Touha.

Touha.
Tak často myslívám, kdybych byl mlád, jako ta na stráni šumící jíva – jak bych byl šťasten zas, jak bych byl rád, cítě zas, jaro jak na rtech mi zpívá! Já bych pak nedbal juž o celý svět, tak jako ona tam na svojí skále, já bych jen miloval, toužil a kvet’, snící a blažený zpíval jen stále! Bože můj, horoucně jak bych si přál smět ještě jedenkrát všecko to prožit, čím mne kdys v panictví život můj hřál, a co já zapomněl v písně své vložit! Teď by tak dychtivě snící můj duch zachytit pokaždé veršem to spěchal, všecky ty dojmy a plání a vzruch, jež tehdy bláhově zniknout jsem nechal! 50 Teď bych zas mít si přál jasný ten citcit, jenž prv tak hluboce nitro mi blažil, teď bych své mladosti půvab i svit, na věky zachovat lidem se snažil! Každý ten okamžik ztracených krás, každou tu v radostech uběhlou chvilku, jitra svých nadějí i ten jich mráz – čarovně zvěčnil bych kouzlem svých trilků! Vše, co jsem miloval, co jsem kdy ctil i k čemu přilnul jsem žhoucí svou touhou, – zlatými slokami nadšen bych svil v jedinou líbeznou vzpomínku dlouhou! A proto myslívám, kdybych byl mlád, jako ta na stráni šumící jíva, jak bych byl šťasten zas, jak bych byl rád, cítě zas, jaro jak na rtech mi zpívá... Vše tu já motivy, jež jsem kdy měl, nadšen bych vyzpíval v sladkém tom čase, a vše tak vyzpívav, jak jsem to chtěl – – nic bych juž neváhal – sestárnout zase!