Na jahodách.

Na jahodách.
Kdys doma v lese úzkou bloudě stezkou já potkal náhle mladou dívku hezkou. Šla po pěšině, těsně podle vody a v rukou nesla košík na jahody. Já zastavit hned v šeru chtěl ji stromů, leč ona děla: „Nech mne, musím domů!“ – 101 Tu prosit začnu: „Sečkej, pouze trochu!“ Leč ona: „Vari! – jdi si sám, zlý hochu!“ – Než, po chvilce si dala říci přece – a oba potom šli jsme spolu k řece! Já jen se smál, že tak prv durdila se, a záhy tak že smířil jsem ji zase... Já přivinul ji na svá prsa v žertu a jahody jí z koše bral, i se rtů... Nic ona juž se nebránila! – v tichu jen dala se do upřímného smíchu! A loučení když nadešla nám doba, my vřele toho litovali oba! Tu naposled já dlaň jí tiskna, pravil: „Hle, dítě, jak nás oba hněv tvůj bavil! A komu máme za to děkovati? – té stezce malé nechať vděk náš platí! Je úzka sice dost i pro jednoho – leč když je nouze o jinou, – co z toho? Dnes viděla jsi, že i dvěma stačí, a to tím snáz – čím víc se mají radši!“ 102