Panna.

Panna.
Jak jiřinky květ polou rozvitý – tvůj ret je krásný, a v něm ukryty a neoděny v zvuk, spí ještě v tuše vše sny a přání dětské tvojí duše! Ó líbezné ty děcko spanilé – ty nesmíš klonit hlavu unyle, lkát před časem, že pokoj tvého blaha já zrušil tím, že byla jsi mi draha... Tvůj celý zjev jak vonná kytice se usmívá, ty’s ještě světice, a krása tvá a tvoje ctnosti skromné – já nesmím toužit, aby svadly pro mne! Sni jen si dál, buď dlouho před světem tím, co’s mu nyní – bílým poupětem! 125 Tak v jaru tvém Bůh rád tě s nebe vidí, a čistou chrání před úklady lidí. Tak, jak jsi teď, svým zjevem pouze ctnost tak v písních mojich nejdražší jsi skvost, tak vítám tě, jak slunce dlouhá zima, kdy starý mráz nám jihne před očima! Až srdce tvé se na květ rozvije, a zateskní v něm touhy arije – – pak, teprv pak – já motýl slétnu k němu, a pod svá křídla tvoje štěstí vemu!