Píseň o Tvé lípě.

Píseň o Tvé lípě.
Na vysoké stráni květe stará lípa. Roj včel od svitání bzučí v její skráni, v šeru tmavých ratolestí zlatou píseň snů a štěstí ptáče si tam pípá! Slunka zjev kdy vstává nad hor chlumy vnadné – první jeho sláva hned jí pozdrav dává, první úsměv jeho krásy v zelené a bujné vlasy paprskem jí spadne! – V šeř té lípy stinnou chodila jsi vloni! Zlatou pavučinou zřela jsi, jak linou s teplé výše pruhy světla, cítila jsi, kterak zkvětlá její kadeř voní... Lávka pod ní stará byla tvojím sídlem. 19 Na podzim i z jara bílá ranní pára líce Tvého vždycky květu jemně dotýkala se tu lichotným svým křídlem! Co as na té stráni slunným nad úvalem dum a sladkých přání táhlo vždy tvou skrání, v nevinných kdy prsou touze snívala’s tam dlouze, dlouze o svém štěstí malém! Teď s té milé výše sešla’s ke mně dolů! Teď už hruď tvá tiše po mém boku dýše – – Ó kéž v ni jen, dívko drahá, padne Ti tu více blaha, nežli trpkých bolů! Věř, ta lípa stmělá listem plným krve že by zaslzela, by kdy uviděla – že Tvá líc už není jasná, že u mne tak nejsi šťastna – jak tam pod ní prvé! 20