Truchlivý odjezd.

Truchlivý odjezd. (Fr. P.)
Teskno je mi, dítě, při tom pomyšlení, že jsem Tě v svém žití viděl naposled! Dnes, kdy parkem dolů kráčeli jsme spolu, cítil já Tvé štěstí, viděl jsem Tvé rdění, ale srdce moje při tom tuhlo v led vzpomněvšímu, jaký žal ach! Tebe čeká, až mne tady zítra neuhlídáš víc – – a jak se mne dotkla ručka Tvoje měkká, – smrtelná hned bledosť stoupala mi v líc... Já Tě zradit nechtěl – a přec odjet musím, život mi tak velí, káže povinnost – však tam ve svědomí bijou do mne hromy výčitek, že při tom blaho Tvoje zdusím, a ten čin že hřích je na Tvou nevinnost! Ó, jak mi dnes bylo, když jsi na mně chtěla, bych Tě jako jindy v čílko zulíbal! V okamžiku onom duše moje zřela, Jidášův že ke mně stín se nahýbal... Cítil jsem, jak zrak můj vlhkým šerem zalit v dol se klopil k zemi při setkání s Tvým, zřel jsem se tak bídným před Tvým zjevem vlídným, že juž balvan viny se své hrudi svalit jediným jsem hodlal rázem ohromným, 78 ze všeho juž Tobě chtěl se vyzpovídat, věrně s Tebou sdělit v žalném přiznání, že juž nikdy více nebudem se vídat, a že dnes je sledním – naše setkání! Leč kdy vzhled’ jsem na Tě, ubohé mé děcko, – já tu v prsou náhle neměl síly dost, vlastních retů zvěstí mladinké Tvé štěstí do prachu tak chladně zašlapati všecko, říci, že jsem byl Ti jenom pouhý host, jenom plachý motýl ve Tvém jaru čistém, kterého juž zítra jinam zanese krutý osud jeho – jako slabým listem v jeseni kdy mrazné vichr zatřese! Mnil jsem, že to přec jen lépe pro nás bude, když se neuzříme v zoufalosti lkát; u vlastním když hoři nespatřím, jak hoří oči Tvoje pláčem zničené a rudé, jež mi sluncem plily, když jsem Tě měl rád! Nuž já raděj mlčel, věda, že jen bolu uspořím tak Tobě – vždyť jsem si byl jist, beztoho že o všem dozvíš pak se spolu, až Tě zítra dojde truchlivý můj list! Jen se nad ním vyplač!... Já už jedu zatím v cizí pro Tě dáli, otrok osudu; jedu v půlnoc temnou, a má vina se mnou, – snad že její balvan přec tam někde ztratím, snad že tamo žíti marně nebudu! V cizí spěju dráhu, neznámou a klamnou, kola vozu mého tryskem rachotí, mosty ku návratu zříceny jsou za mnou, jedu, – nevím kam. a čemu naproti... 79