Smutný návrat.

Smutný návrat.
Hor lemem úval obepjatý se volně ztrácí v černý les, po stráních jeho malé chaty zří klidně v modro do nebes. Pod srázem příkrým, na skal boku tok říčky ven se pramení, a luhy kolem, svěží oku, se třpytí rosnou zelení. Zde nikdo touhu hlubin nezná, zvuk srdce nikdo neslyší. – Sem v mládí kdys, na sklonku března si básník zašel v zátiší! Tu šťasten byl, když mohl přece sám první trhat fialky, zde básně slýchal šumět v řece a snivě zíral do dálky. Roh pastýře svým sladkým hlasem zde poprv z dum jej vyrušil, zde Rusalky zřel s plavým vlasem, jichž krásu prv byl netušil! – Jen jednou zbloudil v tato místa – pak nebyl již tu řadu let, a dětská jeho duše čistá se bouřně vrhla v hříšný svět! Mír prsou jeho neklid schválil a písně jeho ztrpčil žal. Teď náhodou zpět sem se vrátil – – ó, hořce jak si zaplakal! 68 Táž před okem se zas mu jeví jak v dětství tehdy krajina! Strun jeho tyže tkly se zpěvy, táž radost opět nevinná! Leč v brvu jeho slza padá, líc náhlý stud mu zruměnil – ta krajina – jak tehdy mlada, a on – ó, jak se proměnil! Všel v jeseně sem pozdním čase, a ona přec má tolik vnad, jak tehdy přec je svůdná zase, kdy dítě, skráň jí v trávu klad! Pod nebem jejím luh zas voní, a lesem vlá dech starých jar... On smutně hlavu k srdci kloní, byl tehdy mlád, – a teď je stár! 69