Marné čekání.
Zas listí padá, jako v snách
jdu zamlklým a známým sadem.
A jarní jak by vánek táh’
vlá vzpomínka mi v srdci mladém,
tak zrovna jako před tím rokem,
kdy lásky ve mně cit se hnul
a ptačím sotva přišla krokem –
já prvně zde ji obejmul!
Co zniklo jednou, nech už spáti –
sny prchlé víc se nenavrátí...
Juž večer dýchá, v jeho mhách
se ticho klade šírým sadem.
Leč hruď mou náhle v hlubinách
cos proniká tu divně chladem
a steskem vlhnou oči moje
ve slzí horkém přívale –
66
vždyť na věky už ztraceno je
to štěstí naše bývalé!
Co zniklo jednou, nech už spáti –
sny prchlé víc se nenavrátí...
Kraj zatopen je v šerých tmách,
sám zjev můj pouze kráčí sadem.
Zas jarní jak by vánek táh’
vlá vzpomínka mi v srdci mladém,
jak věrnost svou tu slibovala
mi sladkou na rty přísahou,
jak něžná její ručka malá
mne v chvíli tiskla přeblahou!
Co zniklo jednou, nech už spáti –
sny prchlé víc se nenavrátí...
Jen listí padá, jako v snách
jdu zamlklým a známým sadem.
Zde, bože můj! – tak často v tmách
já čekával, se třesa chladem
i láskou spolu, všecek bdělý – –
dnes rok juž minul od toho.
Dnes dlím tu zas, však osamělý,
a čekat – nemám na koho!
Co zniklo jednou, nechám spáti –
sny prchlé víc se nenavrátí...
67