Dvě sestry.

Dvě sestry. (M. – A.)
Dvě sestry jsou, a podobny tak sobě jak v kytce růží květu květ; však říc’ mi nelze, kterou z nich mám radši, – zda starší snad, či spíše onu mladší – neb stejné věru drahy jsou mi obě a rovně vzácny pro můj svět! Ta prvá vždy je smutná víc a bledá, ta druhá svěže ruměnna! Snad v srdci této – jaro květe vonné, a bolest snad – se dotekla juž oné, že s touhou jen krb domova vždy hledá, a neláká ji proměna... Jsouc pečliva a pilna jako včelka dlí stále doma u šití, a chvíle teskna útěchou si krátí, že bude líp, až z venkova se vrátí zpět sestra mladší, hezká učitelka, s níž bude pak se těšiti! Ó, den ten spolu svátkem je i pro mne: já s touhou němé otázky ten vítám čas, kdy opět je mi přáno pak obě slečny u okna zřít ráno, i večer zas, když do své jizby skromné se navracejí z procházky... A dosti v tom, že přízniv je mi osud – já vděčen žehnám jeho hrám! Zjev sester oněch vábí tak mne k sobě, že cítím sám, jak vroucně rád mám obě: tu mladší proto – že jí neznám dosud, a starší proto – že ji znám! 118