Notturno.

Notturno.
Nad řekou v noci, mostu při zábradlí kdys párek nás se do vln zadíval! Vstříc od zdola k nám větřík táhl schladlý, Tvé vlasy hebké v líc mi přivíval... Tok řeky šuměl v přitlumeném hluku a rychle proudil kolem ostrovů – – Já příliš rozchvěn byl jsem ku slovu a mlčky jen jsem tiskl Tobě ruku! Kol vrby staré, snící nad vlnami, k nám šelestily s vábnou lahodou – tam u pobřeží, mezi zahradami vzduch pln byl vůně, ticho nad vodou. Za bílou zdí tam, v druhém boku řeky pták zpíval někde snivou touhu svou, a nápěv jeho ladných trilků měkký nám divným kouzlem vnikal do prsou... Nad námi hvězd, jak stříbřitého květu se po lazuru skvělo klenutém, jich čárný lesk jak plání cizích světů se kmital dole v proudu tekutém! Na drobných vlnkách jako jiskry hrály a jak nám zrak se hroužil pod ně hloub – tu zdálo se, jak nekonečnou dálí by rostla každá v dlouhý, zlatý sloup... 89 Ty’s dívala se v tichém zadumání, jak svit jich dole tančil po vodách – leč mně tím časem z bouře vroucích skrání zvuk jiných dojmů strunou duše táh’... Ba, co mi byly v této chvíli blaha vše plápoly hvězd oněch třpytivých – kdy krasších dvé já zřít směl, dívko drahá, ve sladké hloubi černých očí Tvých!