Marné čekání.

Marné čekání.
Zas listí padá, jako v snách jdu zamlklým a známým sadem. A jarní jak by vánek táh’ vlá vzpomínka mi v srdci mladém, tak zrovna jako před tím rokem, kdy lásky ve mně cit se hnul a ptačím sotva přišla krokem – já prvně zde ji obejmul! Co zniklo jednou, nech už spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... Juž večer dýchá, v jeho mhách se ticho klade šírým sadem. Leč hruď mou náhle v hlubinách cos proniká tu divně chladem a steskem vlhnou oči moje ve slzí horkém přívale – 66 vždyť na věky už ztraceno je to štěstí naše bývalé! Co zniklo jednou, nech už spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... Kraj zatopen je v šerých tmách, sám zjev můj pouze kráčí sadem. Zas jarní jak by vánek táh’ vlá vzpomínka mi v srdci mladém, jak věrnost svou tu slibovala mi sladkou na rty přísahou, jak něžná její ručka malá mne v chvíli tiskla přeblahou! Co zniklo jednou, nech už spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... Jen listí padá, jako v snách jdu zamlklým a známým sadem. Zde, bože můj! – tak často v tmách já čekával, se třesa chladem i láskou spolu, všecek bdělý – – dnes rok juž minul od toho. Dnes dlím tu zas, však osamělý, a čekat – nemám na koho! Co zniklo jednou, nechám spáti – sny prchlé víc se nenavrátí... 67