V lidských srdcích.

V lidských srdcích. (Motiv z Andersena.)
Já sen měl divný jednou v mládí, jenž tak mne vzrušil kouzlem svým, že budete snad sami rádi, když věrně vám jej vypovím! – Hle, zdálo se mi, že jsem skonal, tak rychle a tak najednou, ni bolestmi jsem nezastonal, a vydech’ mladou duši svou... Tu přímo s nebe anděl boží se ke rtům schýlil na mém loži a v lokty své ji zachytiv, když volna právě z vazeb těla již ku azuru prchat chtěla – zas proměnil ji v to, čím byla, než ráje brány opustila, před jasnou lící Pána dřív! I rozloučiv se s tělem doma – já vznesl jsem se z okénka v tmu noci ven, jak nevidomá 53 a tichá boží myšlénka, a na pouť dal se šírým světem. Kraj dřímal ještě v sladkých snách, leč étherných svých křídel letem já snadno přeplul každý práh a skulinami pronikaje, – vše paláců i chýžek taje jsem bez klíčů si otevřel! Já pohroužil se v srdce lidí, kam s výše své jen Pán Bůh vidí, a navrátiv se v tělo zpátky – zde veršem pak jsem utkal v řádky, co divného jsem tamo zřel! – Prv ocit’ jsem se podle zdání ve srdci staré matičky: tam vlídno bylo k nevypsání a zlaté plály hvězdičky, a večera snil obzor tichý nad ruinami zašlých let, kde žádný trud a žádné hříchy svých nenechaly stínů sled. Jsouc blízko dnům, kdy život hasne, to staré srdce bylo šťastné, neb v kvapící juž zimu zlou si dochovalo jaro svoje, a vzdáleno teď muk a boje tu blaživou jen mělo víru, že záhy svatý cherub míru je k hvězdám vezme v říši svou! Pak tajnou puzen zvědavostí jsem vklouzl v srdce básníka. – Tam viděl jsem, jak Amor kostí a harfy strun se dotýká, a bujné sny a divná přání jak opojný kol sily dech – zjev Musy krásné u jich vlání 54 se houpal bílých na křídlech! A na dně hlubin – štědře vsety se čarovábné kryly květy a perly vzácných myšlének, a nadšení když paprsk mladý svým jitrem tknul se jejich vnady, tu s chvatem vždycky z hlubin tůně jak včely z oulu v zahrad vůně se písně vznesly na venek... V tom jiným vnik’ jsem prsům na dno. – Zde sám jsem juž byl před léty, i poznal jsem je tedy snadno: toť srdce bylo kokety! Ruch vášně posud neodklizen tu v stálých bouřil proměnách a řady mužských podobizen tu zvolna rostly po stěnách již v album celé různých tváří, kamž úsměv přízně vratkou září hned sem, hned jinam dopadal – jak chtěl to právě rozmar věčný od Uršulinek vyšlé slečny, jež ve stydlivém uzardění přec hochy své tak rychle mění, jak nikdo by se nenadál! – Pak zdálo se mi, že dlím v chrámě, a z čisté duše děviny dech líbezný že ovívá mě svým kouzlem, plným neviny; já z kvítí zřel tu všecky stěny a hvězdné na nich záře pyl, sem přes práh Vestě zasvěcený – byl nikdo ještě nevkročil! Zde svato bylo jako v ráji, jen cudné zjevy dětských bájí tu meškat shléd’ jsem domovem. 55 A božství citem dotýkaný – já nadšen klekl v srdci panny před oltář bílý jejích ctností, kde holubice nevinnosti se v jitru chvěla májovém! I nesa odtud jaro v sobě v hruď jinou jsem se veplížil. – Zde smutno bylo jako v hrobě, zde osud ach! – byl ublížil! Tu bez radosti život plynul již dávno zbaven vnad a krás, květ nadějí tu v šeru hynul, a zevšad vál naň chlad a mráz... Jen chvílí zřel jsem, do té poušti jak pokradmu se slza spouští, a v jasu náhlé dennice jak zlatým tamo snem se jeví rys půvabné a mladé děvy, ve zašlém kroji věku svého – – to v srdci byl jsem ustárlého a chřadnoucího panice! Mně teskno bylo dél tam prodlet, já rychle vzepjal peruť svou, a všetečně jsem jinam odlet’ – – do srdcí starých panen dvou... Však trest šel v patách mojí touze! Neb do prvého když jsem vnik’, já našel – že to starý pouze a zapadlý byl holubník! Leč ve druhém jsem lítost cítil: tam odlesk ještě mládí svítil na tužeb dávných mrtvou sluj, a v stínu krásných upomínek si čistý posud nesa vínek zjev dívky choré s bledou skrání mřel tiše v trpkém odříkání, a hrdě snášel osud svůj... 56 – Kam nyní však má duše vzlétla – to drazí ach! – vám nesmím říc’! Mne oblil náhle příval světla, a hlahol varhan zněl mi vstříc, a všady zřel jsem plno růžírůží, jež mile rostly v bájný sad – ó, dosud se mi prsa tíží, jak začnu o tom rozjímat! V to srdce drahé bych se vhroužil – já léta už tak vroucně toužil, a mžik ten mi teď zasvitnul. I chtěl jsem v medu jeho poupat své láskou žhavé rety skoupat – – však s hrůzou tu mé oči shlídly, že – známý už tam přítel sídlí... Já vzkřik’, a v tom – jsem procitnul!