List do ciziny.

List do ciziny.
Můj bože,věru nevím sám – tak často proč Tě vzpomínám! Proč v soumraku mé duše teskné zas často se mi zrak Tvůj leskne – můj bože, já to nevím sám! Ty, dítě, snad to pochopíš, až nahlédneš v mé duše tiš! Až přečteš sobě řádky tyto a zvíš, co dřív Ti bylo skryto – Ty, dítě, snad to pochopíš... Jak v pustém, dálném severu kraj mroucí v stálém večeru, jenž kouří jen se v mze a páře, kam nikdy nevzplá slunka záře – tak v stálém já snil večeru! A zaklet jakby v sluje klid, kde v mrazu dřímá život skryt, kde mrtvě leží voda v šeři a ruch ni svit ji nerozčeří – tak v mrazu spal můj život skryt! Tu jitro zřel jsem očí Tvých – a rázem tál můj led a sníh! [74] V mou sluj pad’ náhle paprsk světla a v mrtvou tiš mou píseň slétla – s ní máj zas dýchnul v ten můj sníh! Či vinou Tvou se nestalo, že spaní mé tím přestalo?..přestalo?... Ó, srdce že mi tlouklo prudce, když dlaň Tvou měl jsem ve své ruce – to vinou mou se nestalo! V můj starý mráz, v můj prázdný svět Ty’s, dítě, byla první květ! Bůh sám, bych opět věřil v nebe, do poušti mé mi vsadil Tebe – Ty’s byla na ní první květ! Ó, což je div, že najednou teď bolem se mi prsa dmou, a marně s nich jej toužím svrci – – když nejsi víc už na mém srdci, a znikla’s mi tak najednou... Což divu teď, že opět sám – tak často na Tě vzpomínám, když rok už tomu, co ta zima Tvůj květ mi vzala před očima, a v žití zas – já zůstal sám!