadu kamennou, a lásky svojí uvítav se s jarem, 98 žeh ucítil jsem jeho ramenou; a jaro v srdci, jaro vedle sebe i v světě vůkol a v té duši nebe, loď odvázal, a s milkou do ní sed’, a v širou dál jsme veslovali hned! V dál, za námi kam s břehů mezi stromy jen s kostelu se vížek díval zjev, jen z vesnic sluncem ozářené domy a role, odkud jásal první zpěv; v dál, v lesu šerých zatemnělý asyl, kam březen první anemonky nasil, kde nikdo z lidí zjev náš netušil, a nikdo naše blaho nerušil!
Pstruh.
V hor modrých zátiší je zjev můj domovem, kde v klínu svěžích niv zřím břehů nad krovem se houpat stinnou lísku! Tam v potoce si hrám, a vesel plovu jím a proudů zářícím se vínem opíjím na jasném, žlutém písku. – Když slunko v červáncích se svezlo za pahrb a teskným nápěvem kol dýšou snítky vrb již polou ve snu mrouce – tu z modrých pomněnek já vídám rámečku jich šeré kmeny čnět, jak řada dědečků by snila na palouce... Tu stíny večera se vlekou pažitem, břeh tmí se, a jak elf já na dnu písčitém sám v hebkém rejdím sítí. Oh, ráda uvítá mne každá zátoka a v hloubi potoka snět žádná do oka mou ploutev neuchytí! Jak proud – chvíl za chvílí mi sladce uplývá 99 – jen někdy zašplíchne kol pěna šumivá, když vítr vlny zčeří – – a pak zas na vodách jen mrtvý leží klid, a ze dna bystřiny jak bludic venku svit mé jasné oči šeří... Leč za dne ukryt jsem; tu dlívám u brodu, kam dívky brávají se ze vsi pro vodu ve starých olšin temně – a často, vymrštiv se nad hladiny výš, je náhle zděsím pak, když hlouběj v moji říš se odvažují ke mně! A v rozkoši a hrách tak míjí život můj! Ať proudem osud můj mne v lesní vrhne sluj, či tůním ať mne svěří; ať ze skal šumný vír mne snese do nivy: vždy stejným leskem plá můj hřeben třpytivý, když jasné vlny čeří! – Vrb starých kořeny a čistý, volný vzduch já nad vše miluju, a každá z horských struh zná ve mně svého hosta! Tam snívám nejraděj, kde ze křů ztemnělých ledňáčka nade mnou se něžný třese smích a šumí jíva prostá! Znám skrýše vodníků, i duté stromy vil, jich rusý hladit vlas má bývá kratochvíl, když tmou si cestu klestí... A v toku koupá-li se dítě náhodou – tu tajně zulíbat mu nožky pod vodou – jest největší mé štěstí! 100
V tmavé hodince.
Je večer. Oknem otevřeným nám západ svítí do síně, a kouzlem dosud nešetřeným vlá ticho venku pozdní dobou – jen vrabci na žlab střechy zobou a kola klapou ve mlýně... V tom sestra vchází, lampu v dlani – zář jizbou šlehla do šera! „Ó, sečkej ještě,“ mluvím na ni, „vždyť tma tak velká dosud není; nač rušit chceš tu chvilku snění, již přál nám půvab večera?“ I shasla. – A, když dlouho potom jsme ve tmách spolu seděli, tu věrně vše si řekše o tom, co mladá naše prsa hnětlo – že na dně jich přec plá nám světlo my cítili a věděli!
Na jahodách.
Kdys doma v lese úzkou bloudě stezkou já potkal náhle mladou dívku hezkou. Šla po pěšině, těsně podle vody a v rukou nesla košík na jahody. Já zastavit hned v šeru chtěl ji stromů, leč ona děla: „Nech mne, musím domů!“ – 101 Tu prosit začnu: „Sečkej, pouze trochu!“ Leč ona: „Vari! – jdi si sám, zlý hochu!“ – Než, po chvilce si dala říci přece – a oba potom šli jsme spolu k řece! Já jen se smál, že tak prv durdila se, a záhy tak že smířil jsem ji zase... Já přivinul ji na svá prsa v žertu a jahody jí z koše bral, i se rtů... Nic ona juž se nebránila! – v tichu jen dala se do upřímného smíchu! A loučení když nadešla nám doba, my vřele toho litovali oba! Tu naposled já dlaň jí tiskna, pravil: „Hle, dítě, jak nás oba hněv tvůj bavil! A komu máme za to děkovati? – té stezce malé nechať vděk náš platí! Je úzka sice dost i pro jednoho – leč když je nouze o jinou, – co z toho? Dnes viděla jsi, že i dvěma stačí, a to tím snáz – čím víc se mají radši!“ 102
Půvabná vyhlídka.
Hle, jaká slast! Zas jitro podzimové mi sluncem v okna rozlilo svou vnadu. Sad usmívá se, jakby v kráse nové, roj admirálů jako zlatí snové u vzdušném tanci vzlétá nad zahradu! Tam, u zdi bílé starým pod jasanem zjev dívky mladé v ranní stanul záři. Srp skvělý v dlani, v šatě podkasaném, i tichou radost v oku rozjásaném, a purpur svěží na zničené tváři: – v červánky jitra právě zahleděla se půvabná tam bytost její celá! V svém úžase však neví při tom ani, že naproti já okna otevírám, že dojat mile, v tichém usmívání ven z rámu květin dívaje se na ni sám v prsou sotva tlukot srdce svírám! Že první zjev je, neví, v jitru zlatém, jenž odráží se hladinou mých snění, ba netuší, v mé duše tichu svatém že píseň juž mi vykouzlila chvatem hned po mrákotě mdlého probuzení! Ó, poprvé dnes o samotě tiché – já Amor, dřív svou překvapil jsem Psyché!
Večerní vycházka.
Svit západu se rděl juž nad lesy a růže házel nad vrcholky stromů – Ty čekala’s, až páž má zavěsí se na Tvoji, a hned jsem vyšli z domu... 103 Jak pěnice, když máj ji rozjaří, Ty’s dítě, byla veselá a svěží, jak pramen já, jenž v teplém podjaří s šepotem vroucím kol své nivy běží. Smích na rtíku, a do pol ramenou lehounký šátek venkovského kroje – tak rozňala’s mou touhu plamennou, že vřele stisk’ jsem bílé ručky Tvoje! Ty’s prchnout chtěla! – V konec aleje však vnik’ tu právě pospěch našich kroků, a náhle, jak když vínem zaleje – – nám západ vrhnul žár své výhně k oku! Vše kol a kolem jako v plameni a rudém nachu zatřpytlo se zkvětlé, výš nad hlavama v tichém šumění se větve lip nám v jednom třásly světle, a každý lístek jejich perutí se chvěl a kmital v zlatých jisker lesku – – jen černé dole kmeny bez hnutí nám stín svůj kladly v ozářenou stezku! My cítili, ten skvoucí jejich jas že nadšením až do prsou nám svítil, leč radost naše vzrostla na úžas, když u výši se jásot náhle vznítil, jímž na hnízdech, juž loučíce se se dnem, v lip obrovských a květných koši medném si naposledy ptáci zpívali... Tu dech můj sloučil s ohněm Tvých se rtíků, a v oči jak jsme sobě dívali – my cítili, že v témže okamžiku nám duše obě v jednu splývaly! 104
V zapomnění.
Hebkou listů sítí slunko na mne svítí, pokradmo a smavě hrá si na mé hlavě, blaho tká mi v tváři. Radostně a zticha hruď mi štěstím dýchá, a z té duše v taji snové vykvětají v milé jeho záři! Květou mi z ní snové v sladké písni nové, snové zlatí, čistí, jak to mladé listí nad mnou, v šeři buků, a já s dětským chvatem po jich míru svatém křídla duše vzpínám, a já zapomínám – na svých prsou muku!
Lesní růže.
Z chaloupky malé v háji, prostřed mýtě jak vyklouzla – vždy veselá jak dítě a v ručkách nesouc bílé svoje šití – pod starý jilm, jenž v žáru odpoledne u stezky dřímal, a své květy medné přál včelám zlatým, šla se uchýliti! Tam za šípkem, jenž ostrých pln byl trnů, své hnízdo měla, zrovna jako pták, 105 tam slastí vždycky zasvitnul jí zrak, když sednout mohla na svou lávku z drnu. Ó, bytosť její byla nám tak milá! Ji každý rád měl, sirotkem že byla, a bezděky s ní soucit choval tajný. My věděli, tak často úsměv s líce že brávala jí tvrdá slova strýce jenž ujal se jí! Starý byl on hajný, a malou tuto chýž měl za obydlí, kde v jaru svých teď rostla ona let jak divokých kol růží venku květ pod péče jeho drsnatými křídly. Tam málokdy jen volnou majíc chvilku přec ráda aspoň jásotem svých trilků se slyšet dala, ven když odběhla sem! V nich tolik slunné, teplé něhy vřelo! Co snít jen mohlo mladé její čelo – vše jistě táhlo čarovným tím hlasem! Byl sladký tak, že zaslechnuv ho právě a paní jeho sličný vida zjev – já celou duši vhroužil v její zpěv, a nechal touhy po hvězdách a slávě...
V letní noci.
Když nad parkem svit luny bloudí a večer dýchá kol svůj klid – tak rád se zjev můj stezkou loudí pod hustých jeho stromů kryt! Hruď květů pije vůni vlahou a chvíle každá tak je blahou jak v pohádek by tekla snění, kdy v jednotvárné cvrčků pění, 106 jež tichem kol se rozplývá, jen snivý nářek vodometu jak rajská hudba z jiných světů v šer besídky sem zaznívá... Vše prázdno. Nikdo kolemjdoucí mne z luzných bájí neruší. Hle, na západě měsíc skvoucí se přes lem vypjal moruší, a jasem líbá štíhlou bárku, jež na rybníce v prostřed parku, ač nevlá vůkol ani vánku – se houpá přece, jakby v spánku tam čarovná ní chvěla moc – – a v zelenavém, klidném světle nad akáty a bezy zkvětlé se spouští vábná letní noc! Jak na břehu zde dlít je milo! Když kámen hodím po vlnách – jak stříbro by se rozpěnilorozpěnilo, to blýskne za ním, kudy táh’... Nad luhem snícím u aleje mha v kouzelném se lesku chvěje, a tam, kde stará jíva dutá se k vodám níží do sehnuta a větve chýlí do lázně – dvě oči zlaté jiskří v temně a mladá sova v altán ke mně zří pokojně a bez bázně!... 107
U vikýři statku. (Črta z prázdnin.)
Vyhlídku mám na dvůr malý mezi dvěma statky: lípa stará v stín tam halí střechu naší chatky. Druhá – v zdi má okno pouze, pod ním záhon zvonků, na němž často motýl v touze líbá vršky stonků! Kolem okna rozevřeny pěkně do dvojice – zvedají se s bílé stěny černé okenice, prostřed nich je stálým bytem květináčů řada a v jich růže drobným svitem úsměv slunce padá... Kol tak ticho! – Mile splývá letní odpoledne. V lípě pouze snět se kývá – když tam ptáče sedne. Ó, jak rád k ní odtud s výše shlížím ve vikýři: její vůně med sem dýše, až se prsa šíří... A když v kouzlu prázdné chvíle sním tu na podstřeší, a má ruka v knížce bílé veršem lásky hřeší, blažen vítá zrak můj plana symbol její známý – srdéčka dvě vyřezaná v okenic tam rámy!..rámy!... 108
V šumu habrů.
Nad pěšinou kolem villy staré habry ševelily, vábily mne ve svůj chlad. A jich šum tak svůdně volal, že jsem dlouho neodolal a šel honem poslouchat, co jich šeré, tmavé hlavy sobě as v tom šeptu praví... Slyšel jsem, jak píseň jejich větrem táhla po alejích, viděl, jak se klonily! Jemnou hudbou děly ke mně: „Zůstaň u nás chvilku v temně, užij naší idylly; nepatříš ty v naše vrahy, jsi nám vždy jen snílek drahý!“ A já zůstal... Divné kouzlo z písní jich mi v srdce vklouzlo tak jak rosa v lesní květ! Poupě snů mých puklo zcela a můj duch jak zlatá včela začal nad ním křídly chvět – a můj verš pak zpívat uměl, co ten každý habr šuměl!... 109
Po prvním hněvu.
(Novomanželům.)
Ó, jak jsem paní šťasten zas, že opět smím Tvůj hladit vlas i ruce Tvoje bílé... Mír vrátil se nám do duše a v jasna blahé předtuše nám sladko plynou chvíle! Po hněvu prudkém víření teď přišlo zase smíření a v oku klid se zračí; a tiskna rty své na Tvou líc, já cítím jenom ještě víc – oč máme se teď radši!
Domácí idylla.
Když večer šerý v okna se nám dívá a svitem ohně plá krb mramorový – jak příjemně se v salonu to hoví a v kouzlu chvíle sváteční se snívá! Tam venku října chladný vichr duje svým prudkým deštěm krovy ošlehuje, a soumrak pozdní parku skrývá rysy. Zde rozžatou juž lampu přistavuje má dlaň Ti k notám; v tichém srdce míru juž vedle mne Jsi sedla ku klavíru, co v okna zatím staré, zmoklé tisy nám do skla bijí haluzemi svými, a na pohled jak šerý přízrak visí tam ve tmách sadu kmeny pohnutými. 110 Tvá dlaň, jež v kráse rovné sobě nemá, juž lehce v kláves dlouhou řadu sáhá – – Ty usmíváš se? Znám již, paní drahá, co dí ten úsměv... Zavířila „Němá“. A čárné náhle, bouře plné zvuky ven vykouzleny dotknutím Tvé ruky jak motýli se nesou do pokoje, a květné jak by opustila puky, k nim rtů Tvých druží křídlatá se slova... Ó, božsky krásná hudbo Auberova, jak ohněm svým vždy jímáš srdce moje, mír domova když cit můj rozehřívá, po boku ženy když tak útulno je, a večer šerý v okna se nám dívá! 111
ALBUM.
[113]
Dávná známá.
Už vídávám ji dlouhou řadu let, a ještě nic jí neubylo v kráse, a před mým zrakem dodnes vyjímá se jak líbezný a skromný lesní květ. Já šíleně ji míval kdysi rád, a kouzlo staré dosud mne k ní víže, jsem blažen cel, když meškat smím jí blíže, však proč? – sám nevím odpověď si dát! Ten očí jejích měkký, mírný svit vždy teplem svým zas rozhřívá můj cit a jarem dávným plní srdce moje... A jizby její milé ovzduší – tak hlavu mou vždy ke snům rozruší, jak ptáka k písním sladká vůně chvoje! [115]
Květ zátiší.
Daleko světa lepý zjev tvůj žije jak víla z báje v dívčí podobě, z vln zdrojů horských medný rtík tvůj pije, jeť domovem ti lesů poesie, a málokdo jen ví z nás o tobě! Ó, věřím rád, že’s blažena a šťastna tak o samotě, v klidném ústranní – vždyť bouře tam ti nezastře svit jasná a mír tvé duše nic tam nezraní. Ty v zátiší tam’s nevinna a čista jak na jabloni máje první květ, jak motýl, který z rodných luhů místa svá křídla teprv rozepnout se chystá, by v čarovnější dospěl na nich svět! A nevíš zatím, že i tady z dáli já tajně hlídám každičký tvůj krok, že láskou k tobě moje city vzplály, a hvězdou že’s už nejkrasších mých slok!
Veliké děcko.
Juž dospěla je krásou svou i věkem – a přec jí stále říkají jen „děcko“; to proto snad, že s líbezným vždy vděkem se na vše ptá, a vyzvídat chce všecko... Nuž, dítě toto v ústrety mi vklouzlo, kdy nejvíc právě bolestí jsem zkusil! A snad mne zmátlo jeho proseb kouzlo – já, zkrátka, se mu vyzpovídat musil... 116 A ku podivu, tato bytost malá tak horoucně se nad mnou rozplakala, že smířil zas mne soucit její vřelý! Ó Marie! – ty v písni mojí skromné víc věru byla’s než jen „děcko“ pro mne, – však lidé vůkol toho neuzřeli!..neuzřeli!...
Ariadna.
Plno snů a blahé naděje v útlých ňadrech srdéčko jí buší; cokoliv ať na se oděje, – všecko vždy jí dokonale sluší! Ve sníh krajek šíj má ukrytou, její taille božsky tak je vnadna, temnou kadeř ladně zavitou v košíček má jako Ariadna... Do oblouku čílka na kraji brvy její tak se černají, jakby stínem vkreslil je tam tuše. Ale z očí na svět pod ním ven – modrem nebes, jako jarní sen dívá se k vám dobrá, něžná duše! 117
Dvě sestry. (M. – A.)
Dvě sestry jsou, a podobny tak sobě jak v kytce růží květu květ; však říc’ mi nelze, kterou z nich mám radši, – zda starší snad, či spíše onu mladší – neb stejné věru drahy jsou mi obě a rovně vzácny pro můj svět! Ta prvá vždy je smutná víc a bledá, ta druhá svěže ruměnna! Snad v srdci této – jaro květe vonné, a bolest snad – se dotekla juž oné, že s touhou jen krb domova vždy hledá, a neláká ji proměna... Jsouc pečliva a pilna jako včelka dlí stále doma u šití, a chvíle teskna útěchou si krátí, že bude líp, až z venkova se vrátí zpět sestra mladší, hezká učitelka, s níž bude pak se těšiti! Ó, den ten spolu svátkem je i pro mne: já s touhou němé otázky ten vítám čas, kdy opět je mi přáno pak obě slečny u okna zřít ráno, i večer zas, když do své jizby skromné se navracejí z procházky... A dosti v tom, že přízniv je mi osud – já vděčen žehnám jeho hrám! Zjev sester oněch vábí tak mne k sobě, že cítím sám, jak vroucně rád mám obě: tu mladší proto – že jí neznám dosud, a starší proto – že ji znám! 118
Ostýchavá.
Vlas plavý má jak lvice a jako dítě smích, líc uzardělou krví, a pod sametem brvy civí modré zřítelnice a lazur nebe v nich! Dlaň její tak je sněžná, zjev nožek útlý tak, kdo chvilku dlel s ní pouze rád přisvědčí mi v touze, žeť jako kvítek něžná, a skromná jako pták! A jedna z toho všeho je divnou jen mi věc: že rok už málem blaze tu květe v naší Praze u vděku jara svého – a nemá hocha přec!
Domácí slečna.
Jak vlaštovka je plachá, sniva, pleť bílou má jak lilije, a drobná ústka mlčenlivá, jež před hosty když něco praví – vždy bázně při tom ruměn tmavý jí obě skráně polije! 119 Však v tísni té jen sotva chvilku jí zaplá růžné teplo v nich! Pak řeč jí shasne, jako v trilku, i zbledne opět líce vnadná, a zas jak prv – je přísna, chladna, a mrtvě bílá jako sníh...
Eleonora.
Jsi dobré dítě, plno v život víry a klidně tak jdeš cestou svojí v svět, již bolu trpké zakusila’s míry i sladký máj ti na Tvé pouti zkvět’! Cit hlubší máš, než všecky tvoje družky, a vlídnou řeč a jemné chování: jim často už já črtem vyznal tužky svůj němý hold a vroucí uznání! Tvůj milý zjev i srdce kdys mi vzňal, leč všecky písně, jež jsem o něm psalpsal, já pokaždé pak zničil zas a spálil... Neb shledal jsem, že i v té nejsladší můj štětec slabý nikdy nestačí – by věrně, drahá, Tvoje ctnosti chválil! 120
Vadnoucí růže.
Kdys byla krásnou!... Štíhlé olše vzrůst se jevil všady na postavě lepé a když se smálo poupě drobných úst – já cítil, touhou jak mi srdce tepe! Jak zbožně tehdá v dětském nitru svém já vnadám jejím vždy se obdivoval! Jak v mysli bujné mnohým sladkým snem již v budoucno si zlaté hrady snoval! Jak často tehdá zřel jsem potají na její svižnou, graciésní chůzi... Ó, podnes dosud vždycky vítají mne při zpomínce chvílí oněch Musy! A tenkrát též já sblížil se s ní víc a duši její, naskrz ušlechtilou, jsem poznal tak, jak dýchala mi v líc dvou modrých očí pohádkou ven milou! Tenkrát, ach, tenkrát!... Léta prchla však, a před sebou když nyní zřím ji státi – jen mlhou šerou ovlhne mi zrak, a divný smutek moje prsa chvátí! Neb krutý čas, jenž tryskem kvapí dál, juž lehce stírá milé vnady její a sledy svoje zticha zanechal i na ubledlém jejím obličeji... Jen úsměv sladký na růžových rtech jí v nezměněné zůstal dosud kráse, jak zbytek jara, jenž i po létech k nám upomínkou něžně vracívá se! 121 Ba jistě věru – je to úsměv týž, tak líbezný i dobrý tak a vlídný, leč víc než blaží, on mne bodá již, a já se před ním cítím vždy teď bídný! Neb výčitkou on prochvívá můj cit, že tenkrát snad já v srdci cos jí vzbudil, co nemohu dnes sám již omluvit a proč mi zbývá, abych jen se trudil! A bolno je mi zadívat se teď v ty oči její, kdys tak modrem zářné, kdy lítosti je zakaluje šeď, a zvolna už jich sličná paní stárne...
Milostpaní. (F. ze S.)
Není mlada ani sličná juž, a přec má tak milé chování, že se s úctou každý kmet i muž bez výminky před ním uklání. Jaro žití dávno za sebou – svěžestí se stále přece skvěje, s každým sdílí dobrou duši svou, s dětmi hrá, a mladým srdcím přeje... Na rtu jejím úsměv sídlí jen, v šedém zraku samá upřímnost, salon její všem je otevřen, stejně vítán každý je v něm host! Ctitelkou je uměn všech i krás, nadšení si zachovala z mládí i svůj cit – – ó, kdož ji znají z nás, všichni, všichni musí ji mít rádi! 122
Kráska z divadla.
Ač náhodou, a jenom jedinkrát já v žití svém se, dítě, s Tebou setkal – přec Tebe ctím a vděčně tak mám rád, že půvab Tvůj jsem do svých znělek vetkal! Mně nelze ach! té chvíle zapomnět, kdy v opeře jsem vedle tebe seděl: vždyť byla’s krásna jako jižní květ a z očí Tvých – sám blankyt na mne hleděl! Ó, že tak málo řekli jsme si tam, když prsa juž nám sladký nítil plam a srdce bila, v román doufajíce... Jak mráz nám dýchl v mladistvý jich sen zvuk finale – a my se zdvihli ven – a nikdy juž se nesetkali více!
Sousedka.
Už tolik let znám spanilou tu děvu! Cos líbezného v celém jejím zjevu jak spatřím ji, mně tajit vždycky zdá se; a kdykoli s ní v delší trvám řeči – já neznám pro se větší nebezpečí než utonouti v svůdné její kráse! Jak skřivan vždy je veselá a svěží, když časně z rána kol mých oken běží, v svém zraku tmavém radost dětinnou, že myslit musím, že je květinou, jež v pruhu zlatém májového světla na étherickou bytost ženy zkvětla! 123
Tatínkův poklad.
Až do večera od božího rána je prací pilnou stále zaměstnána v otcově krámu, hlavním na předměstí. Jak ruměn sluší hebkým jejím lícím, když nalévá tam vína kupujícím! Zjev její vždycky přináší mně štěstí! Leč vnady ještě přidává jí k ctnostem, že s každým také, zvláště mladým hostem se bavit umí laškovnými slovy! Dost někdy strachu doma za to zkusí, když mamince se zpovídat pak musí – – neb sestra její všecko na ni poví! Tu pravidelně zjeví pak se v krámě vždy tatík sám, jenž příliš dobře zná mě, a v mžik je konec zábavy i žertu! A chuďas já pak touhy trýzněn mukou smím víno brát jen z vlastních jeho rukou a ne už hezké dceři jeho se rtů... On, starý Argus, žárliv hned ji střeží, jak vstoupím k nim, – však uchrání ji stěží, nechť sebe více přede mnou ji hlídá! Vždyť s visitkou už lístek chovám od ní a víc a víc se líbí mi den po dni: – je blondýnka a jmenuje se Ida! 124
Dítě Prahy.
Má bílé čelo, bujné, zlaté vlasy, a ruměn broskve v liliové tváři! A z očí kouzlem nevystihlé krásy pod stínem brv, jež dlouhé jsou jak střely a nad víčky svůj půvab rozestřely – jak azur temný její duše září. Jak její krok i její řeč je ticha, leč sladká tak, jak máj kdy v srdce dýchá. Jen oděnou ji spatřit v šaty nové – již kruh mých přátel andělem ji zove a družky její závisť leká bázní; leč Příkop našich všichni hrdinové, ti bez oddechu – za ní jen se blázní!
Panna.
Jak jiřinky květ polou rozvitý – tvůj ret je krásný, a v něm ukryty a neoděny v zvuk, spí ještě v tuše vše sny a přání dětské tvojí duše! Ó líbezné ty děcko spanilé – ty nesmíš klonit hlavu unyle, lkát před časem, že pokoj tvého blaha já zrušil tím, že byla jsi mi draha... Tvůj celý zjev jak vonná kytice se usmívá, ty’s ještě světice, a krása tvá a tvoje ctnosti skromné – já nesmím toužit, aby svadly pro mne! Sni jen si dál, buď dlouho před světem tím, co’s mu nyní – bílým poupětem! 125 Tak v jaru tvém Bůh rád tě s nebe vidí, a čistou chrání před úklady lidí. Tak, jak jsi teď, svým zjevem pouze ctnost tak v písních mojich nejdražší jsi skvost, tak vítám tě, jak slunce dlouhá zima, kdy starý mráz nám jihne před očima! Až srdce tvé se na květ rozvije, a zateskní v něm touhy arije – – pak, teprv pak – já motýl slétnu k němu, a pod svá křídla tvoje štěstí vemu!
Živá socha. (Jeanetta.)
Víc jara jen Ti přeju v skráni, a růží blaha v něžnou líc, a na rty více usmívání, a tepla v mladé srdce víc! Jak rusalka jsi věru vnadna a svůdna samu Amoru – však mysl Tvá jak led je chladna, a srdce – jako z mramoru... Až drsná jednou muže vláda Tě ve jho spoutá, až se vdáš, a nebudeš ho míti ráda – – jak trpký bude osud váš! Ó, lépe pak by bylo Tobě, bys opustila tento svět, a Bůh zas aby v nebe k sobě tě z lidské vzal si bídy zpět... 126 A proto k Němu duše vlá mi vždy s tichou, vroucí modlitbou, by raděj Tě tu nechal s námi – a láskou zbudil duši Tvou!
Čarozraká. (R.)
Každý večer chodím po nábřeží vzpomínám si, jak to nebezpečno, v milém blízku Vaší krásy svěží – do očí Vám zadívat se, slečno! Oh, ty oči!..oči!... Denně myslím na ně, denně hladem cit můj po nich stůně, celou duši utopil já maně v černém lesku čarovné jich tůně. Když je spatřím – s úsměvem a v jase v dumách mých se radosť zaskví zase jak žeh slunce v zasmušilém hvozdě! Tonu v slastech... ale přitom cítím, jak se stále hlouběj někam řítím – odkud zpět je vyváznout už pozdě!
Láska mého soka. (R. S.)
Za snící skrání rozkošná dvě ouška až dopola vždy vlasů tmavých rouška jí ukrývá svou rozpoutanou vlnou a zdobí její šíji vnady plnou! 127 Znám oči její, – jsou jak eben černé, z nich vášeň hned plá v síle bezeměrné, jak na plesu jen ocitne se v kole; vždy nožky její s rovnou elegancí se kmitají, ať v chůzi – nebo v tanci, jemuž jsme v jedné učili se škole! Když potkám ji – vždy v rukou nese knihu, má štíhlý vzrůst, a čistý profil jihu, ret svěží, a jak karafiát rudý – ó, žel, že pro mě na úsměv tak chudý!
Šička.
Jen zřídka sama na ulici se zrakům našim objeví. Cel její svět je strojek šicí a v práci nezná úlevy. Ty líce její jsou tak bledé jak čistý kvítek lilije, to velké její oko hnědé se často rosou zalije! Pouť žitím as jí není sladkou – vždyť macochu má chuďas matkou, a doma všem je popelkou... Jen ve svátek má radosť vroucí, a rdí se – když ji potkám jdoucí ku Františkánům na „velkou“! 128
Přítel poeta. (Fr. U.)
Verše znám, jež jako hudba plynou, rythmy jejich jsou tak líbezné! čti je stokrát – vždycky krásu jinou v toku jich tvůj sluch zas nalezne! Je jich málo, jsou tak ladně prosté, ale věru každý jejich rým ze dna až těch českých prsou roste, a jak žil by, mluví k citům tvým! Kdo je čítal, pomyslí as jistě, že tu skráň, jež snila je tak čistě, žádný dosud neposkvrnil hřích... Chyba lávky! – srdcím našich slečen nikdo není tolik nebezpečen jako právě – hezký autor jich!
Marie.
Té dívce krásné lící ubledlých, již často vídám v prázdnu chvílí svých – já vím, proč zřídka sídlí na rtu smích, i proč tak často o samotě snívá... Vím, proč se ve snách ke mne vrací zas ten její bujný, hnědě zlatý vlas, i milý, tichý, chvějící se hlas, jenž něhou svou až v duši se mi vrývá... 129 A to jen nevím – proč ten její hled, když dlívám s ní, vždy mrazí mne jak led, a u srdce proč bolest cítím hned – jak postihnu, že na mne se jím dívá!
Sentimentální. (Pisatelce do památníku.)
Že vlastně nevím, Vaše podobizna jak do opravdy, slečno, vyhlíží – můj skromný verš se rád Vám tady přizná, neb zvláště dámám nerad ublíží! Však jméno vím! – to ve všech památnících i albech čet’ jsem lepých našich děv, kde zaskvíval se téměř po tisících i naivních všady veršů nad ním zjev! Tu myšlénka se hlavou mojí mihla, že stejná od Vás pocta by mne stihla, by zvěděla jste, že též album mám... A chtěje tedy uspořit Vám práce, i všechněm vyhnout osidlům se krátce – já do něho Vás vkreslil raděj sám!
Pavla.
Tvé spanilé a věrné oči hnědé tak hedvábný a měkký mají lesk, že jediný kam paprslek jich sjede – je vlídno hned a vešker mizí stesk! 130 Tvé srdce vždy je dobré tak a vlídné a tolik chová citu pro lidi, ó, dojista že mnohý, kdo Tě shlídne, mi přízeň jeho s hněvem závidí! Leč já jsem rád, že v žití vřavu pestrou můj dobrý anděl dal mi Tebe sestrou a s pýchou zvu se bratr Tvůj i druh. A pravdivou si vážím Tebe cenou, neb vím – Ty nejsi všední jenom ženou, a než Tvá ženskosť – větší je Tvůj duch!
Madonna.
Kam andělská jen bytost její vkročí – tam stejně kouzlí vzrůstem svým i rtoma, tam vlá mír nebes, radost je tam doma! Krok ptačí má a srny hnědé oči – leč vší té krásy jest si nevědoma! Ač ve květ teprv rozpuknout se chystá a v jitro vzplanout, posud nerozňaté – přec vnadou svou juž všecky hochy mate! Leč duše její jest jak křišťál čistá, a její srdce –- to je celé zlaté! 131
DOSLOV.
[133]
Vy dnové krásy, zlatí snové mládí, Vy dnové krásy, zlatí snové mládí,
 vy chvíle blaha, zda vás oželím? Čas jako vichr přes mou hlavu pádí a smuten teď a s okem zamželým když probírám se v listech této knihy, kde stopy své jste zanechaly všade – cit lítosti a nevýslovné tíhy se v duši mou i na mé srdce klade – Ach, tato kniha věru připadá mi, když rozhlédnu se v rámec její kol, jak vábný román, z dětství juž mi známý, pln veselých i smutných kapitol, jež útlá ručka mojí Musy skromné mi zlatých svila upomínek nití! Teď snů těch román ztracen však je pro mne a „Pojď!“ – mi kývá přísný román žití... Z pohádek luzných čarovného bludu mám v žití vejít báseň pravdivou: Zda vytrvám, a rekem ní tam budu? Zda hvězda má mi bude příznivou? Zda v proudu všedním holé skutečnosti tam jiskru aspoň najdu poesie?..poesie?... Ba, přátelé, ten román lidských ctností – jak mnohem snáze psává se, než žije! [135] Ó, smiluj se, a dej mi, Pane, síly, bych neutonul v pusté vřavě kdes, leč jako k slunci vzlétá orel bílý, se mocně jednou k cíli svému vznes! Chci pracovat, chci vykonat zde mnoho, chci v nesmrtnosti získat sobě podíl, chci nadšen zpívat k slávě lidu toho, jejž miluju a z něhož jsem se zrodil! 136 OBSAH.
Věnování3 Předslov6
Z LISTŮ SRDCE Modlitba cestou života11 Milujícím12 Očarován13 Procitnutí15 Nad starými rovy15 Jedinkrát17
Bývalé lásce Věnování18 Píseň o Tvé lípě19 Mé sny o Tobě21 Čarovný západ21 Idylla22 Na konci dubna23 Upomínka24 Na cestu25 Paní srdce mého26 Nezapomenutelné28 Tajná láska28 List ze srdce29 Velikému smíšku30 Na věky30 Poslední přání31
[137] Z LISTŮ DUŠE
Vzpomínkám35 Blýskavice36 Útěcha vzdálených37 Zavržený38 Růže40 Zraněným, srdcím41 Vánoce43 Zkazka dětství44 Doby mládí44 Básníkům45 Ozvěna krásy46 Opuštěnému hnízdu47 Píseň47 Krásný večer48 V červáncích49 Touha50 Román žití51 Mrakům52 V lidských.srdcích53 Zastřená budoucnost57
ELEGIE A DUMY Nevěrné jaro61 Hladová zeď63 Pomněnce64 Idylla stezky65 Marné čekání66 Smutný návrat68
První láska Jaro bylo70 Mráz71 Bez útěchy72 V skřivánčí písni72 Píseň73 List do ciziny74 Odříkání75
[138] V hlubokém hoři76 Na sklonu let77 Truchlivý odjezd78 V mlze80 Zašlý sen80 Krůpěj rosy81 Samotám lesním82 Sražen s výše83
IDYLLY Cestou z domova87 V srpnovém odpůldni88 Notturno89 Narození motýla90 Měsíc na zvědách92 Píseň nad kolébkou93 Studentova jizba94 Na loďce do dálky98 Pstruh99 V tmavé hodince101 Na jahodách101 Půvabná vyhlídka103 Večerní vycházka103 V zapomnění105 Lesní růže105 V letní noci106 U vikýři statku108 V šumu habrů109 Po prvním hněvu110 Domácí idylla110
ALBUM Dávná známá115 Květ zátiší116 Veliké děcko116 Ariadna117 Dvě sestry118 Ostýchavá119
[139] Domácí slečna119 Eleonora120 Vadnoucí růže121 Milostpaní122 Kráska z divadla123 Sousedka123 Tatínkův poklad124 Dítě Prahy125 Panna125 Živá socha126 Čarozraká127 Láska mého soka127 Šička128 Přítel poeta129 Marie129 Sentimentální130 Pavla130 Madonna131
DOSLOV135
E: až; 2004 [140]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nová bibliotéka spisů veršem i prózou; Vilímek, Josef Richard
(Nová bibliotéka spisů veršem i prosou. Číslo VI. Knihtiskárna Jos. R. Vilímek nakladatel)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [III]+140

Věnování: (Své sestře Pavle věnuje Alois)